Cape Epic bez příkras: zkušenost, která vás změní

Osm dní, stovky kilometrů a jízda na hraně sil. Václav Klakurka popisuje Cape Epic očima amatéra – od spontánního rozhodnutí přes skloubení tréninku s rodinou až po realitu, která je mnohem tvrdší než televizní záběry. Upřímné svědectví o bolesti, krizích i euforii z dokončení jednoho z nejtěžších MTB závodů světa.

Když se řekne Cape Epic, většina lidí si vybaví osm dní prachu, horka a jízdy na absolutním limitu – závod, který neodpouští. Právě z téhle zkušenosti se vrací Václav Klakurka, zkušený český terénní triatlonista. Má za sebou starty na světových i evropských šampionátech pro amatéry a letos si přidal jednu z nejtěžších výzev MTB – Cape Epic, který absolvoval po boku Borise Janaty. Společně tak prověřili nejen fyzičku, ale i hlavu, týmovou spolupráci a schopnost zvládat vícedenní zátěž.


Kdy tě poprvé napadlo přihlásit se na Cape Epic? Zvažoval jsi start už dříve?
Bylo to asi před rokem. Když se jel Cape Epic 2025 a za dva dny měla odstartovat registrace, začal jsem si pohrávat s myšlenkou, že bychom se mohli zúčastnit – v televizi to totiž vypadá opravdu skvěle. Zároveň jsem ale věděl, že závod bývá vyprodaný během jediného dne a většina lidí se na start dostane až po letech díky loterii, takže jsem tomu moc šancí nedával.

Zeptal jsem se doma a pak zavolal Borisovi, protože to byl asi jediný člověk, od kterého bych čekal, že na tuhle otázku řekne ano. A nemýlil jsem se. Zrovna byl na triatlonových závodech v Austrálii, a i tak bez váhání souhlasil. Tak jsem měl parťáka.

Pak už jsem jen čekal na otevření registrace a hodil to do košíku jak „10 rohlíků“ – jen s tím rozdílem několika nul navíc. Ještě jsem si teda musel půjčit od kamaráda Jardy, protože takovou částku jsem na účtu neměl. 😄


Jak probíhala příprava v kombinaci s prací a rodinou?
Snažím se, aby trénink co nejméně ovlivňoval rodinu. V praxi to znamená, že zhruba 90 % tréninků absolvuju ve chvílích, kdy má můj nejmladší syn Venda svoje aktivity, takže nevznikají žádné prostoje.

Úplně vás pohltí – najednou žijete jen etapami, regenerací a tím, co vás čeká další den.

V pondělí, když má plavání, jdu běhat. V úterý a ve čtvrtek, kdy má bikros, vyrážím na kolo – jeho trénink trvá dvě hodiny, takže to ideálně využiju. A když zrovna nic nemá, sednu večer na hodinu na trenažer a šlapu doma, podobně jako když byly děti malé. Tehdy jsem jim udělal jídlo, hlídal je a u toho trénoval. 😄

Teď v zimě to bylo hlavně o trenažeru.


Kolik hodin týdně jsi během přípravy zhruba trénoval?
Většinou jsem seděl na trenažeru čtyřikrát až pětkrát týdně. Postupně jsem prodlužoval vyjížďky z hodiny na hodinu a půl, někdy o víkendu i na dvě hodiny. Vím, že to není žádná velká porce, ale nikdy jsem nebyl hltač kilometrů ani venku. Nejvíc mě baví tréninky kolem dvou hodin, pak už to pro mě ztrácí kouzlo. A doma na trenažeru je ideální právě ta hodinka – i když jsem ji musel trochu natáhnout.

Jednou jsem jel dokonce skoro tři hodiny, když jsem si dal stoupání na Teide na Tenerife. Upřímně jsem měl pocit, že mě odvezou rovnou k Chocholouškovi, takže to už nikdy víc. 😄

Tři týdny před Epicem jsme pak odletěli na Gran Canarii, kde jsme týden poctivě najížděli kilometry. A to byla v podstatě celá moje příprava.

Udělal bys zpětně v přípravě něco jinak?
Kdybych neměl rodinu a práci, určitě ano, trénoval bych víc a déle. Takto s prací a dětmi nevím, co bych změnil. Takže ne.


Co bylo podle tebe v přípravě úplně klíčové?
Klíčové pro mě bylo shodit pár kilo. V listopadu jsem měl 86 kg a věděl jsem, že je to hodně – Boris jezdí skvěle do kopců a s touhle váhou by mě tam uvařil.

Takže jsem přestal pít pivo i alkohol obecně a začal na sobě víc makat. Na Cape Epic jsem odjížděl s 79 kg a teď, 14 dní po závodě, mám 76 a připadám si jak horská blecha. 😄

Kopce se mi jezdí jako před lety a i na Epicu jsem si neměl důvod stěžovat – watty i síla zůstaly. Přesně tak, jak jsem si to plánoval. A to byl za mě klíč k tomu, jak ten závod zvládnout.


Jak moc se liší realita Cape Epicu od očekávání?
Realita byla mnohem intenzivnější, než jsem čekal. Ten závod vás úplně pohltí – najednou žijete jen etapami, regenerací a tím, co vás čeká další den.

Všechno je tam silnější než z televize – atmosféra, náročnost i emoce. Člověk se dostane do takového režimu, kdy řeší jen kolo, jídlo, spánek… a pak znovu dokola. A právě to je na tom asi to nejvíc návykové.

Co tě na závodě nejvíc překvapilo?
Máme za sebou spoustu soustředění, kde jsme najeli i nastoupali opravdu hodně, ale stejně mě překvapilo, jak neskutečně těžké to ve skutečnosti je. Tohle je prostě úplně jiná liga.

Celý týden jedete se zažívacími problémy – a to bylo asi vůbec nejhorší, něco takového jsem nikdy nezažil. Do toho dýcháte oblaka prachu 5 až 7 hodin v kuse a musíte být neustále maximálně soustředění, protože jedna jediná chyba může znamenat konec. Nedojedete, nestihnete limit… a je hotovo.

Je to vlastně kombinace spousty faktorů, které si předem vůbec neuvědomíte. A pak najednou zjistíte, že je úplně jedno, jestli dojedete padesátí nebo sedmdesátí. Hlavní je dojet a další den se postavit znovu na start.


Co bylo během etap nejtěžší – fyzicky nebo psychicky?
Pro mě byla nejtěžší hlavně ta délka. Když jedete několik „Drásalů“ po sobě, to jsem si dřív vůbec nedokázal představit. Vždycky mi stačil jeden maraton a týden jsem byl mrtvej – nemohl jsem ani sednout na kolo, natož ho vidět. Tady to bylo každý den.

Ke konci už se to fakt začalo zajídat, jak fyzicky, tak psychicky.

A úplně nejhorší byla královská etapa, kterou jsme jeli pátý den. Sedm a půl hodiny v dešti a zimě… to je kombinace, kterou fakt nechcete zažít. Horší podmínky si ani neumím představit.

Jak fungovala spolupráce s parťákem? Byly i krizové momenty?

V ten moment si uvědomíte, jak strašně tenká je hranice mezi tím závod dokončit a mít DNF.

Spolupráce s Borisem fungovala skvěle. Od třetí etapy dál jsme si to už opravdu užívali – teda když zrovna nepršelo a nemrzli jsme. 😄

Ze začátku jsme ale pár krizových momentů měli. Museli jsme si nastavit komunikaci i tempo, takže to bylo místy docela veselé. Postupně si to ale sedlo a pak už jsme jeli jako namazaný stroj.


Jaké jste zvolili vybavení? Změnil bys zpětně něco na kole nebo vybavení?
Jeli jsme na kole 4ever Sonnic, s výplety Equator a plášti Zleen. A upřímně – nemůžu vytknout vůbec nic. Neměli jsme jediný defekt a celý závod jsme odjeli na jedněch pláštích. To, co to kolo a výplety vydržely, se ani nedá popsat, a všechno fungovalo naprosto bezchybně.

Takže za to patří velké díky partnerům a hlavně Patrikovi Zamazalovi z Mountaintime v Opavě, který to perfektně doladil.

Co se týče dalšího vybavení, jeli jsme v dresech od Kalas, helmy a brýle jsme měli od Haven a rukavice od Ziener. I tady velké díky za podporu.


Měli jste dopředu stanovený výživový plán?
Měli, ale nakonec jsme ho dost upravovali podle toho, jak reagoval žaludek. Ráno jsme se snažili co nejvíc nasnídat, i když před šestou je to pro mě dost problém.

Během etap jsme pak hodně spoléhali na občerstvovačky – banány, banana bread a hlavně Colu. Na tom jsme jeli v podstatě celý den. Občas jsme přidali gel nebo tyčinku, když už docházelo palivo.

Jaký byl nejsilnější nebo nejhezčí zážitek z celého závodu?
Asi paradoxně moment z poslední etapy. Rozhodně to nebyl ten nejhezčí, ale byl nejsilnější.

Ve sjezdu mi do kola vletěl velký kámen a ohnul mi přední převodník tak, že jsem nemohl šlapat. Boris jen prohodil něco jako: „Paráda, tak je to tady.“ A v tu chvíli vám dojde, že je poslední etapa, do cíle zbývá 30 kilometrů… a vy to klidně nemusíte dokončit. Konec.


Naštěstí jsme vzali kámen a pár ranami převodník srovnali, takže jsme mohli pokračovat. Ale v ten moment si uvědomíte, jak strašně tenká je hranice mezi tím závod dokončit a mít DNF.

Zbytek etapy jsme už jeli opatrně, spíš na jistotu, jen aby to kolo vydrželo až do cíle.

V televizi jsou často vidět v záběrech divoká exotická zvířata, měli jste i vy tohle štěstí?
Viděli jsme zebry a pštrosy, ale asi nic víc. I tak je ale zvláštní pocit jet závod a kolem sebe mít takovouhle kulisu – to se jen tak nezažije. 😄

Myslíš, že by byl závod jiný, kdyby se jel na podzim a měl jsi víc prostoru na specifickou přípravu?
Asi ne. Jak už jsem říkal, možná bychom byli o pár pozic vepředu, protože bychom byli víc rozjetí z celé sezóny. Ale jinak by to podle mě nic zásadního neřešilo.

Kolik zhruba celý Cape Epic stojí (startovné, logistika, vybavení)?
Startovné pro dva vyjde zhruba na 200 tisíc korun. Letenky jsme měli kolem 17 tisíc, ubytování asi 10 tisíc a nějaké jídlo před a po závodě vyšlo přibližně na 3 tisíce.

Když to člověk sečte, vyjde tahle „sranda“ zhruba na 130 až 150 tisíc na osobu. 😄


Co ti tahle zkušenost dala – sportovně i osobně?
Asi ze všeho nejvíc. Byl to totální výstup z komfortní zóny – od spaní ve stanech, přes návštěvy TOIky několikrát denně až po osm extrémně těžkých etap.

Uvědomil jsem si spoustu věcí a zase si trochu „sedl na zem“. Došlo mi, v jakém komfortu tady v Evropě žijeme a jak dobře se vlastně máme. A zároveň, jak málo člověku k životu opravdu stačí.

Zažil jsem něco, co vás nenaučí žádný meeting ani kouč. Tady si to všechno prostě prožijete na vlastní kůži. A díky tomu se stanete odolnějšími a možná i pokornějšími – s větším respektem k ostatním.


Doporučil bys Cape Epic dalším amatérům? Pro koho to podle tebe je – a pro koho ne?
Je to určitě nejkrásnější závod na horském kole, jaký jsem kdy jel. Ty tratě jsou neskutečné – dlouhé, náročné a místy až tak, že se vám z toho motá hlava.

Je to podle mě pro všechny, kteří mají chuť si ten sen splnit a jsou ochotní tomu něco obětovat – čas, komfort i energii. Naopak to není pro lidi, kteří čekají „hezký výlet na kole“. Tohle je tvrdý závod, který vás prověří po všech stránkách.

Vrátil by ses na Cape Epic znovu?
Nezměnil bych tam ani vteřinu. Bylo to to nejsilnější, co jsme kdy zažili, a ani to neumím pořádně popsat slovy. Ale teď říkám, že ne. Možná se to ve mně časem změní – pořád jsem toho plný – ale v tuhle chvíli bych do toho znovu nešel.