Dvoukilo na jednokolce

Přestože nejraději jezdím sám, občas přijmu roli domestika, průvodce, morální opory… říkej si tomu, jak chceš. A nabídku, jako byla tahle, jsem si prostě nemohl nechat ujít!

Celý to začalo díky tomu, že s Okrašlovacím spolkem Mikulov, jehož jsem členem, děláme dobročinnou sbírku. Potřebujeme vybrat peníze, abychom mohli koupit jedno pole na Pálavě a udělat z něj sad, který propojí Kočičí skálu nad městem s mandloňovou alejí – tu tam „Okrašlovák“ vysázel v minulých letech.

Teď je jeho rekord 237,8 km.

No a v rámci té sbírky měl každý z členů spolku vymyslet, co by mohl dát do aukce jako dárek za finanční příspěvek. A protože neumím ani malovat jako Denisa, ani umělecky fotit jako Honza, ani nevyrábím víno jako Vojta nebo Helena, tak jsem nabídl „dlouhej, nejmíň stokilometrovej trip na kole“.

A tak se ozval Zdeněk. Že plánuje fakt dlouhou jízdu. A že by se mu hodil parťák. No tak jo, kam pojedem? Prej z Mikulova přes Rakousko a Slovensko do Bratislavy, objedem vodní nádrž Gabčíkovo a pak se vrátíme zpátky do Mikulova. Okej, to zní jako solidní celodeňáček.

No ale teď se podrž – Zdeněk to chce ujet na jednokolce! Jo, na vozítku, který většina z nás poprvé viděla ve znělce Večerníčka. No dámy a páni, tomu říkám magořina par excellence! A Zdeňkovi odepisuju: Kdy vyrážíme?

Volba padne na neděli 21. června. První letní den, nejdelší v roce, oba máme čas. Jo, to dává smysl. Domlouváme si místo a čas srazu – u OKOLO Mikulov ve 4 ráno.

Spánek za 5

Kdybych si měl vystavit vysvědčení za přípravu na tenhle bláznivej počin, z předmětu Spánek bych si dal za 5. Do postele se v sobotu dostanu až kolem 11. večer. No co už, jsem na to trénovanej, takže budíček ve 3 mě nerozhodí.

Na místě jsem včas. Zdeněk taky. Stejně ale ještě asi dvacet minut čekáme, než se udělá větší světlo. Protože na jednokolce tě může sejmout i nerovnost, kterou na kole předrncáš – kořen pod asfaltem, kámen, větev přes cestu… Aspoň je čas na seznámení.

Zdeněk jezdí na jednokolkách už 20 let. Vzpomíná na svoje začátky, které rozhodně nezní tak snadně jako na normálním kole. „Nejdřív byl úspěch ujet první metr. Pak prvních deset metrů. Pak prvních sto metrů. A pak konečně první kilometr,“ vzpomíná na svoje začátky. Teď je jeho rekord jízda o délce 237,8 km. Trumfnem ji dnes?

Je 4:23 a my se vydáváme na cestu. Koukám, že i nasedání na unicycle je ve srovnání s kolem poměrně náročná disciplína. Je dobré mít k dispozici něco vyvýšeného, aspoň obrubník, nebo dopravní značku, které se při nasedání chytneš. Jakmile je ale Zdeněk v sedle svého 36″ stroje a rozjede se, tak je k nezastavení.

Rychlost je sice ve srovnání s kolem nižší, ale to je úplně logické – vždyť dvě kola přece musí jet rychleji než jedno, ne?

Jedním z motivů, proč jsem na tenhle výlet kývnul, bylo i pokušení vyzkoušet si dlouhou trasu při významně nižší rychlosti, než jakými poslední dobou jezdím. Nižší rychlost by mohla být klíčem k delší výdrži, obzvlášť při opravdu dlouhých cestách (500km+). Na začátku jedeme průměrem lehce přes 20 km/h a Zdeněk jásá, že to je super číslo. No tak jo.

Po cestě do Valtic kecáme o všem možném a za hodinku jsme na rakouských hranicích. Hned za nimi se ukáže, že Zdeněk má trasu na Bratislavu dobře projetou. Já bych už sahal po navigaci, ale můj jednokolý kolega jede na jistotu.


Pomalu se šinem po cyklostezce číslo 8. Většinou je vyasfaltovaná, ale jsou tam gravel pasáže. Plášť Zdeňkovy šestatřicítky je s terénními úseky v pohodě, moje pláště šířky 28 mm to zvládají taky – při tilehuntingu se čas od času dostanu mimo asfalt.

Semo tamo děláme krátkou zastávku. Na pití zastavovat nemusíme – Zdeněk si veze 2,5 litrový camelbag na zádech a mně můj třičtvrtělitrový bidon teď poránu vystačí na hodně dlouho.

Rychlostní rekord na 100 km

Cesta vede stále podél řeky Moravy a tedy podél hranice se Slovenskem. V Marcheggu se rozhodneme přejet na slovenskou stranu přes stále ještě relativně novou cyklolávku. Je totiž neděle, rakouské obchody jsou zavřené a my začínáme pomýšlet na doplnění zásob.

Máme v nohách prvních skoro 90 km, Zdeňkovy nohy jedou dobře a jejich majitel začíná opatrně mluvit o tom, že by mohl padnout jeho rekord na 100 kilometrů. „To bychom měli stihnout,“ opakuje několikrát.


Nakonec se přání stává skutečností a nový rekord má hodnotu 5 hodin a 32 minut. To už jsme na předměstí Bratislavy, je půl jedenácté dopoledne, začíná být pěkné vedro a my hledáme, kde bychom „natankovali“. Zdeněk je už nějakou dobu na suchu a já bych snesl nějakou vzpruhu v podobě Coca-coly.

Nakonec na chvilku zaparkujeme u benzinky, ještě předtím se fotíme u soutoku Moravy a Dunaje. A pak už na most Lanfranconi přes Dunaj.

Kde se naše mírně komické duo objeví, tam budí zaslouženou pozornost. Jako by ctihodný rytíř Don Quijote a jeho sluha Sancho Panza vyměnili koně za modernější dopravní prostředky a vydali se na pouť. Ale ne, nebojujeme s větrnými mlýny (to by bylo lepší zůstat v Rakousku, tam jich mají hodně). Naším soupeřem jsou kilometry asfaltu. A taky narůstající červnové letní vedro. Vždyť právě v den naší cesty v 10:24 dopoledne začalo astronomické léto.

Nechci si nechat ujít příležitost navštívit během jedné jízdy 4 země.

Za Bratislavou po Lužnom mostě opět crossíme přes Dunaj. Sledujeme chatky u vody, některé vypadají dost luxusně, že by se za ně nestyděli ani v Dubaji. Jedeme po mostě na lužním lesem, stromy jsou tu fakt vysoké a krásné, u řeky se jim daří. Pak po levém břehu řeky pokračujeme v cestě.

Teď nás čeká skoro 40 kilometrů kolem vody, bez stínu při teplotě přesahující 30 °C a přes poledne. Možná i proto začnou po nějaké době Zdeňka chytat křeče do nohou. Říká, že je to dobrý, že jen potřebuje častěji zastavovat. Okej, není problém, tak zastavujem. Jednou se namočíme ve vodní nádrži Gabčíkovo. Vodní osvěžení je v tom vedru moc fajn.


Zdeněk říká, jak o něm jednou Česká televize natočila reportáž a zjišťujeme, že redaktor brněnské ČT a taky cyklista Jiří Vízner je náš společný známý. No jo, svět je malej, říkám to furt. Kdyby ses na tu reportáž chtěl(a) podívat, tak ji najdeš tady.

Co? Z Mikulova ke Gabčíkovu? Na tomhle?!

Skoro všichni cyklisti tady u Gabčíkova nás zdraví. Většinou mávnutím, ale někteří i prohodí „Čauko!“ A pak se najde pár jedinců, kteří si Zdeňka fotí nebo natáčejí. Když jim říkáme, že jedeme z Mikulova, jenom nevěřícně kroutí hlavou.


Konečně jsme na hrázi Gabčíkova! Vlítnem do bufetu, který je přímo na hrázi, a znovu doplňujeme tekutiny. V nohách máme skoro 170 km. Před cestou zpátky na Bratislavu si dáváme skoro hodinku oraz. Potřebují to hlavně Zdeňkovy nohy. Říká, že mu křeče občas povolí a ustoupí. Kolem 4. odpolední se vydáváme na zpáteční cestu po pravém břehu. Doufáme ve vítr do zad, ale jeho podpora je mizivá.

„Ne, nejde to!“ říká Zdeněk po několikáté zastávce. Křeče neustoupily. Každý cyklista, kterého někdy tenhle problém postihl, ví, že tohle je konečná. S křečemi nenaděláš lautr nic. Stejně ale musíme dojet aspoň do té Bratislavy, abychom tam sedli na vlak do Břeclavi a odtud se dostali do Mikulova. A to je ještě dobrých 40 kilometrů!

Cestu si krátíme povídáním. O svých rodinách, o práci, o psech, o Španělsku, které Zdeněk prochodil křížem krážem. Zatím cesta pomalu ubývá a nad námi se objevují první mráčky.


Bavíme se i sledováním míst na protějším břehu, kterými jsme před několika hodinami projížději. Támhle to je Šamorín. A kousek za ním Hamuliakovo! Blížíme se pomalu, ale nezadržitelně.

Jedním kolem do Maďarska

Konečně jsme u hráze vodní nádrže Čunovo. O kousek dál se na chvíli rozdělíme. Jsme asi kilometr od hranic s Maďarskem a já si nechci nechat ujít příležitost navštívit během jedné jízdy 4 země. Zdeněk tuhle dvoukilometrovou zajížďku s lehkým srdcem oželí, bude pokračovat po cyklostezce a já ho za chvilku dojedu. Kdyby něco, sraz je na vlakovém nádraží. Tak jo, tak čau!

Mám v nohách 200 kiláků a teď poprvé se můžu trochu víc rozjet. Tak jo, tak tomu pojďme dát trochu wattů!

Za hranicí v Maďarsku jsem během chvilky, fotím si dálkové cedule trasy Eurovelo 6 (2321 km do francouzského Nantes na jednu stranu a 757 km do srbského Bělehradu na stranu druhou – hmm, to by byla výzva) a pak to otáčím zpět na Slovensko. Najíždím na cyklostezku s tím, že Zdeňka za chvilku dojedu, tak si lehám do hrazdy, kterou jsem až doteď měl úplně zbytečně, a šlapu. Zdeněk nikde.

Předjíždím nebo míjím řadu cyklistek a cyklistů, ale unicyklista furt nikde. Nakonec to přestanu řešit a jedu, však se potkáme na nádraží. Zaháknu se za jednoho kluka, kterej jede přibližně mým tempem. Chvilku si střídáme a jede to parádně, pak mě ale navigace, kterou si dnes poprvé pouštím do ucha, radí odbočit, tak ji poslechnu a odpojuju se. Zvedá se vítr. A Zdeněk pořád nikde.

Chvilku koketuju s myšlenkou, že bych se vybodl na vlak a dojel tu zbývající stovku kilometrů do Mikulova po vlastní ose, pak se ale rozhoduju, že by to bylo nekolegiální a pokračuju na hlavnú vlakovú stanicu.


Posledních pár kilometrů už jedu v začínajícím dešti, ale po tom vedru je to příjemné osvěžení. Na nádraží jsem s pohodlnou rezervou asi 45 minut před odjezdem vlaku. Zdeněk tam pochopitelně není, to by musel po cestě leda něco stopnout, já jel posledních 20 km s průměrnou rychlostí 28,7 km/h, tak to by si leda přidělal na záda tryskovej motor.

Na tabuli ale vidím, že náš vlak má ohlášené zpoždění 35 minut. Píšu to Zdeňkovi, že nemusí tolik spěchat. Jeho odpověď je úlevná.

Stopuju Stravu. Dělá to 225 kilometrů za 11 hodin 45 minut času v sedle (a 15 hodin 24 minut celkem). Průměrka 19,2 km/h. S přehledem můj nejpomalejší long. Výhodou je, že nejsem vůbec unavenej, mám pocit, jako bych celej den nic nedělal.

Čekám a čekám. Mezitím přejde nad Bratislavou slejvák, lidi se tísní ve vestibulu a vzduch venku se čistí a trošilinku ochlazuje. Zpoždění narostlo na 40 minut. Stihneme v Břeclavi přesednout na poslední vlak do Mikulova? Zatím to pořád ještě o pár minut vychází, ale fakt už jen o jeden pár.

Je asi 20:15, tedy čtvrt hodiny poté, co měl náš vlak dle jízdního řádu odjet. A Zdeněk vchází do vestibulu. No sláva! Gratuluju mu k výkonu. Jeho tachometr se zastavil na čísle 215,63 km. Na jednokolce si to nedokážu představit. Zdeněk je magor! Ale magor takovýho druhu, jako jsem já sám. Takže ještě jednou klobouček, kámo!

Velké vlakové dobrodružství

Chvilku čekáme, než vyhlásí nástupiště, ze kterého odjedeme. „Bude to dvojka. Vždycky je to dvojka,“ hlásí Zdeněk. A takyže jo. Nastoupíme, zaparkujem naše stroje a sedáme si hned vedle. Já ještě pouštím slečnu na svoje sedadlo ve vagónu, na které mám místenku, stačí mi sklápěcí sedátko vedle kola. Však pojedeme slabou hodinku.

Tak jo, všechno ready, tak proč nejedem? Sedíme, čekáme a nic se neděje. Pak vlakem prochází průvodčí a říká, že na Lamači kvůli bouřce popadaly stromy na koleje a že „budeme meškať“. No do haj…, takhle nám ten poslední vlak do Mikulova ujede už nabeton.

Nakonec vyjíždíme ve 22:30. Tou dobou už je náš vlak z Břeclavi do Mikulova někde v okrese Znojmo. Zdeněk se už předtím snažil dovolat nějakému břeclavskému taxikářovi, jestli by nás do Mikulova hodil. Prej jo… za 850 káčé. „Jedeš se mnou?“ ptá se. „Já těch 25 kilometrů určitě nedám,“ dodává. Mně se nechce vyhazovat tolik peněz za tak krátkou chvíli „zábavy“, jenže to ho v tom mám nechat samotnýho? „No tak jo, jdu do toho s tebou.“

Taxikář chtěl, aby mu Zdeněk zavolal, až budeme v Kútech, což je 10 minut od Břeclavi. Z Kútů tedy voláme, ale na druhém konci to nikdo nebere. „Uvidíme, jak to bude vypadat na nádraží, třeba tam někdo bude čekat,“ říkám. V klimatizovaném vlaku je mi v tenkém letním dresu zima (žádnou další vrstvu s sebou nemám, protože na co) a jsem lehce rezignovanej.

Když vystoupíme na břeclavském nádraží, zjistím, že venkovní teplota je pořád mírně nad dvacítkou. Tak to je teda dobrý, říkám si a začínám rozmrzat.

Před nádražím samozřejmě žádnej taxík nečeká. Ani ten náš, ani žádnej jinej. No skvělý! Chvilku špekulujem, co teď, ale pak se rozhodnu. „Hele, dej mi klíče od auta, já pro to auto sjedu na kole. Ty si zatím někde sedni a počkej na mě. Do hoďky a čtvrt jsem zpátky.“ Podávám to tak přesvědčivě, že Zdeněk nic nenamítá. Ne, že bychom měli příliš mnoho jiných možností.

Tak jo, teď si dám časovku Břeclav-Mikulov! Silnice jsou kolem půlnoci prázdné, jen občas se objeví auto. Trasu nebudu komplikovat žádnými objížďkami, až do Sedlece pojedu po silnici první třídy, pak uhnu přes koleje kolem zámečku Portz-Insel a zadem dojedu až k OKOLO, kde stojí Zdeňkovo auto. Nakonec mi to zabere 48 minut.

Se Zdeňkovým autem se po prvotní nechtěné aktivaci alarmu rychle domluvím, zamknu kolo u prodejny a jedu zase zpět do Břeclavi. Ještě v Mikulově mi pod kola málem skočí srna. UUUFfffff! Naštěstí zůstala stát, ale já od té doby jedu opatrněji. Nabourat cizí auto je asi horší než nabourat svoje vlastní. Ale zbytek cesty už je bez problému.

„Hej, tak jsme to zvládli!“ říkám Zdeňkovi, když mě vysazuje zase v Mikulově. A přeju mu šťastnou cestu domů na Brněnsko. Domů dojíždím asi hodinu a půl po půlnoci.


Na závěr si ještě přihřeju polívčičku s naší dobročinnou sbírkou, kterou to vlastně všechno začalo. Sbírka Okrašlovacího spolu Mikulov na Doniu běží až do 5. července a budem rádi za každou kačku. I když chápu, že ji radši nasypeš do komponentů na kolo 🙂

Sbírku i informace o ní najdeš tady.