LOVEní beskydských tisícovek

MTB v žádném případě není nuda, ale i tak neuškodí čas od času trénink okořenit nějakým nápadem. Na této trase byly tím kořením beskydské tisícovky.

Beskydy - to jsou pro bajkera fakt zábavné kopečky, kde se dá skvěle vyřádit. A pro mě samozřejmě srdcovka, mám je v podstatě za barákem. Co jsou beskydské tisícovky asi nemusím vysvětlovat a já si vyšlápl na ty, které mám nejblíž. Trasu jsem pojmenoval „LOVEní beskydských tisícovek".


Krásný den v polovině léta 2023, teplota příjemná na cyklistiku, žádný pařák. Takže jsem si nejdřív dal na zahřátí hřeben Veřovických vrchů. Na videoreportáž z této parádní hřebenovky se můžeš mrknout tady. Zahřívačka je to kvalitní, než jsem dojel pod Velký Javorník, což je asi 20 kilometrů, měl jsem nastoupaných přes 800 výškových metrů.

Nahoru na Velký Javorník jsem tentokrát nejel, jeho vrchol je totiž jen 918 metrů nad mořem, takže mi nezapadal do konceptu trasy. Stoupat na tu první tisícovku jsem začal až po sjezdu do sedla Pindula, kde se mi do cesty postavil Radhošť. Nejznámější vrchol této části Beskyd a domov pohanského boha Radegasta prostě musel být první. A jen tak mezi námi - co ti naskočí, když slyšíš slovo Radegast?


Takže vzhůru, tohle stoupání já můžu. Radhošť mě baví. První půlka na Černou horu je technicky jednodušší, i když sklon fakt není úplně mírný, ale na rozcestí Pod Černou horou začne ta zábavnější část. Nejdřív kamenitý úsek, který na Velké Polaně přejde na pěknou stezku protínající horskou louku a kde se sklon na chvíli odpočinkově srovná.


Odtud je vrchol Radhoště už skoro na dosah ruky. Jenže zdání klame. Závěrečná část stoupání potrápí nejvíc. Tady si Radegast dal záležet, aby to nebylo jednoduché. Šutrovisko v prudké, víc než dvacetiprocentní stojce, kde musíš hodně pečlivě vybírat stopu. A ani na posledním půlkiláku, kdy vyjedeš z lesa na sjezdovku, ten jazyk, který máš vyplázlý až “na vestě”, neschováš, protože sklon se zarputile drží nad tou dvackou. Tady je to vždycky napínavé, ale vyjet se to dá.

Sjezdovku třeba stylově cik-cak technikou, důležité je nezastavit. A motivační je, že stavby na vrcholu, stožár vysílače a dřevěný kostelík, už se blíží. Pomalu, ale blíží.


Vždycky si říkám, o kolik hezčí by byl pohled na Radhošť, kdyby tam nebyl ten ohyzdný vysílač. On už sice za ty roky k Radhošti tak nějak patří, ale bez něj by to byla úplně jiná romantika. Dřevěná kaple Sv. Cyrila a Metoděje tam stojí od roku 1898.

Je to krásná stavba, ze které cítíš takovou tu starou, historickou vůni. Je to nejvýše položená církevní stavba v České republice a u této kaple ve výšce 1129 m n. m. ten den padla moje první beskydská tisícovka.

Na Folvark jsem se musel škrábat s kolem na zádech po skoro kolmé stezce.

Z vrcholu Radhoště směrem na východ vede hřebenová „magistrála“ dlouhá asi 4 km až na Pustevny. Vpravo kousek od kaple je horský hotel Radegast, cesta vede přes vrchol Radegast (1106 m n. m.), kde stojí i socha Radegasta - ten chlapík je tu prostě všude. Lehce vlnitý úsek s krásnými výhledy na obě strany končí sjezdem na Pustevny (1020 m n. m.).


Pustevny… Kdo by je neznal? Ikonami Pusteven jsou stavby architekta Jurkoviče - Maměnka a Libušín, no a díky snadné dostupnosti autem, autobusem nebo lanovkou a díky množství občerstvovacích podniků je to tady občas slušný „Václavák“.


Už jsem tady byl milionkrát, takže jsem jen rychle projel a začal stoupat kolem kontroverzní stavby Stezka Valaška, což je vyhlídkový chodník s věží a nejvíce vyloženým skleněným „skywalkem“ bez ocelového zábradlí v Evropě, směrem k další tisícovce.

Vrchol Tanečnice je ve výšce 1084 m n. m. A i tady byl ten dojezd docela náročný, tohle Beskydy umí. Na vrcholu se občas dá narazit na kamenné mužíky (cairny), které tady staví turisté a ochránci přírody je zase bourají, protože to ekosystému moc nesvědčí. Sjezdík z Tanečnice do sedla, to je lahůdka. Část sjezdu je zařazena i do MTB závodu Bike Čeladná (na report mrkni tady).


Další nejbližší tisícovka od rozcestí pod Tanečnicí a zároveň nejvyšší vrchol radhošťské části Beskyd ve směru mé jízdy je Kněhyně s nadmořskou výškou 1257 metrů. Ale Kněhyně je vrchol, kam se, stejně jako 99% populace, nikdy nepodívám.

Leží totiž v národní přírodní rezervaci a je tam zakázán vstup. Vrchol slouží jako klíčové útočiště pro řadu chráněných druhů živočichů, hlavně ptáků. Žije tam například tetřev hlušec, jeřábek lesní, ale i další druhy citlivé na přítomnost člověka a civilizace. Tam mají klid a je to dobře.


Takže vrchol Kněhyně jsem vynechal a po jejím úbočí sjel od sedla pod Tanečnicí luxusní lesní cestou níž a níž, a když jsem překřížil horský potok Bystrá, který teče k Bystrému vodopádu, odbočil jsem doprava do dalšího stoupání.

Chvíli lesem, chvíli po louce. Velká Stolová (1056 m n. m.), Folvark (1060 m n. m. ) a Malá Stolová (1009 m n. m. ), to jsou tři tisícovky blízko sebe. Vedou tam jen úzké pěšinky s občasnými lahůdkovými výhledy… a na Folvark, kde jsem nikdy předtím nebyl, jsem se musel dokonce škrábat s kolem na zádech po skoro kolmé stezce.

Nádherné místo, kde už nikoho nepotkáš, protože je to daleko od civilizace a taky je tam dost náročný terén. Jen samota, ticho. Jen já a příroda, ke které se chovám s obrovským respektem. To mám nejraději.


Vrcholy těchto tří kopců jsou zalesněné, bez výhledů a označené jen dřevěnou cedulkou s názvem a nadmořskou výškou přiklepnutou na některý ze stromů.

Tohle je krása MTB. Přemýšlet jak a kudy jet, vybírat nejlepší stopu nahoru, i dolů.

To byl asi nejnáročnější úsek celé trasy ukončený sjezdem z Malé Stolové. Ten taky chtěl docela hodně odvahy, takže jsem si ani nevšiml, že se mi už někde před Velkou Stolovou sekl Garmin. Takže tuhle část trasy mám na Stravě jen jako rovnou čáru. Odměnou za tohle příjemné trápení byl odpočinkový šotolinový sjezd do Čeladné, na kterém se mi otevřely krásné výhledy na Ondřejnický masiv, Lysou horu a Smrk. Kochačka jak blázen.


Od Čeladné mě čekalo asfaltové stoupání směrem na Lhotskou. Ale asi po třech kilometrech jsem z něj odbočil doprava do Kněhyňské ráztoky. To je údolí mezi dvěma kopci, Kněhyní a Magurkou. A právě Magurka byl další z tisícových vrcholů na mé trase. I tady stoupání pokračovalo po asfaltu, jen trochu drsnějším.


To stoupání se nezdá, ale dá zabrat, takže asi v půlce kopce se ozval hlad, který jsem zaplácl proteinovou tyčkou Excelent od Nutrendu a dal chvilku pauzu. Toho využil motýl, který letěl náhodou kolem, přisedl na řídítka, a když na Garminu viděl, co mě ještě čeká, nahodil mimikry podle barev na displeji. Jakože “Jo brácho, soucítím s tebou”.


Motýla jsem sfoukl, přece se s ním nebudu tahat do kopce, obkroužil jsem Magurku (1067 m n. m.) až nahoru a mohl si „odfajfknout“ další tisícovku. A z asfaltu zase vzhůru za zábavou do terénu. Sice zatím jen jednoduchého, ale taková pěkná lesní cesta je pořád lepší, než asfalt.

Přes Bukovinu, které chybí do tisícovky jen dva metry, jsem se přehoupl na Bařiny, tam jsem využil otevřeného bistra u hotelu Martiňák a dal si misku halušek. No… už jsem jedl lepší, ale i tak bodly.


Přede mnou byl další úsek, teď už s opravdovým beskydským terénem. Čtyři kilometry po červené přes Mečovou, kde jsem se ani chvilku nenudil. Tohle je prostě krása MTB. Přemýšlet jak jet, kudy jet, vybírat nejlepší stopu nejen nahoru, ale i dolů. U Zadní Mečové je sjezd, Strava segment, který má název „Sjezd pro bezmozky“. Podařilo se mi tam na hardtailu Ghost Lector zajet 4. flek…


No nic, mozek ještě občas budu potřebovat, takže tady na KOM útočit nebudu asi ani příště (momentálně tam držím 6. příčku, už mě dva bezmozci předjeli). Sjezd mě vyplivl zase na té asfaltce, po které jsem jel z Čeladné. Jen o několik kilometrů výš. Takže pro změnu zase odpočinkové stoupání, i když hezkým prostředím a serpentinami, až na rozcestí Lhotská. Tam asfalt končí a lesní cesta se zlomí do klesání na Mezivodí.


Překřížil jsem hlavní silnici z Bílé a po žluté turistické přes Salajku vystoupal na Bumbálku. Kousek před ní cyklotrasa kopíruje hranici pralesa, je tam pěkně vidět, jak si příroda sama organizuje svůj život. Já si ho zorganizoval tak, že jsem měl v plánu ještě jednu tisícovku.

Vysoká je vysoká 1024 metrů a měla být poslední na trase. Ale když jsem přijel na rozcestí u začátku stoupání, o kterém vím, že ho z této strany nemám šanci celé vyjet, a že bych musel tlačit, zbaběle jsem si to rozmyslel. Už jsem toho měl dost za sebou a ještě něco před sebou, hlásila se únava a navíc - Vysoká už patří do jiné skupiny kopců na jiném hřebeni... no a napadaly mě další a další výmluvy, třeba jestli to, že mi předtím motýl sedl na řídítka, nebylo znamení, že na Vysokou nemám jet... prostě jsem ji objel.


A hlavně mě ještě čekala parádní hřebenovka přes Polanu, Benešky a Kotlovou na Soláň. A to je další z luxusních MTB úseků s krásnými výhledy doleva na Javorníky nebo doprava na Moravskoslezské Beskydy. Hodilo se pošetřit síly a tento úsek si pořádně užít.

Valašské louky, valašské lesy, Valašské okénko pod Kotlovou s neotřelou otevírací dobou, krátké náročné technické výjezdy i sjezdy, ale i pohodlnější úseky - je tam prostě všechno. Tohle si dokážu užít na 100%, ale chce to najít ještě trochu sil.


A takovým terénem jsem dojel na Soláň k hotelu Čarták. Kdo by měl chuť, mohl by odtud stejně parádním terénem klidně pokračovat dál, třeba na Vsacký Cáb, nebo na Hážovické díly. To jsou další lahůdkové MTB trasy. Pro mě už to ale v rámci lovení tisícovek nemělo význam, protože tam už žádné nejsou. Navíc mi docházel čas a i ty ušetřené síly, takže jsem zbývající 30 km ze Soláně domů dotočil v klidu po asfaltu.


I tak to dalo slušných 115 km a 3300 výškových metrů (a bylo to vlastně ještě o něco víc, protože chvíli stávkoval Garmin). Taková okořeněná trasa tě unaví, ale tak nějak hezky. Dá zabrat, ale přitom tě nabije. A co si budem, o tom to je…