Pekelných 666 kilometrů jižní Moravou

Poslední a nejtěžší level poznávacích jízd po Jihomoravském kraji. Čekalo mě celkem 34 obcí ve všech 7 okresech. A ďábelských 666 km…

Nápad udělat si okružní cestu po mém domovském Jihomoravském kraji a navštívit přitom všech 34 obcí s pověřeným obecním úřadem nepřišel jen tak ze vzduchoprázdna. Postupně vykrystalizoval z mé potřeby dávat ježdění na kole nějaký smysl a cíl.

Ty cíle byly napřed jednoduché. Dojet k nejsevernějšímu, nejjižnějšímu, nejvýchodnějšímu a nejzápadnějšímu bodu kraje.

Pak přišel nápad navštívit během jedné jízdy všech sedm jihomoravských okresů (Blansko, Brno-město, Brno-venkov, Břeclav, Hodonín, Vyškov, Znojmo). No a pak už to šlo logickou řadou: všechny okresy –> všechna okresní města –> všechny obce s rozšířenou působností –> všechny obce s pověřeným obecním úřadem.

Co vlastně znamená „obec s pověřeným obecním úřadem“? Z hlediska cyklistického to žádný přínos sice nemá, ale tak pojďme se společně trochu dovzdělat v tom, jak funguje samospráva – to není nikdy na škodu.

Obec s pověřeným obecním úřadem (odteď budu zkracovat na POÚ) se také označuje jako obec II. stupně. Na I. stupni jsou všechny obce neboli každá vesnice. A na III. stupni jsou obce s rozšířenou působností. POÚ jsou tedy takovým prostředníkem a mají na starosti každá svoje stádečko okolních menších obcí, ve kterých zajišťují některé agendy. Typicky třeba volby, některé typy sociální práce, vyhlašování a ochranu památných stromů a podobně.

Jihomoravský kraj má – jak už tady padlo – celkem 34 POÚ. Při plánování trasy jsem se zase obrátil na AI. „Milá umělino, chci objet na kole všechny POÚ v mém kraji. Udělej mi trasu pro silniční kolo. Co nejkratší. A žádný dálnice!“

Umělina spálila kousek deštnýho pralesa a pak z ní trasa opravdu vypadla. Prej cca 650 km. Tady přikládám tabulku s jednotlivými POÚ a přibližnými vzdálenostmi mezi nimi.

Proti směru ručiček

#01: Mikulov. Prodloužený víkend s volným pondělím na konci září – to je ten správný čas. Vyjíždím v neděli asi v 10 dopoledne. Předpověď je parádní, žádný déšť, nejnižší teplota kolem 10 °C, nejvyšší přelezou dvacítku.

Trasu jsem si přebouchal do mapy.com, powerbanky jsou nabitý, převlečení na noc mám sbalený na zádech (včetně zimních rukavic), pití a müsli tyčky mám taky. Tak už startuj!

Protože jsem svou minulou cestou po ORP jel ve směru hodinových ručiček, jedu nyní směrem opačným. Některé úseky jsou na trase stejné, tak ať nejedu to samé, to by byla nuda i s tou roční pauzou. Tentokrát mám cíl zastavit přímo u každého obecního úřadu, udělat tam dokumentační foto, nahrát ho do stories na Instagram a Facebook a pak teprve jet dál.


#02: Pohořelice. Zatím to vypadá jako normální cesta na sever. Jel jsem tudy ostatně docela nedávno, mám to v živé paměti. Mezi Novou Vsí a Vilémovem je poměrně nový asfalt.

#03: Židlochovice. Pořád notoricky známá trasa. Za „Židlema“ minu nejdřív místní nový supermarket Lidl, kterému říkám Židl, a následně i odbočku na cyklostezku. Takže do Blučiny pojedu výjimečně po silnici.

Za Těšanama potkám ve stoupání protijedoucího cyklistu. Automaticky zdravím a nevšímám si, ale když se ozve „Honzo!”, zpozorním a poznám jmenovce – kamaráda vinaře Honzu Stávka. Nějakou dobu jsme se neviděli, tak chvilku pokecáme. O dětech, o cyklistice, o tom, jak dneska lidi míň pijou víno.


#04: Klobouky u Brna. Tohle je první POÚ na mé trase, která není zároveň ORP. To znamená, že jsem tady vloni nebyl. Obecní úřad chvilku hledám. Když ho najdu, zjistím, že sídlí v domě, ve kterém žil první československý prezident. Do roku 1880, tedy do svých 30 let. To se ještě nejmenoval Garrigue. No hezký, ale… popojedem!

#05: Hustopeče. Sem na rozdíl od Klobouk jezdím docela často. Dnes využiju toho, že jsem tu přes den, a stavím se na občerstvovačku do podniku kamarádů – cukrárny a pekárny Lenka peče Hustopeče. Potkám tady vedle Lenky dalšího Honzu, který mě pohostí kafem a výbornými borůvkovými koláči.


Z Hustopeč rovně podél bratislavské dálnice až do Ladné. Tam se udělá takový malý esíčko a pokračuje se kolem letiště až do Břeclavi. Větrný pytel na letišti mi potvrzuje, co si už nějakou dobu myslím – šlapu proti větru. No ještěže je Břeclav nejjižněji položeným POÚ a pak mě čeká otočka na východ!


#06: Břeclav. První POÚ, které je zároveň ORP a navrch ještě okresním městem. Po cestě od radnice potkám na trafostanici krásnej murál na počest lidového pěvce Jožky Černého. Tak to by byl hřích si to nevyfotit.

Prvních sto kilometrů je za mnou, přede mnou ještě asi 550. Otáčím k severovýchodu, další POÚ je zase okresní město Hodonín. Necelých 30 kiláků mi rychle uteče.


#07: Hodonín. Stále ještě jedu ve známém prostředí. Je čtvrt na pět odpoledne, jsem na cestě přes šest hodin a pomalu, ale trpělivě si odkškrtávám jednu jižní POÚ za druhou. A čeká mě druhá ryzí POÚ, která se letos proslavila politickým protestem. Ano, na řadě je…

#08: Strážnice. Na zdejším folklórním festivalu na začátku léta vypískali ministra kultury a den po něm i ministra zahraničních věcí a místopředsedu vlády. Takže si i řada lidí z Čech na mapě našla, kde Strážnice vlastně leží. Zahrádky na náměstí jsou plné cyklistů, kteří tady zakončují výlet, ale já musím dál. Fotím si ještě ohromnou továrnu na Hobžovy strážnické brambůrky a jedem.


#09: Velká nad Veličkou. Nejvýchodnější jihomoravská POÚ. Most přes Veličku se opravuje, takže to musím trochu objet. Z hospody se rozcházejí muzikanti – dva nesou kontrabas a houslista volá manželce a omluvně vysvětluje, že už jde a proč tak pozdě.

Fotím si kolo před obecním úřadem a pak si do bidonu nedopatřením místo vody málem natankuju dezinfekci. Ještě že ten stojan má prázdnou nádrž, to by nebylo moc chutné…

Padá večer a nebe čaruje.


#10: Veselí nad Moravou. Ve Veselí ještě před návštěvou úřadu navštívím Billu. Blíží se zavírací hodina a zítra je státní svátek, kdy budou mít supermarkety zavřeno, tak se snažím zásobit trošku i na zítra. Ale na nic moc nemám chuť, tak to dopadá jako vždycky. Cola, RedBull a něco k tomu.


Už je tma. Fotím kolo před úřadem. Hmm, asi to není hlavní budova tady ve Veselí, ale napsané to tam je. A pak šupky dupky do pyžamka. Mám s sebou merino baselayer s větrným štítem a zvýšeným límcem, ten vozím i v největších zimách.

Dnes jsem si ho vzal proto, že s sebou mám jen lehkou větrovku. Na něj merino dres a na nohy návleky do půli lýtek. Návleky na tretry jsem si nevzal, doufám, že toho nebudu nad ránem moc litovat.

#11: Bzenec. Zjišťuju, že jsem si ve Veselí nezapnul pauznutou Stravu. No co už, tak těch 10 kiláků nebude zaznamenanejch. I tak jich natrackuju požehnaně.


#12: Kyjov. Blíží se devátá večerní a konečně přijde taky nějaké stoupání.

#13: Ždánice. Odsud vede solidní a výživnej kopec přes „pohoří“ Ždánický les do Bučovic. Mám tam dva nevybarvený čtverečky, tak si nahoře udělám malou zajížďku. Rychlostní rekordy ve 12 % stoupání dnes pokoušet nebudu, třeba jindy, až pojedu něco kratšího.


#14: Bučovice. Jsem šťastně za kopcem a vjel jsem do okresu Vyškov. Je 22:15. Až do Křižanovic jedu po silnici první třídy číslo 50, provoz je v pohodě, kamionů mě předjede jen pár. Pak se napojím na cyklostezku, která vede až do Slavkova.

#15: Slavkov u Brna. Pořád je ještě neděle, ale už to dlouho nepotrvá a začne pondělí. Po cestě do Křenovic zkouším novou cyklostezku. Super. Má určitě lepší povrch než vedle vedoucí silnice. Ještě kousek a obrátím směr ze západního zpět na východ…


#16: Šlapanice. Furt je ještě neděle, skončí až za půl hodiny. Foto, bum do storička a hurá pryč! Zauvažuju, že tady ve Šlapanicích by mohli mít šlapací kolo v městském erbu.

#17: Rousínov. Tak, teď už je pondělí. Před úřadem si dám občerstvovačku. Otvírám sušené švestky a gumové medvídky a sypu to tam. Přede mnou je v pořadí třetí okresní město.


#18: Vyškov. Foto radnice s kolem v popředí stojí za starou, děravou a smradlavou tretru. Ale je to autentické. Taky mám za sebou 276 kilometrů a je jedna hodina po půlnoci. Není čas ani moc vůle na krásné fotky. A hlavně na krásné fotky není dost světla.

Jedu do Ivanovic. Ivanovic na zatracené Hané! Jak to, že Haná je ještě součástí Jihomoravského kraje, herdek?! Tahleta POÚ už tady mohla nebejt, jak by býval řekl můj děda.

No ale aspoň je po cestě takovej ten srandovní úsek silnice, na kterém si silničáři zkouší vodorovné dopravní značení, takže silnice vypadá jako zebra nebo akvarijní rybička. Potmě to ale stejně moc nevynikne. Foto nemám, už v Rousínově jsem nasadil tlusté zimní rukavice. Jsem rád, že je mám.

#19: Ivanovice na Hané. Úřad chvilku hledám, pak ho najdu za staveništním plotem. Další krásná fotka do sbírky.


Další POÚ jsou až Boskovice. Tohle je pocitově nejdelší přejezd. Nejen, že tady z Vyškovska jedu až na sever Blanenska, ale ještě mi v cestě stojí největší a nejprudší stoupání z celé trasy. Během 15 kilometrů vystoupám o 300 výškových metrů výš. No jo, alpské parametry na jižní Moravě nenajdeš.

Ale já jsem rád i za tenhle kopec, protože mi aspoň nebude zima. Obloha je jasná a s rostoucí nadmořskou výškou klesá teplota.

Nejprudší je hned úsek do Ježkovic, ale i tady se procenta drží až na výjimky pod desítkou. Koukám, že tu kamarád Martin Svoboda o půl minuty pojel i Tadeje Pogačara, který tudy projížděl v červenci 2018. Tak buď si Tadej ten den nevzal s sebou na kolo svoje nohy, nebo v půlce kopce zastavil na čurání. Každopádně klobouček, Martine!

Nahoře v Ruprechtově na autobusové zastávce si dám další občerstvovačku. Sežeru oříškovou Milku a lupnu i RedBulla. Ale žádný dlouhý sezení, ať takhle v půl čtvrté ráno nevychladnu! Čtvrthodinka stačí.

Malejch věcí si nikdo neváží. Byla to asi tahle věta, která mé hlavě konečně nakopala zadek.

Stoupání pokračuje až ke Kojálu, který se tyčí nad krajinou a svítí do tmy v několika patrech červenými světly. Projedu pod kotvicími lany a blik – jsem z Vyškovska na Blanensku!


Sjedu Lipovcem až dolů k Holštejnu, přejedu po visutém mostě u Velké dohody, vyšlapu si kopec v Šošůvce, spadnu jako kámen 14% klesáním do Sloupu a pak zas hned nahoru na náhorní planinu mezi Němčicemi a Ludíkovem. Tam u větrného mlýna se v nadmořské výšce 619 metrů nachází nejvyšší místo mé trasy. Tachometr ukazuje 335 ujetých kilometrů, hodiny 4:30 ráno a teploměr asi 8 °C. Trochu mi mrznou nohy. Mám sice v pytli na zádech teplejší ponožky, ale jsem línej si je měnit. Však už jen za pár hodin je tu den.

#20: Boskovice. Před radnicí na Masarykově náměstí dělám fotku těsně před pátou ráno. V tomhle ORP jsem už taky byl vloni a tehdy to byl nejsevernější bod mé trasy. Teď ale musím ještě dál.


#21: Velké Opatovice. Tahle obec se nachází jen kousek od nejsevernějšího bodu Jihomoravského kraje. Vzpomínám si, jak jsem sem před pěti lety jel jen pár týdnů potom, co jsem si koupil své první kolo určené k cestám i „za město“. Nevím, co by si tehdy mé mladší já pomyslelo, kdyby mě potkalo. „Honzo, už zase přemýšlíš o blbostech, dávej radši ba… No, vidíš, co děláš!“ Jak se rozjíždím od velkoopatovické radnice, uklouzne mi to, ztratím rovnováhu a už se válím na zemi. „Hejhou! To byla výstraha… Koukej se koukat!“

„Nojo, porád!“ Cítím, že potřebuju pauzu, a umiňuju si, že zastavím v Letovicích na nádraží a koupím si tam nějakou mňamku v automatu.

Vyšlapu poslední metry nahoru a vím, že odtud to bude z kopce aaaaaaaž do Brna. A kochám se probouzejícím se dnem.


#22: Letovice. Sedm ráno. Zajíždím známou trasou (jezdila se tu Letovická 24h) od náměstí k nádraží. V automatu mají jen sendvič se šunkou a sýrem. Hmmm… aspoň mám jednoduchý výběr. Zapíjím kakaovým nápojem a pak ještě kafem. Nahřívám se u topení, které sice hezky hřeje, ale je hned u dveří na fotobuňku, které se při sebemenším pohybu otvírají a efekt topení tak jde vniveč. Tak se snažím nehýbat a zádama akumulovat maximum tepla.


Vypínám navigaci. Cestu z Letovic do Brna jsem absolvoval nejednou. Svitávka, Skalice, Lhota Rapotina, Doubravice, Rájec a pak už…

#23: Blansko. Čtvrté okresní město. Na náměstí zrovna chystají nějakou akci. Buď kultura, nebo volby, nevím, nezkoumám. Foto a pryč!

Provoz na silnici na Lipůvku sílí a ne všichni řidiči jsou ohleduplní, i když tu je široká krajnice. Ještěže za chvilku pod Novým hradem odbočuju na cyklostezku.

#24: Adamov. Tak u téhle radnice jsem ještě nebyl. Je vedle kostela mezi panelákama. Foto, lehká občerstvovačka – dopiju colu, nacpu si pusu medvědama a hurá, pokračujem v krasojízdě dolů podél Svitavy.


#25: Brno! Je tři čtvrtě na deset dopoledne a já parkuju kvůli fotce na Dominikánském náměstí před Novou radnicí. Žaludek mi hlásí, že by potřeboval něčím naplnit. Zastavuju na pizzu na Lidické, kam jsme chodili s kolegy z agentury. Dva kousky zmizí stejně rychle jako Pogačar za zatáčkou první serpentýny, když se rozhodne zaútočit v dojezdu horské etapy.

V Řečkovicích na benzince ještě doplním tekutiny (ano, správně, cola a RedBull). Hned na dalším semaforu na mě troubí auto. Nezní to přátelsky, navíc řidič něco pokřikuje z okýnka, ale nerozumím mu. Takže když vidím stříbrnou SUV Toyotu parkovat, jedu se zeptat, o co šlo.

Pánovi důchodového věku s jaterními skvrnami v obličeji se nelíbilo, že jsem ho na červené předjel zprava. Že se prý kvůli mně nemohl rozjet. Chvilku se mu snažím vysvětlit, že to silniční vyhláška umožňuje, ale nechce to pochopit. Nejdřív říká, že vyhlášku zná dobře, pak zase, že se kvůli mně nic doučovat nebude. A že nemá čas se se mnou bavit. Klasika. Střídá vykání a tykání, posílá mě do míst, kam slunce nesvítí a jen tak tak se udrží, aby do mě nestrčil. No, řekli jsme si každý svoje, já zůstal slušný, jen při odjezdu jsem mu řekl, že je hulvát. Tyhle momenty mě dost trápí, protože ukazují, kolik řidičů by potřebovalo dovzdělat. Já pravidla znám a dodržuju. Kdybys to hledal(a), je to § 57, odstavec 4 zákona č. 361/2000 Sb.



#26: Kuřim. Začíná být zase hezky teplo. Do Tišnova se rozhodnu přejet po cyklostezce směrem na Malhostovice. Není asfaltovaná, ale já si chci dát trošku oraz od provozu. Endorfiny vyplaveny!


#27: Tišnov. Tady nastane obrátka k jihu. Než se přes kopečky prohoupu až do Rosic, zjistím, že mi nefunguje nabíjecí pouzdro na sluchátka, která mám skoro vybitá. Asi mi v kapse v propoceném dresu pod nepromokavou bundou zkorodoval nabíjecí konektor. Sakra, tohle je komplikace. Bez hlasové navigace se v neznámých končinách, které se blíží, budu muset furt koukat do telefonu, nebo hledat jinou, jednodušší trasu. Nemluvě o tom, že už si nebudu moct pustit muziku na povzbuzení. Achjoooo… Otráví mě to a vezme vítr z plachet.

#28: Rosice. V Rosicích na náměstí si píšu mentální poznámku „Krizička“. Jede se mi dobře i po těch 28 hodinách a skoro už 500 kilometrech, ale ta hlava… Nelíbí se jí protivítr od jihu a štvou ji nefunkční sluchátka. Prostě místo aktuálního pocitu už řeší věci příští. Nedaří se mi vrátit do tady a teď a začínám se trápit.


V Tetčicích doplním živiny v otevřené Brněnce, koupím si samozřejmě colu, nějakou bagetu a veeeelkou oříškovou Milku. Strava sportovce jak bič!

#29: Ivančice. V Neslovicích cedule hlásí, že mám jet po objížďce přes Padochov, ale zvysoka na to… ignoruju. Však to někde určitě projet půjde. A taky jo.

Mentální krize pokračuje. Ještěže jsou tady vzdálenosti mezi jednotlivými POÚ v řádu desítek minut.

#30: Moravský Krumlov. Už mi zbývají jen čtyři POÚ! Ale furt ještě 140 kilometrů!
Po cestě do Miroslavi se zase ozve hlava. „Honzo! Proč to vlastně děláš? Zbývá ti ještě přes 130 kiláků! To je ještě strašná kláda a večer se blíží…“ Ticho! snažím se vlastní hlavu umlčet. Dojedu do Miroslavi a tam uvidím.


#31: Miroslav. 16:49. Sedím před radnicí a vím, že to neujedu. Je konec. Pojedu do Hrušovan (nad Jevišovkou), tam sednu na vlak a tradá do Mikulova. Znojmo a hlavně ten Vranov už nedám. Padesát kiláků do Vranova. A pak dalších 80 zpátky.
Není to z únavy. To hlava, která nemá muziku a navigaci, si prostě postavila hlavu. A že ne, nechceš, nemůžeš, nejedeš.

Jsem s tím smířenej. Jediná věc, která mi ještě lehce brnká na strunu motivace, je představa, že to celé budu muset absolvovat znovu. Jsem na cestě 30 hodin (celkovýho času), v nohách mám 526 kilometrů.

„Nedám to. Sedím v Miroslavi a 130 prostě už neujedu,“ píšu „přítelkyni na telefonu“.
„Ale dáš, už ti zbývá kousek. Najdi benzinku, colu a medvídky.“
„Tím se láduju.“
„Zavři na půl hoďky oči.“
„Ale ten Vranov je tak zk****ně daleko!“
„Zvládneš to. Jedno město za druhým. Mezi nima pár km, už jich moc nezůstává. Malejch věcí si nikdo neváží.“
…

Rozhoduju se, že nepojedu na jihovýchod do Hrušovan (17 km), ale zkusím to na jihozápad do Znojma (25 km). Když to nepojede, naskočím na vlak ve Znojmě. Když se mi povede hlavu umravnit, pojedu dál na Vranov.

Sednu a jedu. Rozjíždění jde ztuha, ale za Miroslaví se dostanu do nějakého jakžtakž tempa. Šlapu vstříc zapadajícímu slunci, provoz kolem sebe skoro nevnímám. Levá, pravá, levá, pravá. Jede to!

Uh! Malejch věcí si nikdo neváží. Byla to asi tahle věta, která mé hlavě konečně nakopala zadek. V Suchohrdlech kousek od Znojma to na kruháči beru prvním výjezdem směr Vranov nad Dyjí. Už je to jen 22 kiláků! A hlava si vzpomněla ještě na mantru kamaráda-běžce Honzy Dvořáčka a jede ji pořád dokola: Makej, vole!

#32: Vranov nad Dyjí. Jsem tady! Pořád tomu ještě trochu nevěřím. Já to dal! Jsem v nejzápadnější POÚ a teď už mě čeká „jen“ posledních 80 kilometrů do Mikulova. Je chvilička před 19. hodinou a zrovna tu končí den. Vranovský zámek se tyčí na druhém břehu Dyje a já se před radnicí převlíkám zase do pyžamka.

Vyšlapu kopec, který nakonec není tak hrozný, jako vypadal při sjezdu. Protože nemám navigaci, pojedu stejnou cestou, jakou jsem sem přijel, nebudu vymýšlet žádné alternativní cesty. Jen za Citonicemi to vezmu po vedlejší cestě, abych se vyhnul velké silnici vedoucí od Prahy a Jihlavy. Když tam odbočím, zjistím, že je to gravel-friendly povrch, ujetý zřejmě nějakým pásovým dopravním prostředkem, takže to dost nepříjemně drncá. Věřím, že to brzo přejde. No nic, makej, vole! Nepřejde to brzo, ale nakonec jo.


#33: Znojmo. Poslední okresní město! Poslední ORP. A předposlední POÚ. Zdejší městský úřad má asi taky víc budov, ale je tma a moje motivace hledat tu hlavní je na nule. Je tam napsaný „Městský úřad“, nebo není? Je, tak co? CVAK! Pondělí 28. září, čas 20:19.

Poslední pade! V navigaci jsem to měl vymyšlené nějak sofistikovaněji, ale to je passé. Jedeme co nejpřímější a nejjednodušší cestou, abych se někde potmě neztratil. Takže zpět do Suchohrdel, tam na kruháči opět prvním výjezdem a směr silnice na Hevlín. Po ní pojedu až do Dyjákovic, tam odbočím doleva na Velký Karlov a v Karlově doprava na Šanov. Pak už přijdou Hrušovany.

Hned na dalším kruháči nedostanu přednost, auto mi tam vjede. Ještěže s tím cyklista vždycky tak napůl počítá. Řvu a nadávám, ale rychle to nechávám za sebou.

Poslední zastávka na benzince. Bageta, RedBull. Nemám hlad, ale cítím, že něco sníst se sluší.

#34: Hrušovany nad Jevišovkou. Je to tady! Poslední POÚ dobyta! Máme 22:16.


Domů zbývá 22 kiláků. Teď už známou cestou. Šlapu už ani nevím jak a užívám si triumfální pocit. Mám ze sebe radost. Malejch věcí si nikdo neváží. Díky, Hani!

#01: Mikulov. „Do půlnoci budeš doma,“ napsala mi, když jsem seděl v Miroslavi a hlava to zabalila. Teď je lehce po půl dvanácté a já jdu po našem Náměstí. Je potřeba udělat poslední fotku před poslední radnicí. Tou mikulovskou. Od ní to mám 300 metrů domů.


Na Stravě svítí číslo 655 km. Z Veselí do Bzence, kdy jsem měl zapnutou pauzu, je to 11 kilometrů. Tak asi můžu věrohodně tvrdit, že to byla pekelná jízda o délce 666 km, ne?

A úplně závěrem ti chci říct ještě jednu věc. Ať už jde o kolo, běh, jinej sport nebo o úplně jiný věci ve tvým životě – cokoli děláš, dělej to pořádně. A když na to máš, dotahuj to do konce. Protože malejch věcí si nikdo neváží. Tak makej, vole!

Link na Stravu máš jako vždycky tady.