Zátěžový test – poznat své limity v grafu

Jak má člověk správně trénovat? Jezdit podle pocitu? Únavy? Nálady? Možná ano, ale co to mít podložené i daty? Tak jsem to zkusila a jak to probíhalo a co mi to dalo uvidíte níže.

Na začátek musím říct a přiznat, že v oblasti cyklistiky a různých pojmů jsem spíš ten cyklista, co odkoukává tipy a triky od druhých, zkouší přijmout rady zkušenějších. Co znamená „VO2 max“ si googluje pokaždé, když je o tom zmínka a Youtube tutoriály si standardně odrovná přehazovačku. Takže následující věty berte s nadhledem a z pozice obyčejné děvuchy, kterou drandění na kole prostě jen baví. Ostatně vás taky, ne?

Většinu zimy jsem odseděla na trenažéru. Točit nožkama a být v teple bylo pro mě zásadní a nohy si alespoň opakovaly ten rutinní pohyb, který bude na denním pořádku v nadcházejících, teplejších měsících. Nevěděla jsem, jestli vůbec trénuji dobře, v mých očích se každé otočení pedálů kolem osy počítalo a říkala jsem si, že čím rychleji šlapu a silněji mi buší srdce, tím se základ buduje lépe. Jasně že ne.

Krásně je to popsáno v článku "Proč je důležité jezdit pomalu". No jo, v týmu používali právě ty zkratky, kterým jsem nerozuměla a každý den trenér posílal pokyny: „Zítra VT/s 210 min. Intervaly v těžkém převodu 5x 20 min, TF max, zóna 5…“ Co? O čem to mluví? Kde je legenda s vysvětlivkami?


Ale jak zjistím ty zóny? Hruďák používám, ale prý, jestli se chci opravdu zlepšit, musím těm hodnotám rozumět a zkusit si sáhnout i na dno. Prý .

Pár dní před zátěžovým testem jsem upravila do dnů, které mívám před závodem a které se mi osvědčily. Dva dny před testem jsem nedělala nic náročného a den před událostí jsem si zašla protočit nohy ven na bike.

V den testu jsem byla nervózní jako před závodem, nemohla jsem dospat a ranní běhání na WC dosahovalo rekordů. Otázka: jak přelstíte hlavu, ať je v klidu? No nic, sbalila jsem tretry, gatě a vydala se do centra sportovní medicíny.

Na recepci mi dali vyplnit krátkou anamnézu, včetně rodičů, a pak si mě sestra odvedla na měření výšky, váhy, tlaku a tuku kaliperem. Její povzbuzující slova, ať se uvolním, nepomáhala a myslím, že jsem chybně odpověděla na některé její dotazy nebo jsem je ani neposlouchala. Pak přišel pan doktor, sympaťák v letech, sportovec a následovalo zkontrolování páteře, kolen a rychlá konzultace k dotazníku, který jsem vyplnila na recepci.


Nadešel čas zkusit šlapat na trenažéru. Nejdřív jsme nastavovali posed tak, aby mi vyhovoval. Nevyhovoval. Ono když je člověk zhýčkán posedem přesně na své tělo, na své sedátko, na berany nebo dlouhá řídítka biku, těžko najde ten správný úhel či sklon. Ale na těch pár minut to nevadilo.

Překvapilo mě, jak moc se hodnoty lišily v porovnání s hrudním pásem a hodinkami.

Sestra mě napojila všelijakými přísavkami a na hlavu mi dala masku jak z protiatomového cvičení. Já jsem teda ročník, který nezažil branná cvičení a i povinné nošení roušky v době covidu byl pro mě nechtěný zážitek, takže jsem zadržovala dech, jak dlouho to šlo, protože jsem myslela, že mi k tomu dají kyslík .

"Nadechněte se nosem a prudce vydechněte ústy,“ zazněl povel. Já teda nejdřív vydechla, poprvé, a byla jsem zpražena: „Ještě jednou a pořádně!“ Takže druhý úkol taky s odřenýma ušima.

„Budete šlapat nejdřív zvolna, snažte se držet kadenci mezi 85 a 95 a já vám budu přidávat odpor,“ zazněl třetí úkol. Ten jsem konečně pochopila na první dobrou a začala jsem šlapat podle instrukcí. Po pěti minutách ze mě začalo lít a já se v poslední chvíli zastavila od odplivnutí si do náhubku, který jsem měla na hlavě.

Začala jsem cítit v ústech kovovou pachuť a docházely mi i síly šlapat při tolika wattech stále stejnou kadencí. Můj zátěžový test byl u konce po cca 7 minutách. Tolik stresu pro 7 minut a ono to bylo nakonec docela zábavné.

Osprchovala jsem se a následoval rozbor s panem doktorem. Vysvětlil mi, co která hodnota znamená, co by se dalo zlepšit a co je naopak dobré. Poradil i nějaké obecné doporučení. Dokonce na tom výsledném papíře byly zaznamenány i ony magické zóny, o kterých všichni tak mluví. V té chvíli jsem mu rozuměla, dnes už zase nevím, ale alespoň barvičky zón na garminu rozeznám.


Překvapilo mě, jak moc se hodnoty lišily v porovnání s hrudním pásem a hodinkami. Například hodinky mi mnohdy nezaznamenaly ani zvýšenou aktivitu. Umírala jsem na trenažéru a na hodinkách tepy jako na gauči. S hrudním pásem jsem měla hodnoty přesnější. Alespoň si to myslím ze zkušenosti, kdy jsem např. při závodech jela tempo u mě vyšší než 172 tepů, další minuty jsem měla chuť zastavit, hodit kolo do lesa a brečet.

Na zátěžovém testu jsem se s hodnotami nedostala do takových výšek jako při jízdě s hruďákem, to upřímně netuším jak vysvětlit, možná jaro? Nebo nezvyk z jiného kola, kdy se mi nedalo více opřít do pedálů a nohy jsem měla nepřirozeně dál od sebe?

Za co jsem ráda je, že vím, do kolika tepů mohu jet čistě na tukové zásoby, kdy začíná být kondiční trénink a kdy rychlostní. No a s intervaly zatím nejsem kamarádka, ale soudě podle tréninků lepších cyklistů, něco na tom asi bude.

Teď ještě zkonzultovat výsledky s trenérem a doufám, že mnoho povyku nebylo pro nic. Ostatně, to se ukáže na prvním závodě za pár týdnů. Tak šlapání a zónám zdar!