Tip na výlet: Bled - po stopách tajemství slovinských cyklistů

V jarních měsících se většina cyklistů vydá trénovat někam k moři do teplých krajin. Nám se však už Makarská zajídala a chtěli jsme s manželem a naší roční dcerkou vyzkoušet něco nového.

Počasí už v březnu a dubnu vypadalo dobře, a tak jsme na mapě prstem vybrali Slovinsko. Sbalili jsme prarodiče a vyrazili na minicyklistické soustředění do Bledu.

Výlet jsme naplánovali na 5.-11. května, přičemž první a poslední den byl vyhrazen na cestu. Kvůli manželově práci jsme měli všechno zajištěno už dva měsíce předem a vůbec nás nepotěšila předpověď, která tvrdila, že má celý týden pršet. Nakonec jsme to zvládli se dvěma dešťovými dny a v rámci možností vytížených rodičů jsme si i pěkně zatrénovali. A proč navštívit právě Bled s ikonickým jezerem? Pojďme se na to podívat! V následujících řádcích vám přiblížím trasy, které jsme absolvovali... a možná i něco víc.

Bled - Pokljuka - Bohinj - Bohinjská Bela - Bled

V Bledu jsem už byla třikrát, ale vždy jen na veslařských závodech, a tak jsem ani netušila, jaké krásy se v jeho okolí skrývají. Trasy jsem plánovala „naslepo“ a velmi se mi v tomto osvědčil Komoot. První den byl rozjezdový - vydali jsme se na 71km dlouhou trasu s celkovým převýšením 1 131 metrů.


Hned nás překvapila ohleduplnost řidičů a perfektní značení cyklostezek. Někteří řidiči za námi jeli krokem i několik minut, dokud si opravdu nebyli jistí, že naproti nic nejde. Toto se nám potvrdilo každý den a za celkových 16 hodin na kole jsme neměli ani jednu kolizní situaci. Navíc se letní sezóna teprve rozjížděla a provoz byl téměř nulový.

A to platí i pro stoupání do Pokljuky! Z Bledu je to hned pěkně 15 km nahoru a v polovině stoupání se objevila ne zrovna povzbudivá značka oznamující sklon 18 %. Hned jsem v hlavě proklínala manžela, který mi odmítl dát dozadu větší pilu... Nakonec to ale byl pěkný trénink na nohy (celé soustředění jsem odjela na 52/36).


Sjezd do Bohinje byl přímo božský - asfalt nebyl úplně v nejlepším stavu, ale nepotkali jsme ani jedno auto. Pak jsme už šlapali jen zpátky do Bledu po hlavní cestě a byli jsme zvědaví, jak babička zvládla našeho malého „sataníka“. Celou trasu naleznete v sekci Výjezdy.

Bled – stoupání Kropa – Naklo – Tržič – Bled

Druhý tréninkový den nám hlásili déšť, ale ráno to vypadalo, že bychom teoreticky zmoknout nemuseli. Rychle jsme se vychystali, dali pusu malé a šup na 85kilometrovou trasu s převýšením 1 500 m (při plánování jsem přece jen trochu věřila předpovědi).

První delší stoupání (7 km) se táhlo nad idylickou vesničku Kropa – pohled ze serpentin dolů byl k nezaplacení. Nahoře, tedy ve vesničce Jamnik, jsme se otočili a pokračovali na Naklo. Tady nás čekal jediný gravelový úsek, který měl měřit 800 metrů. Hádejte, kdo dostal defekt...


Přemotivovaně jsem si dala jednorázové rukavice, abych se neušpinila, a dívám se na kolo, že ho vlastně ani neumím sundat. To je tak, když defekt dostáváte v průměru jednou za tři roky a máte najednou nové kolo, které nemá rychloupínáky. Hodila jsem prosebný pohled na manžela a ten převzal iniciativu za mě. Shodil kolo a přichází druhá hádanka... k mému velkému překvapení začalo pršet. 40 km od cíle.

Zjistili jsme, že nemáme montpáky a jako dvě zmoklá kuřátka jsme dumali, jestli to dáme i bez nich, nebo zavoláme našim, ať pro nás přijedou autem. Vtom najednou vyletěl ze zatáčky týpek na elektrobiku a hned se u nás zastavil. Spustil na nás slovinsky a my jsme ho poprosili o angličtinu. Neuměl... prý jen německy. Říkala jsem si: no super - jediná záchrana v pokračování naší jízdy a neumí anglicky. Moje němčina naštěstí sahá alespoň tak daleko, že jsem mu na otázku „Woher kommen Sie?“ uměla odpovědět: „Aus der Slowakei.“ To, co následovalo, mě položilo na zadek.

"Ze Slovenska? Tam jsem doma!" vypadlo ze Sandiho (jak se nám později představil). Vysvětlil, že je bývalý skokan na lyžích a s týmem jezdili do Banské Bystrice na soustředění. Našel si tam tehdy přítelkyni, a proto se usilovně učil slovensky. Montpáky neměl, ale bydlel 5 minut od místa, kde jsme dostali defekt, a tak hned sedl na kolo a za chvíli byl zpátky i s vybavením. Manžel opravil defekt jako profík a dokonce mu ani bombička nebouchla! Se špinavýma rukama nasedl na kolo, protože rukavice jsem měla stále já, a pokračovali jsme v cestě. Sandi nám na sebe nechal dokonce i číslo, kdyby nás potkal ještě nějaký problém.

Překvapilo mě parádní značení pro cyklisty - označena jsou dokonce i nejbližší místa s vodou.

O cestě zpátky do Bledu vám asi moc neřeknu, protože s deštěm výrazně poklesla teplota a celou dobu jsem myslela jen na teplou sprchu. Liják nám na našich Garminech rušil navigaci a značně frustrovaní jsme se snažili bojovat s dotykovými displeji. Nakonec se nám podařilo „skipnout“ ještě jedno naplánované stoupání, které nám ušetřilo 15 km a asi 300 výškových metrů.

Tento den však pěkně odráží cyklistiku ve Slovinsku. Řidiči byli v dešti ještě ohleduplnější a ostatní cyklisté nápomocní. Nemusím vám říkat, jak moje srdíčko plesalo, když nás opravdu každý cyklista pozdravil. Později jsme si začali všímat i stojanů na opravu kola, které nechyběly téměř na žádné pumpě. Trasu najdeš na tomto odkazu.

Bled – Kropa – Zgornja Sorica – Bohinjská Bistrica – Pokljuka – Bled

Po dni věnovaném běhu (v dešti) jsem na kolo nasedala bez manžela, který dostal v noci teplotu. Měla jsem naplánovanou „královskou“ 100kilometrovou etapu s 2 500metrovým převýšením, a tak by nebylo rozumné táhnout ho s sebou. Na první stoupání do Kropy jsem ale vytáhla svého otce, kterého jsem pak poslala zpátky do Bledu. Bylo fajn začít stoupáním, které jsem už znala. Poprvé jsem ale vyjela až na jeho úplný vrchol - dohromady mělo 12,3 km s převýšením 600 m.


Odtud jsem už pokračovala sama na Zgornju Soricu. I když jsem jela celou dobu po silnici (s radarem), cítila jsem se opravdu bezpečně. Stejně jako po jiné dny, i dnes bylo aut málo. Navíc mě překvapilo parádní značení pro cyklisty - označena jsou dokonce i nejbližší místa s vodou, která byla většinou u kostelů. Na jednom takovém jsem se zastavila a doplnila zásoby na druhé stoupání.


Když jsem se po 8,6 km a 680metrovém převýšení doštrachala do lyžařského střediska Soriška Planina, měla jsem kopce plné zuby. Druhá polovina stoupání téměř neklesla pod 10 % a dost jsem pocítila své těžké převody. K mému údivu jsem si moc neužila ani sjezd, protože byl docela technický a cesta byla úzká.

To jsem si myslela, že bude problém na téměř všech stoupáních – většinou byla ale na úzkých cestách maximální povolená rychlost 50 či dokonce 40 km/h i mimo vesnici a řidiči ji opravdu dodržovali. Jen sem tam se mihlo pár motorkářů, což je podle manželových slov poznat až v létě během hlavní sezóny.


Poslední stoupání dne vedlo z Bohinjské Bistrice do Pokljuky (15,5 km a 767 m převýšení). Už první den jsem si říkala, že by bylo hezké ho absolvovat opačně, a nemýlila jsem se! Směrem nahoru se jelo po trochu rozbitější cestě docela příjemně a ten sjezd z Pokljuky do Bledu byl za odměnu. Trasu naleznete na tomto odkazu.

Bled - Jesenice - Kranjska Gora - Zgornja Radovna - Bled

Pro mě nejhezčí trasa, kterou jsme za celý pobyt absolvovali. Nejenže to byl můj narozeninový den, ale konečně vyšlo také slunce a nahodili jsme krátký dres. Vyzkoušeli jsme si i cyklostezky, které mají Slovinci úžasné - cyklopointy s vodou a vybavením na opravu kola na každém rohu (tohle mi na Makarské chybělo). Tato konkrétní cyklotrasa do Jesenice vedla podél dálnice, ale stromy ji tak skvěle oddělovaly, že jste si toho skoro nevšimli.


Do Kranjské Gory to byla celou dobu „nakloněná rovina“, ale díky úchvatným výhledům jste ani neměli čas zabývat se cyklopočítačem. Dojeli jsme pod stoupání na Vršič a byla jsem zklamaná, že se v tomto bodě musíme otočit. Naši totiž museli opustit své babysitterské detašované pracoviště a my jsme už neměli času nazbyt.


Směrem do Bledu to už fičelo - rovina byla nakloněná tím přívětivějším směrem a po krátkém stoupání do Zgornje Radovny jsme jeli stále dolů. I když jsme se už pohybovali po cestě, potkávali jsme jen kola. Sjížděli jsme podél řeky a užívali si každou vteřinu. Při příjezdu k Bledskému jezeru bylo hned znát, že se oteplilo. Město se hemžilo turisty a pro nás to byl signál, že máme jet domů. Trasu naleznete zde na tomto odkazu.


Druhý den ráno jsem si dala ještě rychlý triatlonový „přechod“ z kola na běh a zaveleli jsme k odjezdu. Po pěti dnech strávených na kole se vůbec nedivím, že slovinští cyklisté jsou špička. Jezdit ve Slovinsku je totiž slast!

Proč Bled navštívím znovu?

• Na mém seznamu přání jsem ještě nevyškrtla ikonická stoupání Vršič a Mangart, která už můj muž dříve absolvoval a stály za to.
• Budu se opakovat, ale lepší vybavení pro cyklisty jsem snad ještě na jiném místě neviděla - nechyběly cyklopointy, označení nejbližších míst s vodou či cykloservisy v každé vesničce.
• Ohleduplnost řidičů a nápomocní lidé také sehráli svou roli – to, zda vás řidič ve stoupání „lízne“ v osmdesátce, nebo objede krokem v protisměru, je velký rozdíl.
• Kterýmkoli směrem se vypravíte, neprohloupíte. Při výběru trasy můžete popustit uzdu své fantazii.
• Tím, že Bled je vyhledávaným turistickým místem, nebudou se zde nudit ani rodiny s dětmi. Během volného dne si můžete vyzkoušet nejdelší ziplinu v Evropě či bobovou dráhu. Jediné minus bych dala za dětské koutky, které například uvnitř restaurací chybí.
• Parádní pizza díky blízkosti italských hranic!

Tip na závěr

Pokud vám na kole nevadí chladnější počasí, vydejte se sem začátkem května jako my. Při odchodu se do Bledu táhl už tříkilometrový „had“ a s teplejšími slunečními paprsky začali přibývat i motorkáři.