Cyklistická dovolená v Julských Alpách - reportáž ze Slovinska

Studená rána, strmá stoupání a nádherná krajina pod Triglavem. Slovinsko si mě získalo hned napoprvé.

Dlouhá léta jsem o Slovinsku měla představu, že je to země, ve které bych chtěla žít, kdybych musela opustit Slovensko. Ale tuto moji vysněnou zemi jsem poprvé navštívila až nyní. Zvolili jsme si k pobytu termín od 1. do 8. října 2025 a lokalitu Julské Alpy.

Jako výchozí bod jsme měli horskou vesničku Dovje na protilehlých svazích pohoří Karavanky, s nádherným výhledem na celý masiv Triglavu. (Výhled byl sice okouzlující, ale v praxi to znamenalo, že při návratu nás vždy čekal ostrý kilometr výživného stoupání, místy se sklonem 12 %.)

Nejraději poznávám zemi ze sedla kola, ale tentokrát jsme kola nakládali s obavami, jestli je vůbec využijeme. Předpověď počasí totiž nevěštila příjemné babí léto, jaké jsem si slibovala. Do celé Evropy přišlo před naším odjezdem ochlazení, a to i se srážkami, dokonce sněhovými. Proto jsem před odjezdem ještě horečně v MTBIKER eshopu nakupovala zimní cyklooblečení.

Jsem totiž cyklistka do pěkného počasí a při teplotě pod 15 ºC (jaké jsme ve Slovinsku nakonec nikdy nedosáhli) raději po horách běhám v teniskách nebo si chystám lyže na zimu. Podzim je vždy skvělý i na klasickou pěší turistiku – i s ní jsme pod Triglavem počítali.

Slovinsko a Julské Alpy nezklamaly (tedy kromě teploty). Za 6 dní jsme na dvou kolech nebo v teniskách urazili krajinou 500 km a nastoupali (i naklesali, což bylo často více stresující) jeden „Everest“ výškových metrů.

Den 1: Zkouška ohněm – Mangartské sedlo

První den jsme se s čerstvýma nohama vydali do Mangartského sedla (2 055 m n.m.). Je to nejvýše položená cesta ve Slovinsku a najdete ji u hranice s Itálií. Prvních 35 km po krásné cyklotrase D2, lemující hranici Triglavského národního parku až do italského městečka Tarvisio, bylo příjemně zahřívacích.

Přes Lago del Predil pokračujeme stoupáním do sedla Predil (1 158 m n.m.) na státní hranici a vracíme se z italského území opět do Slovinska.


Na začátku Cesty na Mangart nás přivítalo silniční značení s informací, že nás čeká 11,7 km a stoupání až 22 %.

Vybrali jsme si jednu z technicky nejnáročnějších z běžně přístupných turistických tras.

Už úvod byl vražedně strmý, a ještě k tomu proti chladnému větru, ale pak jsem si asi zvykla. Některé serpentiny se klikatily na slunci a při stoupání bylo dost času na výhledy po kouzelné horské krajině. Sem tam bylo třeba vyhnout se autům, sem tam jámám v tmavých tunelech bez osvětlení (a já bez světla).


Na závěr stoupání se v otevřenějším sedle opět přidal mrazivý silný vítr a teploměr hlásil 0 ºC. Na sjezd jsem se netěšila. Vytahuji z cyklobrašny goretexové oblečení od hlavy k patě (věru, mohla jsem i dříve, už během stoupání na poslední zatáčce, kde je rampa, parkoviště pro auta a dále zákaz vjezdu pro padající kameny) a tlustší rukavice, třesouc se zimou a ve větru doufajíc, že ​​to nějak ubrzdím.


Necítím prsty na rukách a je to velmi opatrný sjezd s malými přestávkami. Třes přestává, až když opět stoupáme do sedla Predil. Vracíme se přes Itálii cestou, kterou jsme přijeli.

• Parametry: 118,51 km, 2 118 v. m
• Trasa: Strava

Den 2: Výzva jménem Triglav

Druhý den hlásí celý den slunečné počasí, které se má o víkendu již pokazit. Proto logicky, chceme-li zkusit výstup na Triglav, musí to být v pátek 2. 10. Oddech a delší spánek by se po prvním dni hodil.

Chceme však zkusit výstup a sestup za jeden den. Trasu volíme podle rady domácí chatařky - prý je nejkratší, byť trochu lezecká, a tím pádem alespoň není monotónní.

Plně souhlasím – pěkné polezení po krásné bílé suché skále se zajišťovacími skobami. (Jak později zjišťujeme v Slovenian Alpine Museum, vybrali jsme si jednu z technicky nejnáročnějších z běžně přístupných turistických tras).

Nastavujeme budík na 4:30 a chystáme čelovku na první kilometry, stoupaje proti proudu přes mizející a opět se vracející potok potmě. Ale i s dobrou čelovkou jsme dvakrát sešli z turistického chodníku, jednou do suchého koryta potoka, jednou vysoko pod skalní stěnu na konci doliny Vrata.


Odbočku u pramene na skalní Prag jsme minuli. Při vycházejícím slunci se orientujeme lépe v krajině a sestupujeme zpět na chodník.

Romanticky se zde jezdit o víkendu moc nedá, je to adrenalinové kličkování mezi masou lidí.

Čekají nás hodiny hravého výstupu přes skalnatou severní stěnu ještě ve stínu a dále na sluncem již zalité náhorní skalnaté plató až na Triglavský dům - Kredarici. Kolem chaty už opět duje silný nárazový vítr, opět natahuji goretex od hlavy k patě a také péřovku a pokračujeme ve výstupu.


Po vyhodnocení více okolností jako nárazový vítr, přítomný led nad Triglavským domem, absence maček i nedostatek čerstvých nohou, jsme to na Malém Triglavu otočili s tím, že ten Velký nám za riziko nestojí. Tak možná příště.


Opět se vracíme cestou, kterou jsme přišli. Přestože jinak preferuji a ráda plánuji okružní cesty - ať už pěšky, nebo na kole.

• Parametry: 17,93 km, 2078 v. m
• Trasa: Strava

Den 3: Regenerace u Bledského jezera

Třetí den začínáme v nohou pociťovat následky prvních dvou dnů, zejména sestup 2000 výškových metrů po skalách je v přední straně stehen cítit. Pomalu se rozjíždí DOMS (Delayed Onset Muscle Soreness), což v češtině znamená opožděná svalová bolest nebo svalovice.

Volba je jasná: jedeme vytočit nohy na nějaké pěkné místo - na koláč a kávu.


Jezero Bled jsem nemohla na naší dovolené vynechat. Zjišťuji však, že romanticky se jezdit kolem jezera o víkendu moc nedá, je to spíše adrenalinové kličkování mezi masou lidí. A to i mimo letní sezónu a při neslunečném a ne teplém počasí.

K jezeru jsme přijeli víceméně rovinatou cestou, v úvodu opět cyklostezkou D2, ale opačným směrem na Jesenice. Později přes několik i gravelových úseků a starobylé historické centrum města Radovljica, s první přestávkou na první kávu a první koláč.


Venku není teplo na delší posedávání na terase. Na sobě mám stále 3 či 4 vrstvy oblečení, protože teplota je maximálně tak 10 ºC. Proto jsem neměla chuť do jezerní vody omočit ani prsty nohou či rukou (ačkoli jsem si ještě měsíc zpátky představovala, že se překonám a i v říjnu, až bude babí léto, se v jezeře určitě vykoupu).

Bohužel, ani atraktivní veslařské závody jsme už nestihli, jen vyhlašování vítězů, ale pověstný bledský krémeš ano. Bledské jezero je přenádherné místo, za všech okolností.

Vracíme se do Mojstrany již jinou cestou mezi horami přes údolí Radovna podél řeky, s téměř nulovým provozem na silnici a nádhernými výhledy. Slunce pomalu klesá k obzoru a údolí máme sami pro sebe - dokonalá pohádka s tichem hor.


Je to dlouhé, táhlé, mírné stoupání se závěrečnou krátkou stojkou (18 %) a závěrečným sjezdem do Mojstrany, s výhledem na Karavanky a náš nynější domov - Dovje.

• Parametry: 78,51 km, 977 v. m
• Trasa: Strava

Den 4: Déšť, muzeum a vodopád Peričnik

Čtvrtý den od rána, respektive od noci, prší, a na horách sněží. Oddechový půlden je vítaný i nutný, svalovice na stehnech je řádně rozjetá. Snažíme se zregenerovat a plánujeme trasy na další dva dny, kdy se počasí zlepší a opět vyjde slunce.

Jak budu sjíždět po kostkách, bude-li cesta mokrá nebo nedej bože se sněhem?

Odpoledne navštívíme nedaleké Slovenian Alpine Museum. Přesně podle předpovědi během naší návštěvy expozice muzea přestává pršet, a tak s hůlkami v ruce volíme lehkou procházku od muzea do údolí Vrata k jednomu z nejznámějších a nejnavštěvovanějších vodopádů ve Slovinsku, k vodopádu Peričnik. Zpoza mraků vychází také slunce a odhaluje čerstvý sníh na hřebenech hor.

• Parametry: 9,64 km, 186 v. m
• Trasa: Strava

Den 5: Sněhová Pokljuka a klidné Bohinjské jezero

Pátý den jsme si naplánovali opět delší cyklostezku k největšímu (a podle mě k nejkrásnějšímu) slovinskému jezeru Bohinj i s návštěvou náhorní planiny Pokljuka a biatlonového areálu. Úmyslně volíme nejvyšší stoupání z Krnice na planinu v první třetině cyklovýletu s rozjetím se v již známém údolí Radovna (nyní opačným směrem).


Planina je pod sněhem. Pokljuka, 2 ºC. Kdyby nás v Hotelu Center v biatlonovém areálu nezachránili horkou polévkou, čajem a kávou, asi bych odpadla někde u cesty do sněhové závěje a umrzla.


Klesáním na jih a k jezeru se otepluje, ukazuje se také slunce a s laskavým teplem si už užívám výhledy na krajinu, na pastviny obklopené lesy. Bohinjské jezero okouzlilo zejména klidnou krásou a tichem, věnec horských masivů se zrcadlí na hladině jezera. I jezero Bled mimo víkend, bez davů lidí, je mnohem krásnější.

Škoda, že nová cyklostezka mezi jezery podél řeky Sava-Bohinjka není ještě na celém úseku dokončena, bude to překrásná cyklotrasa. Na mapy.cz je už sice nakreslená jako celá linie, ale my jsme se při náhlém ukončení široké krásné asfaltové cyklostezky a její změně na hrubý gravel podél železnice ve stavebním procesu museli otočit a kus cesty se vrátit na hlavní silnici.


V Bohinjské Belé jsme se opět vrátili na cyklostezku. I zpětně hodnotím, že celá trasa byla dobře nakombinovaná a přenádherná, jen opět byla příliš zima a v říjnu je už krátký den na delší lenošení u jezer. Na zpáteční cestě se už trochu honíme s časem a světlem.

• Parametry: 128,4 km, 1910 v. m
• Trasa: na Strava

Den 6: Legendární pavé na Vršič a finále v Itálii

Šestý den je náš poslední a asi nejteplejší den ve slovinských horách. Nechtěla jsem vynechat (neboť jsem zvědavá) nedaleké sedlo Vršič (1 611 m n.m.), které je nejvýše položeným silničním sedlem ve Slovinsku.

V noci jsem špatně spala ze všech těch článků a informací o cestě, která nás čekala. Měla jsem trochu obavy a nepovažovala jsem za dané kombinace okolností (kumulovaná únava, zima a sníh na horách, 25 úseků pavé v serpentinách této staré ruské cesty nahoru do sedla a bohužel i 25krát pavé zpět ze sedla dolů) za velmi reálné, že až úplně nahoru vystoupám i já.

Pokud by i byly síly jet nahoru, jak budu sjíždět po kostkách, bude-li cesta mokrá nebo nedej bože se sněhem?


Naštěstí slunce cestu sušilo, teplota vzduchu byla celkem fajn, ani nefoukalo, i samotný sklon stoupání byl skoro pořád příjemný (v mém pomalém turistickém tempu). Ale od šestého kilometru je uzávěra cesty.

Zvažuji, co dál. Ivan je daleko přede mnou, už na začátku stoupání jsme se dohodli, že každý pojede svým tempem a pokud to já dřív otočím zpět, napíšu zprávu.

Pokračuji dál a zjišťuji, že na cestě probíhají rekonstrukční práce. Což sice znamená, že osobní automobilový provoz je minimální (ale ne žádný) a na silnici jsou stavbaři, ale co je důležité, každý nájezd a sjezd z pavé je „vylepšen“ o pás zfrézovaného asfaltu v opravě, tedy výskok kolem na pavé i skok z něj dolů.


Mezi těmito úseky je novější asfaltový koberec, evidentně rekonstrukce cesty už chvíli trvá. (A to jsem včera podle Stravy zjistila, že bajkeři přes sedlo stále pravidelně jezdí a 6. září zde byl každoroční závod ve stoupání do sedla z Kranjské Gory.)

Nahoru to ještě jakž takž šlo, ale ten sjezd!!! Mám stažené srdce a křečovitě ruce na brzdách, i samotné pavé by mi „stačilo“... moje ruce jsou po sjezdu úplně „na šrot“. Cestou dolů jsem netrpělivě odečítala očíslované serpentiny s kostkami, kolik jich mám ještě projet (či spíše přetrpět). Už při prvním výskoku na pavé jsem si myslela, že jsem dostala na přední kolo defekt.


Výhledy v sedle (i během samotného výstupu) ale rozhodně stály za to, určitě nelituji. A tím, že byla cesta uzavřená, byl v sedle i klid (s trochou větru), neboť jak jsem z článků pochopila, bývá tam rušný provoz turistů všeho druhu, včetně ovcí.


Dole u jezera Jasna, po polévce a skvělém krémeši, se vyhříváme na sluneční terase a ještě se nám nechce domů. Tak vymýšlíme a přidáváme dvě krásná fusinská jezera za nedalekou italskou hranicí s výhledem na horu Mangart. Na Mangartu jsme naši dovolenou začínali a dnes pod ním i šťastně končíme.

• Parametry: 75,48 km, 1274 v. m
• Trasa: Strava

Ráno v den odjezdu je nádherné slunečné počasí, modrá obloha bez mraků i bez větru. Nechce se mi Slovinsko opustit, ještě tolik dolin a kopců jsme tady neprobrázdili a neodhalili jejich krásu, kopce se na mě usmívají ze všech stran.

I lidé, které jsme zde během našeho pobytu potkávali, nám vždy vykouzlili úsměv na tváři. Slovinsko je země, do které budu mít vždy důvod a chuť se opět vrátit.