Lysá hora - nahoru na břeh moře

Mlha, inverze, šedivo - typická venkovní kulisa posledních týdnů roku 2025. Slunce? Co to je? Na druhou stranu, tohle počasí bylo svým způsobem motivační. Čím?

Vidět po té dlouhé šedivé době zase modrou oblohu a slunce, to je docela slušná nabíječka a motivace. Kdo to chtěl ještě do konce roku zažít, musel na kopec. Nad hladinu inverzního moře. No a protože mně zásoby vitamínu D začínaly taky docházet a navíc se zima rozhodla, že v prosinci bude sněhem hodně šetřit, plán byl jasný. Vyjedu si na Lysou horu, nejvyšší kopec Moravskoslezských Beskyd... a pak se uvidí.

Zahřívací kilometry

V polovině prosince jsou nejkratší dny v roce, takže abych toho stihl co nejvíc, ráno jsem se přiblížil k Lysé hoře vlakem a výlet jsem odstartoval za svítání v Kunčicích pod Ondřejníkem. A hned po startu začaly naskakovat první zahřívací asfaltové výškové metry při výjezdu na Maralák - Pekliska.

Počasí se překvapivě snažilo už od rána a azuro bylo po dlouhé době dokonce i v nižších polohách Beskyd kolem 500 m n.m., kde moje trasa začínala. K tomu teplota kolem nuly a bezvětří, takže už při objíždění Velké a Malé Stolové po lesní cyklotrase nazvané „Radegastův okruh 5“ do Čeladné jsem věděl, že to dnes vyjde dokonale.


Na Horní Čeladné u kaple Sv. Cyrila a Metoděje jsem najel do stoupání na sedlo Pod Smrčkem a tam se přehoupl do klesání nad obec Ostravice. Kvůli námraze jsem sjížděl raději opatrně, asfalt umí v tomhle být dost zrádný. Ale terénní sjezdík přes Ujmiska jsem už mohl pálit bez obav.

Přes Ujmiska jsem jel schválně, doporučuju tady krátkou zastávku u dřevěného rámu, kterým si vytvoříte vyhlídkový obraz na Lysou horu s typickým vysílačem na vrcholu. Hezké místo. Vzduch byl zatím ještě čistý, ale od jihovýchodu se začínaly stahovat chuchvalce mlhy.

Nahoru na Lysou

Od rámu ještě pár metrů dolů, překřížit hlavní silnici z Frýdlantu n/O na Bílou a tradááá... tady pod hrází vodní nádrže Šance začalo hlavní stoupání dne - 12 km a skoro 900 výškových metrů nahoru na vrchol Lysé hory.

Zvolil jsem cestu, kterou jsem kdysi dávno jel na Lysou na kole poprvé - přes Kobylanku. Nejdřív po silnici kolem přehrady Šance a potom už se zakousnout do kopce Čupel a stoupat po povrchu, kterému říkám terénní asfalt. Je to taková technicky nenáročná gravel trasa, kde se sklon drží mezi 10 - 15% a pěkně to „vodsejpá“.

I přes zimní datum to tady vypadalo jako na konci října, a i když pofukoval docela studený vítr, ty syté podzimní barvy tvořily hřejivou atmosféru.


Monotónní rytmické pravidelné točení nohama mezi stromy a pak, ve výšce kolem 1000 m n.m., kousek pod Kobylankou, se les rozestoupí a můžete si užít nejen první vizuální kontakt s vrcholem Lysé hory v tomto stoupání, ale taky se otevřou první výhledy směrem na východ. Javorníky se už topily v mlžném oparu, ale já byl pořád na sluníčku.

Lysá hora je s výškou 1324 metrů nejvyšší hora Moravskoslezských Beskyd.

Když vyjedete Kobylanku, čeká vás krátký odpočinek před závěrečným úsekem. Je tady totiž asi kilometrový úsek, na kterém sjedete zase o 30 výškových metrů níž. Takže trochu voraz a kdo zná, tak ví - napojení na asfaltku vedoucí z Papežova znamená jediné. Už jen 2 asfaltové kilometry nahoru.


Tahle silnice je cyklisty asi nejvyužívanější a jediná, po které vyjedete pohodlně na silničce. Na rozcestí Pod Zimným je vždycky celkem zima, to dá rozum, za další zatáčkou táhlé rovné stoupání, pravá serpentina, levá serpentina, za kterou už máte vrchol před sebou jako na dlani a čeká vás poslední kilák.


A tady mě napadlo, že jsem tento poslední úsek nikdy nezkusil vyjet po bývalé sjezdovce. Prudká, kamenitá turistická zkratka... hmm, to zní jako výzva, zkusíme. Dám to bez šlápnutí na zem? No... nedám! Jeden šutrák mě v tom sklonu zastavil, takže jsem kousek musel tlačit.

Na vrcholu

Znovu na asfaltku, která sjezdovku těsně pod vrcholem křižuje, už jen jedna zatáčka a bylo to za mnou. Strava segment končí vpravo pod chatou Emila Zátopka, ale já s časem nezávodil, takže jsem si zrovna vyšlápl až na vrchol k betonovému obelisku.

Ten na místě stojí asi 70 let a má funkci tzv. triangulačního bodu, který slouží k orientačním a geodetickým účelům a zároveň označuje vrchol hory pro turisty. A je zvykem, že ten, kdo vrchol Lysé zdolá, plácne si na kovové kolečko na tomto betonovém sloupu.


Čím je Lysá hora pro lidi tak přitažlivá? Kromě toho, že je to s výškou 1324 metrů nejvyšší hora Moravskoslezských Beskyd, jsou z ní nádherné výhledy na všechny strany. Je to prostě beskydská královna. Výhledy na východní stranu, to bylo jedno velké inverzní moře, ze kterého jako velké ostrovy trčely Tatry, Fatra a další kopce.


Tím se vysvětluje ten trochu zvláštní název článku. Vážně jsem si připadal jako na břehu moře. Občas to takhle prostě vyjde. Dole kekel a nahoře nádhera. A v prosinci těch inverzních dnů byla spousta. Takže se mi podařilo vychytat supr počasí, skvělé podmínky pro MTB... a navíc jsem zažil ještě jednu vzácnost.

Ta ikonická hora silně postižená overturismem byla i přes luxusní podmínky prázdná. Byl jsem tam skoro sám. A to se v takovém vymazleném počasí moc často nepodaří.

Jedeme dál

Užíval jsem si ty výhledy a samotu, ale ještě jsem toho měl dost před sebou a čas letěl, takže jsem musel dolů. Po pěti kilometrech sjezdování po asfaltce vedoucí na Papežov jsem v zatáčce na rozcestí pod Huserkou konečně sjel do terénu a po červené přes Vyšní Mohelnice dosjezdoval až na Muroňku. Docela jsem ocenil, že byl sjezdík občas oživený krátkým zahřívacím brdkem. Teplotě se nad nulu moc nechtělo, takže jsem cestou dolů lehce vymrzl.

Bílý kříž a Gruň pod hladinou

Sjel jsem až pod hladinu toho inverzního moře, slunce se postupně začalo ztrácet a obloha se zatáhla. Na Ježánkách poblíž Visalají jsem se napojil na modrou turistickou trasu a začal krásný terénní stoupák na Bílý kříž.

Po necelých dvou kilometrech stoupání mě trasa vyplivla blízko hranic se Slovenskem a já se od Bílého kříže vydal na hřebenovou trasu na Gruň. To je za normálních okolností vyhlídková jízda, ale já se nořil do čím dál víc hustější mlhy a viděl jsem jen zmrzlý svět kolem cesty.


Na parkovišti na Gruni jsem odbočil doleva na žlutou a začal padat směrem na Staré Hamry a Bílou. V půlce klesání se oblačnost zase stáhla a vykouklo sluníčko. Hned to bylo veselejší.

Dojezd do „cíle“

Abych se vyhnul provozu na hlavní silnici, vyjel jsem si nad sjezdovku Ski areálu Bílá. Pěkná kvalitní lesní cesta, kde mezi stromy problikávalo nízké slunce a pak ve sjezdu se otevřely výhledy. V dálce přede mnou se vyloupla i Lysá hora. Dolů jsem se přece jen na pár minut na tu hlavní cestu musel napojit, ale pak už jsem vyšlapal jen poslední táhlé pětikilometrové stoupání lesní cestou na Podolánky a dlouhým mírným sjezdem se dovezl na Čeladnou.


Přes malý brdek kolem golfového hřiště jsem se dostal zpátky do Kunčic pod Ondřejníkem k vlakovému nádraží. Měl jsem za sebou 80 km a 2333 nastoupaných metrů, zrovna mi jel vlak, ale nechal jsem ho odjet.

Rozhodl jsem, že ještě trochu vyjedu nohy a domů to dám za své. Takže ještě pohodová cyklostezková jízda přes sedlo Pindula až do Valmezu, a když jsem před barákem končil na Garminu aktivitu, svítilo do tmy na displeji 111,11 km a 2587 výškových metrů.


Trochu náročnější, ale krásná beskydská vyjížďka, den využitý naplno. Každá minuta na slunci těžce vylepšila náladu, do toho záplava endorfinů... co víc si takhle na konci roku přát?

Na trasu se můžeš podívat na Mapy nebo na Strava.