Z Brna na Dlouhý stráně - a pak zas do Brna

...aneb Moje první tříkilo a druhá zkouška dospělosti.

Protože prosincové mlhavé a mokré počasí příliš nepřálo novým výletům, vylovil jsem pro tebe jeden archivnější výlet z května roku 2023. Mimo jiné i proto, že bych na jeho příkladu rád prakticky demonstroval, že k ultracyklistickým magořinám vede dlouhá cesta (doslova). Tak jdem na to.

Píše se rok 2023, je konec května a na den přesně před 25 lety jsem maturoval. Protože tohle výročí vycházelo zrovna tak hezky na neděli, řekl jsem si, že to musím nějak speciálně oslavit. Chtěl jsem zkusit poprvé ujet víc než 300 kilometrů najednou.

V hlavě jsem si hrál se dvěma možnostmi. Buď Brno-Vídeň-Brno, nebo Brno-Dlouhé stráně-Brno. Nakonec jsem se rozhodl pro druhou variantu, protože ve Vídni jsem se chtěl podívat na proslulou tržnici Naschmarkt, která má ale v neděli zavřeno. Tak jsem si naklikal trasu na sever ke známé a unikátní přečerpávací vodní elektrárně v srdci Jeseníků.

Fun fact: Jen pro kontext dodávám, že zatímco jsem kdysi dávno na potítku připravoval své odpovědi na ošemetné maturitní otázky, o nějakých 370 kilometrů jihojihozápadním směrem už Marjeta Pogačarová možná tušila, že v září přivede na svět chlapečka…

Vyjížděl jsem ráno, tak nějak po 6. hodině. Počasí mělo být krásné a den dlouhý. Až do Rájce-Jestřebí mi bylo docela chladno, ale větrovku se mi vyndávat a oblékat nechtělo. V Rájci jsem navíc sundal rukavice-bezprsťáky, kterými jsem se před touhle svou doposud nejdelší cestou vybavil. Zjistil jsem, že jsem rukavicím úplně odvykl.

V Boskovicích jsem byl těsně před 8. ranní. Uvažoval jsem o rychlým kafi, ale moje oblíbené KaKaBu má o víkendu až od 9. Tak jedu dál. Kousek za Boskovicemi jsou Knínice a v nich v rybníčku „kachňáčku“ dřevěnej žralok. Rychlý foto a pryč.

Super sjezd z Hartinkova

Ani nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem v okrese Svitavy v Pardubickém kraji. První pořádnej kopec do Hartinkova a pak odměna v podobě dlouhýho lesního sjezdu po perfektním novým asfaltu – doporučuju všem, to si někdy dejte (je to segment Hartinkov DOWNHILL, koukám, že se mi tam povedl průměr 56,7 km/h).

Aktualizační hláška: Už jsem to jel i v opačném směru a to teda žádná lahoda není. Na 2,69 km si dáš převýšení 216 metrů, průměrnej sklon je rovných 8 % a maximum atakuje hned na několika místech 13 %! Sem potřebuješ mít kazetu nabitou zubama. Nebo dynamit v nohách.

Záhy po sjezdu už mě vítá Olomoucký kraj, konkrétně okres Olomouc a vzápětí pohádkový hrad Bouzov. Zase jen rychlý blik blik a jedu dál. Bo – jak říkají Ostravaci – neni čas!!!

Pak to celý nějak rychle uteklo a od Mohelnice až k Šumperku to byla parádní jízda. Selfí jsem si vyfotil v Hrabové a to za mnou je stavba dost magická. Jedeš si tou krajinou na rozhraní Hané, Litovelského pomoraví a podhůří Jeseníků a najednou bum! Monumentální prvorepublikovej evangelickej kostel korunovanej kalichem!

Z fotky to absolutně nevynikne. Možná by se to dalo blejsknout z dronu. Wikipedie říká, že stavba architekta Oldřicha Lisky z první poloviny dvacátých let dvacátého století má přes léto přístupnou věž, takže to ber jako tip na výlet.


V Šumperku jsem špatně odbočil, tak jsem se tam chvilku motal, ale pak se napojuju na silnici vedoucí do Loučné nad Desnou a jedu. Dostal jsem doporučeno pár šumperských hospod na oběd, ale je teprve půl dvanácté a já ještě nemám hlad, tak frčím dál.

Hlad přišel asi jen o půlhodinku později. A současně s tím zjišťuju, že jsem v Rapotíně přejel odbočku na Losiny a musím se vracet.

Jen cyklistickej greenhorn si dá oběd těsně před kopcem

Projíždím Velkými Losinami. Tak dlouho jsem hledal nějaké pěkné místo na oběd, až jsem všecko přejel. Vracet se už nebudu, tak jedu do Loučné nad Desnou. Tam vybírám Faru, protože je hned u silnice, ten barák se mi líbí a mají plnou zahrádku.

Je to dobrá volba – vepřová panenka s pepřovou omáčkou a pečenejma bramborama je super. Jen mě mrzí, že nemají Zlosi/yna, moje oblíbené pivo z Losin. No ale ta Holba ke zdejšímu kraji taky patří…

Po obědě to začíná. Odbočka z hlavní silnice a climb na Dlouhý stráně je tu! Trošku si nadávám, že jsem se nenaobědval dřív. Zatěžovat se trávením těsně před největším kopcem dne je proti všem pravidlům výkonnostní cyklistiky.

Na Dlouhé stráně stoupám poprvé, ještě nikdy jsem tam nebyl – ani jako pěší turista, natož na kole. Navíc mám v nohách 140 kilometrů a před sebou ještě dalších 180, tak hlavně nepřepálit tempo! Jen na chvilku jsem se zahákl za vrchaře na silničce, ale dlouho jsem neuvisel.

Potěšilo mě, že to byl jediný cyklista, který mě předjel. Do kopce se sunulo asi milion padesát cyklistů s bajkama (většinou tlačili, v sedle to dávali jen ti nejskalnější).

Parametry stoupání podle Stravy jsou: délka 10,94 km, průměrnej sklon 7,2 %, převýšení 786 metrů, maximální sklon 17,8 % a nadmořská výška na horním okruhu kolem nádrže 1342 metrů. Výšlap mi zabral hodinu a deset minut. Takže pro srovnání – slovinskej ďábel Pogačar, který tu – opět podle Stravy – závodil 2. června 2018, by za tu dobu byl nahoře dvakrát.

"Bylo to na mně moc dlouhý, takže myslím, že tenhle vzdálenostní i výškovej rekord mi nějakou dobu vydrží…"

Historické okénko: Etapa na Dlouhé stráně byla v roce 2018 druhou etapou čtyřetapového závodu Grand Prix Priessnitz spa a startovala v Krnově. Trasu o délce 148,9 km s převýšením 3059 metrů zvládl nejrychleji Marc Hirschi (taky ročník 1998). Z dnes známých hvězd současného profipelotonu se v první desítce umístili Rakušan Felix Gall (3., +0:07), Aurélien Paret-Peintre (4., +0:14), Tadej Pogačar (5., +0:14), Jonas Vingegaard (6., +0:14) a Andreas Leknessund (7, +0:14).

Vítězem celkového pořadí se nakonec stal právě Tadej, který v závěrečné etapě s cílem v Jeseníku nadělil soupeřům přes minutu, k tomu bral trikot pro nejlepšího vrchaře i nejlepšího mladíka. To všechno před čtvrt roku předtím, než oslavil 20. narozeniny. Chapeau, Tadej!

Ale zpět do konce května 2023. Nahoře je krásně. Objedu nádrž, udělám pár fotek s Pradědem a hurá zase dolů.


Zvolil jsem jinou cestu dolů a ukázalo se, že je to gravel friendly. Hodně náročnej sjezd naštěstí končí záhy asfaltem. Jedu, jedu, ale když pak kouknu do mapy, zjišťuju, že jsem asi v jiným údolí, než jsem chtěl. Takže se pouštím po alternativní trase.

V Otíně zastavuju v místní rybárně na Litovel a Cyrilovy hořčičné brambůrky. Varování ministerstva zdravotnictví: Jestli si nechceš vypěstovat závislost, vůbec si s nimi nezačínej! Je po půl čtvrté odpoledne, tachometr hlásí 180 km a 140 do cíle.


V Libině se konečně napojuju na původní trasu a jedu. Uničov, Litovel... Pak kvůli zavřené silnici opět trošku zakufruju. Ne, přes Loštice se fakt vracet nechci. Ladím objížďku a pomalu, ale jistě mi začíná být jasné, že původní plán dojet do Brna za světla se nepodaří.

Cokoli na Hané

Čeká mě asi pět set vesnic a městeček, které jsou všechny „na Hané“. Náměští na Hané a Kostelcem tamtéž projedu přímo, ale další sídla na Hané míjím podle směrových cedulí – Senice na Hané, Čelechovice na Hané…

Když zastavuju na pauzičku, zjišťuju, že je parádně teplo. K tomu božský světlo a klid. Ale já už se těším domů, do Jihomoravskýho kraje! Za Kostelcem na Hané mi došlo pití, tak musím někde natankovat, protože cesta ještě bude dlouhá.

Zastavuju v Plumlově. Pití do mě jen zasyčí, místní parodii na kofolu (prej Šofokolu) si nechávám natankovat do bidonu. Od hranic Jihomoravského kraje mě dělí kopec uvnitř vojenského újezdu Březina. Měl jsem z toho trochu vítr, ale ukázalo se, že je to krásnej, cca osmikilometrovej kopec.

Na osmi kilometrech převýšení jen 331 metrů, průměrný sklon 3,9 %, maximum (jen v jednom místě na začátku) 8,7 %. Stoupání mírné, konstantní, zatáčka za zatáčkou. Osmá večerní odbila a slunko pomalu zapadá.


Když se konečně vynořím z lesa v Drahanech, stihnu vyfotit, jak rudá koule sklouzává za obzor. Projedu pár dědin, v Otinovsi při oblíkání bundy a rukavic krátce pokecám s pánem, kterej si vyšel před dům zakouřit... A vím, že už mě čeká známý kraj se známými silnicemi, navíc od Kojálu už převážně klesání.

A tak jedu, jedu jak o život. Po cestě přemýšlím, jestli ze Křtin mám jet prudký kopec na Březinu, nebo klesat Josefovským údolím delší cestu na Adamov. Nakonec beru kratší verzi s kopcem. Už mě nezabije. Ne po tom, co mám za sebou. No a po něm vím, že to dojedu!

Doma cca ve 22:30. Byl to výživnej den. Moje druhá zkouška dospělosti, při které jsem se zpotil mnohem víc než při té první, ale stejně jako před 25 lety jsem nepropadl.

Funfact na závěr: Do sekce Vaše soukromé poznámky jsem si poznamenal: „Žiju. Dokonce posledních 60 km z Plumlova dom jsem si užil parádně. Ale už to na mě bylo moc dlouhý, takže si myslím, že tenhle vzdálenostní i výškovej rekord mi nějakou dobu vydrží…“

Vydržel o něco málo víc než tři měsíce, kdy jsem se vydal rakousko-slovinské hranice přes slovinskou vesnici Šulinci (povinné selfí) a poprvé pokořil 400 kilometrů za jeden ride.


Link na Stravu máš tady.