Od moře přes 7 zemí najednou (1/2)

Dojet z Česka k moři jsem zvládl na jeden zátah. Zvládnu to po šestidenním odpočinku i zpátky? Řekl jsem si, že to zkusím.

Letos jsem na dovolenou k moři jel na kole. Sám. Najednou. Ovšem co jsem zvládl najednou ujet, to už jsem nezvládl najednou napsat. Říkal jsem si, že byste tak dlouhej text nečetli, tak jsem to rozdělil na první a druhou část.

Ještě se musím podělit o funny historku, kterou jsem svou cestu k moři završil. Dalmátský Zadar totiž nebyla cílová dovolenková destinace. V tomhle krásném městě dlážděném tisiciletým mramorem, který do současné hladké podoby ošoupávaly desítky a stovky generací, jsem pouze do auta z půjčovny nabral zbytek výpravy, abychom se dovezli do naší tradiční destinace – vesničky Jezera na ostrově Murter.

Říkal jsem si, že kolo poskládám do auta, ale do toho malýho Renaulta by ho nenacpal ani mistr světa v Tetrisu. No tak jsem se paní v půjčovně zeptal, jestli si tu někde můžu nechat do druhýho dne zaparkovaný kolo. Že bych byl nerad, kdyby se ztratilo, protože nevím, jak bych se pak dostal domů do Česka.

„Jó, máme tady úschovnu,“ povídá paní a hned mě tam vezme, že se zeptáme. Ale paní v úschovně říká, že na kola nejsou zařízený a že mi ho neuschová. No super, co teď? Neřekl jsem vám, že jsme na zadarském autobusovém nádraží (chorvatsky kolodvor) – takovej menší Florenc.

„Hele, zamyká se to tady na noc?“ ptám se. „Jó, od 9 večer do 6 do rána je to tu zamčený,“ říká paní, co půjčuje auta. No dobrá, tak já to teda risknu. Zamykám odstrojený kolo k topení, protože jednak tu vidím několik dalších zaparkovanejch kol, ale hlavně je hned nad mým parkovištěm umístěná bezpečnostní kamera. Mávám do ní a ukazuju prosebné gesto. „Hoši (a holky), hlídejte mi to tu!“

Když jsem druhý den auto vracel, moje Nigiri stála na svém místě a vypadala, že se těší na další společný kilásky.

Jedu dom!

Dovolenou mám do pondělka, na mikulovském městském úřadě si musím pípnout příchod v úterý ráno. Počítám a počítám, kdy nejpozději musím vyrazit, abych to stihl, a vychází mi sobota večer. Zahřeju nohy s dcerou na šlapadle v zátoce (i trochu mimo zátoku – to upozornění, že se nemá jezdit dál než 300 metrů od pláže, jsem si přečetl až asi po 3 kilometrech, vážně). Pak dáme rozlučkovou večeři v restauraci na pláži, po ní tříkilometrovej pochod po pobřeží do apartmánu, a pak už balím věci, strojím kolo a loučím se.

Mám před sebou dva cíle. Dostavit se včas na pracoviště a předtím projet na jeden zátah 7 zemí – Chorvatsko, Bosnu a Hercegovinu, Slovinsko, Maďarsko, Rakousko, Slovensko a Česko.

Vypadá to, že nejedoucí cyklista je zajímá stejně jako veganskej gyros, takže dobrý.

Budu se možná opakovat, ale jízda nocí má dva nesporné benefity. Prvním jsou snesitelnější teploty, což v červenci ve vnitrozemí na Balkáně fakt pomůže. A druhým jsou prázdné silnice. V zemi úzkých (nebo rovnou žádných) krajnic, kde o minimálním 1,5 metrovém odstupu od cyklisty slyšeli maximálně fanoušci sci-fi, se to hodí.

Trasa mě vede z ostrova Murter na Knin. Těsně před Kninem uhnu doleva a pustím se po silnici, která vystoupá do nějakých 800 výškových metrů, než v serpentýnách začne padat do údolí. To mám zrovna za sebou prvních sto kilometrů a necelých pět hodin jízdy, takže jsou zhruba 4 ráno.

Při sjezdu si říkám, že tady by se klidně snesly nějaké lehčí rukavice – jsem v horách a je tu mlha a chlad. Utěšuju se tím, že mi za pár hodin bude takový vedro, že na tyhle chvíle budu vzpomínat stejně nostalgicky jako slovenský důchodkyně na Mečiara.


Sjezd do 400 metrů nad mořem a pak už se zase drápu hore kopcom. Jsem za to rád, aspoň se zahřeju. Přemýšlím, jestli tady v chorvatskejch horách mají taky medvědy. Potkat nějakého takhle v noci a při funění do kopce, to bych nebyl rád.

Zrovna před pár dny jsem zahlídl článek, jak medvěd v Rumunsku sejmul motorkáře, kterej byl moc zvědavej, a přehrávám si v hlavě děsivý scénáře, co bych asi tak dělal, kdyby se u silnice nějakej huňáč objevil. Proč se trošku nevystíhovat, žejo… Naštěstí medvědi asi lovili zrovna jinde, popřípadě tu žádní nejsou, takže dobrý.

Koho jsem ale potkal, byli psi. Asi třikrát jsem musel hodně natúrovat svoje dva motory, abych si domů neodvezl suvenýr v podobě čokla zakousnutýho v lýtkovým svalu. Stává se to ve vesnicích, ale ještě víc na samotách u silnice. Psi prostě hlídají a běhání za cyklistou tady berou jako bojovej sport. Většinou tě proženou jen tak padesát sto metrů, ale jeden si to vysloveně užíval a za štěkotu a vrčení mě nutil špurtovat jak sprintera v rovinaté etapě Tour. Naštěstí psí mozek nemá informaci, že kdyby se místo toho vrčení a štěkání radši koncentroval na běh a zakousnutí, měl by na své boudě o dost zářezů drápem víc.

Konečně svítá a já začínám objevovat krajinu kolem sebe. Jedu údolím zalitým mlhou, vlevo i vpravo jsou zalesněné kopce, silnice je solidní, akorát vede pořád spíš do kopce než z kopce.

Blíží se sedmá ranní a já dostávám pocit, že je čas na nějakou snídani. Přijíždím do asi posledního chorvatského městečka Donji Lapac (říkám mu Dolní Lupač). O tom, že jsem blízko bosenských hranic, svědčí dvojjazyčné nápisy v azbuce. Benzinka je zavřená, ale mají tu obchod, který otvírá za pár minut. Sjedu tam a čekám, až otevřou. Kupuju svůj benzín – colu a RedBull – a objevuju rakouskou trvanlivou bábovku. Tak jo, tebe si vezmu, mám zrovna chuť na sladký.

Dobrej asfalt, rozbitej asfalt, gravel, vyjeté koleje… A najednou nic.

Při snídani pozoruju místní čokly, kteří se tu promenujou po silnici. Vypadá to, že je nejedoucí cyklista zajímá asi tak stejně jako veganskej gyros, takže dobrý. Pak je čas dát na chvíli sbohem Chorvatsku a tím i Evropské unii. Nechtěl jsem si zbytečně plácat data, proto jsem si mapu západní Bosny stáhnul do telefonu, ale jsem ještě asi 12 kiláků od čáry a pípne mi SMS, že mi WTFone aktivoval roaming na den i s datama. No tak to teda dík!


Samotná kontrola na hranicích zabere pár minutek. Je pořád ještě dost brzo a provoz tu prakticky není. Na bosenské straně dostávám do pasu razítko a můžu frčet! A pěkně rychle, protože silnice padá do údolí řeky Uny, která tu má celý národní park. Výhledy jsou tu kouzelné, pořád zastavuju a fotím.

Bihać a bosenský pastičky

Je 9 ráno, po asi 10 hodinách na cestě mám za sebou 175 kilometrů a před sebou největší bosenské město, které mám na trase. Na semaforu potkám motorkáře s českými značkami. S jedním se dám do řeči, ale reaguje nějak divně. Když pak blikne zelená a on se rozjede, zjišťuju, že má chorvatskou značku a k české skupině nepatří. Asi jinej gang, co?

Na chvilku zastavuju v parčíku u řeky, je tam krásně. Sleduju kachny, jak loví potravu v mělké vodě, že jim čouhají jen nohy a zadek. Chvilku si dáchnu a pak zase dál.


Na Bosně jsou určitě nejexotičtější minarety, mešity a hřbitovy s půlměsíci namísto křížů. Navigace mě vede většími a pak menšími vesničkami. I stav silnice se valem zhoršuje. Dobrej asfalt, rozbitej asfalt, gravel, vyjeté koleje… A najednou nic. No tak to počkej, takhle jsme se nedomlouvali!

Vrátit se by znamenalo šlapat do kopce, kterej jsem právě sjel, a to se mi v čím dál větším vedru nechce. Na mapě ta silnice je značená, ale reálně stojím v poli. No tak překrosím pole, oka.

Pole bych překrosil, kdyby tam najednou nebyl příkop a v něm dva metry široká voda. Ani bych tomu neříkal potok, protože to moc neteklo, ale přejet ani přejít se přes to nedá. Mostek nikde, přece kde není cesta, není ani most. No tak co teď? Vracet se opravdu nechci.

Nakonec narazím na vyjeté koleje asi od kombajnu a dám se po nich. Po chvíli mě zavedou do vesničky. Tak jo, mám vyhráno. A odteď už jen po co nejhlavnějších silnicích!

Nejvíc se mi na Bosně nelíbí, jakej tu mají neskutečnej bordel kolem silnic. Bosňák dopije colu z plechovky, dojí bagetu nebo čokoládu a mrsk! – obal letí z okýnka do trávy u silnice. Podél českých silnic se toho taky válí hodně, ale tady je to tak krát dvacet. Hovada!

Zase v únii

Polomrtvej horkem a už bez vody dojíždím na benzinku. Ještě jedna vesnice a jedno městečko (Velika Kladuša) a budu zpátky v Chorvatsku, zpátky v Unii, zpátky v Schengenu. Na hranicích je teď kolem 13. hodiny fronta, jsem asi patnáctej.

Chvilku koukám, jak pomalu se to hýbe, a pak sednu na kolo a frontu podjedu. Však co, ponožky s nápisem Cyklozm*d na sobě mám. Všichni v těch auťácích mají naplno puštěnou klimatizaci, takže si sedí pěkně v chládku, ale cyklista se chladí jen v případě, že je v pohybu. Zařadím se za auto, které stojí u přepážky s celníkem. Stojím, stojím, klidně čekám a vtom cítím, jak mi do kola něco drcne.

Ohlídnu se a vidím staršího Rakušáka v Mercedesu, kterýho jsem předjel, jak mi pravým blatníkem najel do zadního kola. Jede sám a asi spěchá. No to sis pomohl, Mein Gott, stál ti ten odřenej lak opravdu za to? Ťukám si na helmu, jako aby nebyl debil, a pak mu posílám pusinku. Čekám, jestli to bude ještě eskalovat, ale nic se už nestane.

Dostanu do pasu druhý razítko a bohatší o jeden kontakt s rakouským debilem opouštím Bosnu. Je to naštěstí první a poslední střet s autem, který jsem na téhle cestě zažil.

Zrovna si blikám fotku cedule Zagreb, když mi pod zadkem začne měknout kolo.

Vedro kupodivu nezná hranic a nezmenšuje se ani v Chorvatsku. Udělal jsem asi drobnou navigační chybku a nechal se unášet hlavní silnicí vedoucí severozápadním směrem na Karlovac, i když jsem to mohl vzít hnedle podél hranice na východ a pak to otočit na sever. No ale když jedeš přes sedm zemí, tak tě nějaká hodinka nebo dvě navíc nemůžou rozházet…

Sleduju honící se temná mračna a pořád koukám na radar, abych se případně stihl včas schovat před hrozícím nebeským klystýrem. Dokonce jedu oblastí, kde je ještě čerstvě mokrá silnice. Ale vedro nepolevuje.

Zastávku dělám ve vesnici Vrginmost. Je neděle, něco po 3. hodině po poledni. Jsem na cestě 16 hodin, za sebou mám 280 km, což znamená, že už mám třetinu plánované trasy za sebou! Tak to se musí oslavit. Vyměním standardní palivo (Cola + RedBull) za prémiové – objednávám radlera, pivo a pljeskavicu.

Prohodím pár slov s dalšími hosty – postarším motorkářským párečkem ze Slovinska. Jedou si takovou svou Tour de Balkan, čeká je Srbsko a Černá Hora. Nasednou na choppera, motor zaburácí a už se vezou vstříc svému Born to be Wild.

A já taky pojedu. Do Zagrebu mi zbývá pořád ještě 80 kilometrů, a čím dřív se tam dostanu, tím líp. Cesta přes chorvatské vnitrozemí je poměrně zvlněná a objevují se i krátké, ale o to prudší kopce přes 10 %. Drze přiznávám, že asi dva jsem vyšlapal vedle kola. Odměnou byla zalesněná krajina, ve které nebylo takové peklo, sem tam jsem narazil na opuštěné domy, které si příroda s espritem sobě vlastním brala zpět.

Zagrebovat v Zagrebu

Je pořád ještě neděle, hodiny ukazují asi tak sedm hodin večer a já se ploužím po cyklostezkách zagrebského předměstí. Tak hurá, další metropoli si můžu odškrtnout na svém seznamu. V ten moment mi ale příliš vítězně není, už asi hodinu a půl jedu na suchu a potřebuju se napojit.

Nebudu se tu dlouho motat, nakoupím občerstvení a palivo na celou noc a rychle zase pryč. Záhy zjišťuju, že ne všechny chorvatské supermarkety mají takhle v neděli v 7 večer otevřeno. Nakonec nacházím Kaufland, kterej má do 8. Procházím mezi regály a rezonuje ve mně chorvatský nápis „Nápoje“ (viz foto). Beru tentokrát úplně všecko – cola, RedBull, radler i pivo. A Jamnicu, jak jinak! I když už je sluníčko nízko, pořád je vedro. Co můžu, naliju do sebe, co nemůžu, to jde do bidonů. A jedeme dál.

V nohách mám 355 kilometrů, takže jsem zhruba v půlce cesty. Zrovna si blikám fotku cedule Zagreb, když ucítím, že mi měkne pod zadkem zadní kolo. První defekt na celé cestě. Trochu nadávám, na nových pláštích je to prostě smůla, nějaký střep nebo tak něco. Na naloženém kole se zvlášť zadní kolo opravuje blbě, musím odstrojit brašnu, pak teprve otočit a sundat kolo. Než jsem s tím hotový, začne pršet a já se nacházím na cyklostezce vedoucí po dálniční estakádě. No tak rychle pod most!


Pod takhle velkým mostem na periferii hlavního města je to samozřejmě podobně neutěšené jak na pripjaťském sídlišti v květnu 1986. Ale je tady sucho. Sedám si na nějaký kámen, opírám se o zeď a zavírám oči. Radar říká, že si můžu asi hodinku dáchnout.

Jak to celé dopadlo? Podařilo se mi dojet až do Mikulova?

Dozvíš se v pokračování příště. Takže ti sem ani nebudu dávat link na Stravu, protože bych to vyspoiloval.