Rallye Sudety: dva pohledy

Závodní sezóna pomalu vrcholí a TOHLE měl být zlatý hřeb v rámci mých startů na domácí scéně. Na náročnou trať závodu Rallye Sudety jsem se těšil a zároveň jsem z ní měl zdravý respekt. Dopadlo to úplně jinak, než jsem si představoval.

Někdy se věci prostě dějí jinak, než chceš. Ale když nejde o život... znáš to. Do Teplic nad Metují, kde je zázemí závodu, jsem to měl asi 3 a půl hodiny cesty. Kvůli rannímu startu jsme přijeli už v pátek odpoledne, vyzvedl jsem si číslo a ubytovali jsme se v parádním penzionu Adler v Polici nad Metují.


V podvečer jsem ještě sedl na naleštěnou Orbeu a vyjel omrknout asi největší výzvu závodu. Sjezd mezi skalami známý jako Hvězda. Po předchozích deštích bylo v lese dost mokro a předpověď neslibovala nějaké zlepšení. Bude to zítra asi sranda v blátě.


V noci ještě sprchlo a ráno bylo ponuré a podzimní. Chladno, mokro, vlezlá mlha. Docela těžké bylo rozhodování, co na sebe. Nakonec jsem se nasoukal do zatepleného dresu Castelli Perfetto Convertible a natáhl návleky na ruce a na kolena. Ideální kombinace i v souvislosti s předpokládaným deštěm, který měl podle meteorologických modelů vyjet na trať spolu s námi v 8:00 hod.


Když jsem se před startem rozjížděl a rozehříval, něco mi pořád nesedělo. Nohy unavené, chyběl mi předstartovní entuziazmus, jakoby se mi nechtělo. Co je? Vždyť jsem se tak těšil… Že by to bylo tím počasím? Ale vždycky si říkám, že podmínky máme všichni stejné, takže to snad bude ok. Jasně, že bude! Pojďme na start.

Pikovteřina na reakci, zadní kolo šlo na hranu kanálu a pak už jen syčení.

Protože to byla moje první účast na tomto závodu, měl jsem vysoké číslo, které mě poslalo až do posledního startovního chlívku. Před výstřelem jsme chvilkou ticha uctili památku duchovního otce tohoto závodu, Jardy Soumara a potom už vyrazila čtyřsethlavá pestrobarevná saň smlsnout si na 111 kilometrech a 3295 výškových metrech trasy A.

Jedeme, závod Rallye Sudety, jehož partnerem je Skupina ČEZ, odstartoval. Super bylo, že slibovaný déšť se na start nedostavil a u mě se naopak dostavilo (možná i díky tomu) zlepšení nálady a mohl jsem do toho začít dupat. Já věděl, že to půjde .


Trasa závodu je namotaná do Broumovských vrchů, čekaly nás skalnaté, technicky náročné úseky poblíž Adršpachu, Teplických skal a Stolových hor. Ale to až později. Nejdřív zahřívačka v prvním stoupání, dlouho asfalt, ze kterého jsme sjeli na lesní cestu. Skoro 6 kilometrů nahoru.

Pořád jsem si v duchu opakoval, že se mi jede dobře a pomalu jsem se prokousával dopředu. Objeli jsme vrchol Čáp, užili si sjezd do Adršpachu, a zase nahoru a zase dolů, jednoduchý terén i profil, docela svižné tempo a pohoda. Tohle je pro mě na rozjetí úplná topka.


Mokro sice bylo, ale zatím žádná hrůza a dokonce přišlo překvápko, ukázalo se i slunce. V době, kdy nás měl smáčet vytrvalý slejvák. Pak těm předpovědím věř. Až kousek před obcí Zdoňov byla polňačka plná kaluží a vody. A ten název Zdoňov si už budu pamatovat.

Byl tady první bufet, na kterém jsem jen za jízdy vzal banán, nebyl důvod zastavovat. Ale hlavně, tady začal můj konec. Kousek za občerstvovačkou jsme jeli ve skupině a před námi jsem uviděl a uslyšel několik závodníků, kteří na nás volali „jeď vlevo, jeď vlevo!!!“


Co? Proč? Široká polní cesta, já jel zrovna vpravo, kolem mě další závodníci a ten odvodňovací rygol jsem přes borce přede mnou uviděl až na poslední chvíli. Pikovteřina na reakci, marný pokus o přeskočení, zadní kolo šlo na hranu kanálu a pak už jen syčení, prskání tmelu a vyplivnutí několika ne zrovna slušných slov.


Dvacátý čtvrtý kilometr a stopka. Blbá chyba, ale stalo se. Přidal jsem se ke smolařům, kteří dopadli stejně jako já. Někteří i hůř. Byl tady i zničený ráfek, stržený ořech a zatím nás tady skončilo pět. Než pořadatel označil to kritické místo oranžovými kýbly, ještě nás několik přibylo... a my, co jsme měli jen defekty, jsme měli vlastně štěstí.

Takže se knotovalo a nahazovalo duše ostošest, někteří to zrovna zabalili. Já taky zaknotoval, ale díra byla dost velká a vzduch kolem knotu unikal. Měl jsem jen jednu bombičku, takže jsem došel zpátky na občerstvovačku a chtěl nahodit duši. Servis tam sice nebyl, ale nějaký dobrák aspoň přinesl velkou pumpu.


Pral jsem se s tím dlouho, mokrý plášť klouzal a držel v ráfku fakt fest, nemohl jsem ho sundat. Nakonec se podařilo, všechno zapatlané od mlíka, ale já mohl po třičtvrtěhodině trápení vyrazit dál. Mezitím samozřejmě projeli úplně všichni, takže jsem se ocitl regulerně na posledním místě.


Projel jsem kolem oranžových kýblů (tentokrát už bezpečně vlevo a už mě čekalo jen posledních ani ne 90 kiláků. Jenomže při opravě defektu jsem nějak vytuhl, nemohl jsem to rozjet a začínala mi být zima. Po nějaké době mě předjeli první divočáci z kratších tras, vždycky jsem se snažil jet kousek s nimi a vždycky jsem po chvilce odpadl.


Mezitím už se na trase začaly objevovat zajímavější úseky, trochu té techniky, průjezd potokem v tunýlku pod železnicí, kořenové singly. Dokonce pěkný technický sjezdík, který bych si normálně parádně užil, ale teď mě to prostě nebavilo. Sakra, Pobo, nastartuj! Co je s tebou? Že by hlava nechtěla? Byla mi čím dál větší kosa, nechápal jsem, jak můžou všichni kolem jet v krátkých letních dresech.


Zatavil jsem u silnice pod Honským Špičákem, klepal jsem se jak ratlík a pomalu mi docházelo, že to dál nepůjde. No řeknu vám, těžké rozhodování. Ale rozumné rozhodnutí bylo jen jedno. Našel jsem nejkratší cestu na ubytko a těch necelých 10 kilometrů jsem dojel totálně vyšťavený.

A důvod toho mého vypnutí? No... rýmička. Sešla se mi slušná kombinace - Covid a Borelioza. Jako výmluva dobrý, ne..?


Ještě doplním, že na trase A zvítězil Filip Adel s časem 04:48:38 před Leszkem Jaskiewiczem a Adamem Lávičkou.

Nejrychlejší ženou byla Lucie Hamanová s časem 06:34:44, druhá dojela Jana Adámková a třetí Agnieszka Kachel.


Mně to teda nevyšlo, ale na start Sudet se postavil i Tobi Bělák, syn našeho kameramana. Zkusil kratší trasu C a byl to jeho první závod v životě.

Tobi: poprvé na startu

Týden před závodem za mnou přišel táta s tím, že jede s Pobem natáčet závody, a jestli si to nechci taky vyzkoušet. „Proč ne,“ řekl jsem. Jezdím jen tak bez cíle, netrénuju a nikdy jsem nepřemýšlel o nějakých závodech, ale proč to nezkusit, že jo.

Od toho ty první závody jsou – posbírat zkušenosti.

Tak jsme se v pátek po škole přesunuli do 250 kilometrů vzdálených Teplic nad Metují. Večer po příjezdu jsme ještě stihli prezentaci, vyzvednout startovní číslo, obhlédnout start a nasát atmosféru. Den byl ale dlouhý, takže jsme se hned přesunuli na penzion a já už netrpělivě čekal na ráno.


Krátká trasa startovala s hodinovým odstupem od těch nejodvážnějších. Před devátou hodinou se na startu začali scházet závodníci různých věkových kategorií a s úderem deváté vyrazilo 115 cyklistů do boje.


Popisovat trasu je asi zbytečné – prvních 25 kilometrů bylo stejných s dlouhou trasou, Pobo ji už popsal a navíc ji můžete vidět ve videu.

Já radši zmíním své pocity. Neměl jsem žádné závodní zkušenosti, nevěděl jsem, jak hospodařit s energií, takže jsem se hned od startu pověsil na nějakého kluka a snažil se vybojovat pár pozic. V prvním stoupání mi ale začal mizet a bylo jasné, že moje fyzička ani zdaleka není na jeho úrovni.

Pole se natáhlo a roztrhalo a já neměl vůbec představu, kolik lidí je za mnou, nebo jestli vůbec někdo. Když jsem chvíli nikoho neviděl, začal jsem pochybovat, jestli jedu správně, jestli jsem nezapomněl odbočit apod. Navigaci jsem neměl, protože pořadatelé GPX ke krátké trase nevydali. Spoléhal jsem tak jen na značení. To ale bylo perfektní a kromě vlastních pochybností jsem problém neměl.


Zpětně si říkám, že jsem Garmin měl vzít i bez GPX – aspoň bych měl představu o kopcích přede mnou. No, příště budu chytřejší. Od toho ty první závody jsou – posbírat zkušenosti. Bál jsem se defektu, protože pokud bych musel měnit duši, zabralo by mi to minimálně hodinu. Doma mi to tréninkově trvalo půl hodiny, protože jsem nemohl vyndat plášť z patky. Naštěstí mě tohle při závodu minulo.


Epické scenérie se sice nekonaly (jsem rozmazlený z Hero Dolomites nebo Salzkammergut Trophy, kde jsem měl možnost tátovi a Pobovi taky „zavazet“), ale trať byla pěkná a ranní mlha jí dodala zajímavou atmosféru. Asfaltové úseky byly nudné, ale v lese to byla jiná.

Tam mě to bavilo hodně – i když nás déšť při závodě obešel, trať byla místy dost promáčená z předchozích dnů. Na mokrých kamenech a kořenech jsem to proto úplně pustit nemohl a do cíle jsem rozhodně nedorazil úplně čistý.


Co jsem ve videu nezmínil, je atmosféra. Chtěl jsem ji tady zažít, ale v tomhle směru to bylo trochu zklamání. Když vidím jiné závody, které má Pobo za sebou, kde to vře a lidi fandí, tady to bylo spíš nic moc. Zajímavostí na krátké trati byli jednokolaři. A nebylo to jen o pár jedincích – i tato kategorie měla slušné zastoupení a byl to mazec je pozorovat, jak se perou s terénem.


Ještě kolo – jel jsem na sériovém Scott Spark 970 se zdvihem 130 mm vpředu a 120 mm vzadu. Pláště Schwalbe Wicked Will 2,4“. Příště ale nechám platformy doma a zkusím nášlapy, teda jestli se s nimi naučím.

Nakonec jsem do cíle dorazil v čase 2:00:38, což mi stačilo na 38. místo z celkových 102 finisherů.

První tři místa na trase C obsadili kluci v kategorii CM15-16. Zvítězil Šimon Novák s časem 1:15:29.8, druhý skončil Cichák Mikuláš (1:17:24.3) a jen o 0,4 s za ním Jon Sebastián.