Monument Brno-Trenčín-Brno

V den, kdy se v Belgii jel jubilejní 110. ročník nejstaršího cyklistického monumentu Liège-Bastogne-Liège (po česku Lutych-Bastogne-Lutych), naplánoval jsem si taky pořádnej cyklovejlet z bodu A do bodu B a pak jinou cestou zase do bodu A. Vyšlo mi z toho Brno-Trenčín-Brno.

Konec dubna 2024 v Česku venkovní cyklistice úplně nepřál. Možná si na to pamatuješ – na rozdíl od první půlky dubna, kdy jsme se namlsali teplotama nad 20°C a doufali jsme, že níž neklesnou nejmíň do půlky října, přišlo citelné ochlazení. Prostě aprílový počasí se vším všudy.

Ale když máš o víkendu celej den volno, přece nebudeš zbůhdarma čučet doma na televizi. To je lepší navlíct se do zimního, osedlat kolo a tradá!

Na nápad s Trenčínem mě přivedla kamarádka, která objevila hezkou novou kavárnu ve Slavičíně. Hmm, proč by ne? Kromě kavárny sídlí v tomhle městě ve Zlínském kraji u hranic se Slovenskem například výrobce ráfků Remerx a taky se tady smaží Cyrilovy brambůrky. Ano, to je dostatečnej důvod k návštěvě.

Jenomže… Brno-Slavičín-Brno vycházelo jen na asi 260 km a mé cíle byly ten den ambicióznější. Tak jsem na to poslední chvíli přeplánoval a cíl posunul do nejbližšího většího města za česko-slovenskou hranicí – do Trenčína. V maximální variantě jsem měl v plánu navštívit i Púchov, kde sídlí moji oblíbení výrobci cyklooblečení Isadore, ale vzhledem k předpovědi počasí jsem se Púchov nakonec rozhodl oželet. Jsem sice blázen, ale pozor, takovej zase ne!

Apríl jako malovaný

Jak to s tím počasím 21. dubna 2024 vypadalo? Denní maximum 9 °C, sice bez přeháněk, ale zato se severákem v nárazech až 40 km/h. No tak to si asi zobnu. Navzdory informacím vybírám směr proti směru hodinových ručiček – na východ jižní trasou a zpět severní. To znamená, že na Slovensku kolem Váhu pojedu dost pravděpodobně proti větru. Prostě se mi to chtělo jet takhle!

Nejtěžší climb je před hranicemi, za Bystřicí pod Lopeníkem.

Vyjíždím kolem půl osmé ráno. Na to, co mě čeká, je to docela pozdě. Na sobě mám komplet zimní výbavu – zimní baselayer, zimní dres, zimní bundu, tlustý rukavice i návleky na tretry. Říkal jsem si, že přes den mi v tom možná bude vedro, ale ráno a večer bych v lehčím set-upu zmrznul.

Halt platí, že chybami se člověk učí. Nejlíp se sice učí chybami cizích, ale nejvíc se toho naučíš těma vlastníma. A cyklista je koneckonců taky jenom člověk. Nakonec jsem nelitoval ani minutu!

Převod „na blanický rytíře“

Silnice jsou pusté a prázdné, kdo by v takovým počasí taky vystrkoval nos. Vítr fouká, ale dá se to. Z Brna vypadnu kolem Svratky na jih k Olympii, tam to stáčím zpátky, přejíždím dálnici D2 a mířím přes Holásky na Tuřany.

Tam po 15 ujetejch kilometrech už konečně míjím ceduli přeškrtnutýho Brna. Po silnici 418 do Újezda a Otnic a pak už odbočuju na menší silnici do Lovčiček. Ulovím si tam čtvereček a pak už mě na mém monumentu čeká první „klasifikované stoupání“.

Aspoň myslím, že by mělo mít nějaký číslo, ten kopec je sice krátkej, ale prudkej jako bejvalej poslanec Lubomír Volný. V číslech má tenhle segment sice jen 830 metrů a průměrnej sklon 6,9 %, ale maximum činí 16,3 % a to už je slušná rampa. Nohám se nějak nechce, rvu tam nejlehčí převod, kterej mám obvykle v záloze podobně jako českej národ blanický rytíře – používám ho jen v případě, že je nejhůř. No tak tohle teda bude monumentální výlet…

Ale aby nohy nebyly za losera samy, musím k nim (jako již tradičně) přihodit paní z hlasové navigace mapy.cz. Stejně jako nohám se jí taky dneska nějak nechce, pořád se vypíná a já pak musím sundat rukavici (brr, je fakt kosa) a navigaci vypnout a zapnout. Je to otrava, ale mnohem větší opruz je to od chvíle, kdy telefon nabíjím v řídítkové brašně, protože to musím vždycky zastavit.

Kvůli téhle aprílové náladě jsem si dvakrát zajel – jednou z Dolního Němčí do Slavkova (ne Austerlitz, v podhůří Bílých Karpat je taky jeden) a potom na cestě zpátky v Kroměříži.

Přes Ždánický les, Žarošice a Archlebov se probojuju ke stoupání na Babí lom a pak už mě čeká Kyjov. Mrholení vyřeším doplněním kalorií v místním Lidlu, 7 minut pobíhání, 13 minut požírání a jedem dál.

Opravdu Bílé Karpaty

Když dojedu na dohled Bílých Karpat, koukám, že jsou fakt bílý – nahoře na hřebeni je sníh! No ty kráso! Zajímavě to kontrastuje s kvetoucí řepkou na polích, mezi kterými právě projíždím. Chvilku si říkám, že to v nejhorším můžu přece vždycky otočit dřív než v Trenčíně, ale pak si řeknu: "Ne! Silnice budou čistý, tak v čem je problém?" A jedu.


Když projíždím Nivnicí, vzpomenu si na svůj předsilvestrovskej vejlet k nejvýchodnějšímu bodu Jihomoravskýho kraje. 28. prosince jsem tudy jel v rozepnutým dresu a bez bundy! A teď na konci dubna jsem navlečenej jak řízek ve dvojitým trojobalu a jsem rád, že jsem rád.

Nejtěžší climb přijde před hranicemi, za Bystřicí pod Lopeníkem, kdy trasa uhýbá z hlavní silnice číslo 50 a vede pěkně lesem. Na 1120 metrech tam nastoupáš 113 výškovejch, což znamená kulatej průměr 10 % a maximum 17,3 %. Tam to nejde jinak než zase vytáhnout na přehazovačce mód „blaničtí rytíři“ a pomalu se soukat nahoru.

Ale pak už sjezd do Starého Hrozenkova a jsem na Slovensku. A od hranice mě až k Váhu čeká pohodová cesta s mírným klesáním. Od vrcholku stoupání u osady Losky je to přes 18 kiláků z kopce!

Slovenské jaro

Na slovenské straně hor je mnohem příjemněji! Jako by tady bylo fakt jaro. Vedro teda moc není, ale to bych ani nechtěl.

U Váhu najedu na cyklomagistrálu, ze které sjedu v podstatě až kousek před moravskou hranicí. Hezky to tu mají udělané! V Trenčíně vyfotím hrad (a povinný selfyčko s Váhem) a švihám dál. Čas je relativně dobrej a já v sobě živím naději, že budu zpět v Brně ještě před půlnocí.

Už je tma a všechny poslední vlaky ujely, takže musím dojet – to je vždycky ta nejlepší motivace.

Na cyklomagistrále potkávám dost cyklistů. Není to jako brněnská cyklodálnice od IKEA k Olympii v létě o víkendu, ale na rozdíl od cykloprázdných silnic na moravské straně je tady rozdíl jasně patrný. Je tady fakt tepleji a příjemněji. Ale vítr od severu, který jsem troufale vyzval na souboj, tak ten opravdu fouká. Kdybych jel opačným směrem, dost by mi teď pomohl, což vidím i na rychlosti cyklistů, kteří mě míjí v protisměru.


Od Váhu se odpojím v Nemšové. Chvilka šlapání a za nějakých 40 minut jsem už zase v Česku. Kochám se krajinou, je to tu všechno zelené, jaro se nedá zastavit.

Gastro level Slavičín

Uplyne dalších 50 minut a konečně jsem ve Slavičíně. Je něco po 17. hodině. Mám chuť na guláš, tak to asi tu hezkou kavárnu vynechám. Vybírám Restauraci U Talafy, jednak kvůli místnímu pivu Hrádek, jednak kvůli nápisu Maďarský guláš na ceduli. Vevnitř sedí dva borci a sledujou, jak hraje v baráži Vsetín s Kladnem. Nojo, jsem skoro na Valašsku, tak bych mohl bez obav vsadit kolo na to, komu fandí – Jardovi Jágrovi asi né.

Paní obsluha mě při objednávce varuje, že ten guláš, co jsem si chtěl dát, mají ohřívanej z konzervy. Je fakt, že to vlastně je taková klubová hospoda, podle pódia, bohaté fotovýzdoby a puštěného Rádia Beat tu hrajou rockeři. Nakonec si dávám kyselicu a po ní ještě tlačenku s cibulí. Teda spíš cibuli s tlačenkou. Ale všecko je dobrý, tak fajn. V nohách mám 193 km, tak mám skoro 2/3 za sebou.


Ze Slavičína jsem si naplánoval ještě zajet do Ludkovic. Tam jsem se byl předešlé léto podívat na starý tunel, který den po mé návštěvě zbourali (ne kvůli mně). No, jeden sice zbourali, ale druhý tam stále stojí. A protože jsem ho při první návštěvě minul, bylo potřeba to napravit.

Kopec z Pozlovic znamená další klasifikovaný stoupání dne – 790 metrů, 88 výškovejch, průměr 11,1 % a maximum 21,6 %! Není divu, že mi tenhle krátkej, ale výživnej kopec dá po 200 kilometrech zabrat. Na nejlehčí převod tady dokonce šňeruju serpentýnky.


Zlínu se tentokrát vyhýbám a vzhledem k tomu, kolik už mám nastoupanejch metrů, měním trasu a volím delší, ale příjemně placatou, a navíc známou cestu přes Kroměříž. Už je tma a všechny poslední vlaky ujely, takže musím dojet – to je vždycky ta nejlepší motivace. Dávám plechovku coly a bílýho Flinta na benzince, domů je to už „jen“ 73 km.

Mihnu se ještě i Olomouckým krajem (okresy Přerov a Prostějov), poslouchám muziku a chvílema nadávám paní z navigace, že se zas vypnula a já musím sundávat rukavici a zalamovat si ruku v zadní kapse dresu, abych ji už popadesátý přiměl, aby dělala svou práci. A odpočítávám kiláky. Už jen 50!

Pak jsem ve Vyškově. Kostel zrovna odbíjí 11. Tak to teda do půlnoci doma nebudu! Volím oblíbenou trasu přes Luleč, protože tam budu moct navigaci poslat k čertu, z Lulče kvůli cestám na Panelku trefím spolehlivě. Je to sice z kopce do kopce, ale ve známým prostředí to neva. Všichni borci z Lutych-Bastogne-Lutych už jsou v cíli, jen já se ještě prohoupávám jižním cípem Drahanské vrchoviny. Ale nezadržitelně se taky blížím do finiše.

Někde v Tvarožné mi začne přední světlo červenou kontrolkou naznačovat, že to za chvilku bude mít za sebou. No, třeba to dojedu. Čeká mě Rohlenka a pak už jen vyšlapat kopec nahoru, sjet do Podolí, vyšlapat další kopec a jsem v brněnské Slatině.

Světlo se loučí těsně před Brnem. Ale to už vidím světla pouličních lamp, tak neřeším a jedu. Domů to beru nejkratší cestou – po Kolišti. Přes den bych po téhle čtyřproudovce na malém městském okruhu nejel, teď, po půlnoci, je to úplně v pohodě. Dveře od bytu odemykám přesně v 1:00.

Mám to za sebou. Necítím se tak triumfálně jako Pogačar, ale dojel jsem. A to se vždycky počítá.


Link na Stravu najdeš tady.