Stokrát na Svatý kopeček

Každý den v roce aspoň trochu pohybu. Jasně, většinu dní mi pokryje kolo, ale co když třeba bude celý den pršet, sněžit nebo tak něco? Vymyslel jsem si tedy ranní rituál: každý ráno vyšplhám na nejbližší kopec, který mám u baráku.

Že se ten kopec jmenuje Svatý kopeček (AKA Tanzberg), odkud je super výhled na Mikulov – to už je jen příjemný bonus. Ostatně nejen na Mikulov.

Během stoupání nahoru vidíš hřeben Malých Karpat na Slovensku i sloupy a vrtule rakouských větrných elektráren, takže z jednoho místa dohlédneš na území tří států. Na našem území pak z Kopečku vidíš Pavlovské vrchy, oba Dunajovské hřbety včetně majestátního solitérního topolu, za nimi páru a vršky chladicích věží Jaderné elektrárny Dukovany. A blíže zase komín cihlárny v Novosedlích a kostel v Březí… Ten výhled je prostě parádní!


Recept je jednoduchý:

1. Ráno vstaň.
2. Vyjdi na nejbližší kopec.
3. Opakuj stokrát.

Poprvé jsem na Kopeček vyšel letos 12. června. A pak každé další ráno, kdy nejsem mimo Mikulov. Je to super každodenní předpracovní rituál. Podle toho, kolik mám ráno času, jdu jednu ze tří tras. Nejkratší má 2,5 kilometru, střední trasa měří 2,8 km a ta nejdelší, která Svatý kopeček obchází kolem dokola, má bezmála 4 km.


Zatím nejhezčí byl výšlap číslo 79. Bylo to 15. září a ráno byla v Mikulově taková mlha, že by ses v ní ztratil(a) i s Garminem. Taková ta deka, která z tebe vysaje všechnu energii a radost ze života. Ale rituál je rituál, tak na sebe hodím kraťasy, tričko a sandály a hurá na Kopeček. Jak tak stoupám, postupně se výhled zlepšuje, až se nakonec octnu „nad mraky“. Všechno je zalité oranžovým světlem vycházejícího slunce.


Z Kopečku se dívám dolů a kolem mě se pohybuje moře pomalu tekoucích nízkých mraků. Cítím se jako ve velehorách. Nebo v letadle. Nakoplo mě to na celý den. I když jsem pak slezl dolů do toho nechutnýho mlžnýho mlíka, z Kopečku jsem si přinesl ten pocit, jaké to bylo nahoře.

V létě jsem si každodenní rituál zpestřoval ještě zaplaváním v zatopeném Janičově lomu. Bral jsem to jako „skoro triatlon“, na kolo jsem stejně většinou sedl odpoledne. Čtyři kiláky chůze a 400 metrů plavání není sice žádný výjimečný výkon, ale jako každodenní start dne to bylo super.


Hned při prvním nebo druhém výšlapu mě napadlo spojit svou novou zálibu i s nějakou drobnou prací pro město. Proto jsem začal každé ráno natáčet minutové video ve stylu oblíbeného ranního pořadu Panorama na České televizi. Nazval jsem to Panorama Mikulov a najdeš to každé ráno ve stories na oficiálním instagramovém a facebookovém kanálu města.


Dnes (16. října 2026) jsem na Kopeček vyšel po sto šesté a rozhodně nekončím. Chci tam chodit každé ráno. I když v létě to bylo příjemnější – nejen kvůli teplotě, ale hlavně kvůli dřívějšímu světlu.


A proč to tady píšu? Ne, nechci si honit triko. Chci tě inspirovat. Pokud můžeš a chceš, vymysli si taky nějaký každodenní hýbací rituál. Nemusí to být zrovna pouť na Svatý kopeček. Důležitá je pravidelnost a ritualizace. Jeden. Každý. Den. Neděláš to pro nějakou pohybovou aplikaci. Děláš to pro sebe. Odměnou jsou endorfiny z pohybu na vzduchu, kondička, otužilost a tak dále a tak podobně.


Budu rád, když do komentáře napíšeš, jestli máš nějaký takový rituál.

Tak hejbni kostrou! Rituálům zdar!