Když na linecký, tak do Lince!

Aneb proč už nikdy nepojedu pět set najednou v prosinci.

To jsem takhle jednou seděl v práci na úřadě a volá mi naše personalistka Jana. „Honzo, máš tady strašně moc dovolené, musíš si do konce roku aspoň něco vybrat!“ Já v tom po devíti letech na volné noze ještě neumím tolik chodit, nejsem zvyklej mít volno. „Oukej, tak já to zkusím,“ odpovídám.

Nakonec mi z toho vyšel první prosincovej týden. Původně jsem plánoval nějakou větší, vícedenní akci, ale nakonec jsem se rozhodl pro celodeňák. Nevím proč, ale lákalo mě to do Rakouska, ale kvůli sněhu jsem se nechtěl pouštět do vyšších poloh. Což takhle projet si slavnou Donauradweg? Teď na přelomu podzimu a zimy tam nebude ani noha. Ano!

Finální podobu mým plánům daly blížící se Vánoce. Pojedu do Lince ochutnat linecký cukroví! Po lednovém dobrodružství s horčicí v Kremži to byl logický další krok. Linec leží na Dunaji, projedu si Donauradweg po obou stranách řeky… a hlavně – linecký je moje nejoblíbenější vánoční cukroví!

Plán byl hotov a zbývalo domyslet trasu. Naklikal jsem ji dost zběžně. K Dunaji a potom od Dunaje jsem se chtěl dostat jinými cestami než těmi, které už mám projeté (tilehunting nekončí ani po uzávěrce soutěže MTBIKER). Potom hezky kolem Dunaje až do Lince jen se dvěma odchylkami – první je vesnice Klam v regionu Wachau se stejnojmenným hradem, kde jsme před třemi lety byli na fantastickým open air koncertě Nicka Cavea and The Bad Seeds.

Přeju si jediné – aby se bobři tentokrát drželi dál od cyklostezky a nelezli mi pod kolo.

No a pak mě zaujal Mauthausen – rakouská vesnice, kterou nechvalně proslavil nacistický koncentrační a pracovní tábor, kde skončily mimo jiné i rodiny československých parašutistů. Nejsem sice turista po podobných temných místech, ale když jedu kolem, byla by škoda se tam nepodívat.

Odložený start

Původně jsem chtěl vyrazit už večer. Do Lince to z Mikulova mám 250 kilometrů, takže cca 11–12 hodin v sedle. Tak abych nepřijel a všechny cukrárny nebyly zavřené! Nakonec se mi ale nelíbila mokrá silnice v Mikulově, tak jdu spát a doufám, že to do rána uschne.

Vyjíždím v 6:20 ráno. Je ještě tma, ale díky zataženému nebi je nad nulou. Zima mi není. Navíc jsem nedávno vyměnil svoje celoroční tretry za zimní model, tak teď je podrobím zkoušce ohněm. Ehm, tedy spíš ledem. Jo a ta silnice samozřejmě neuschla.

Svůj cestovní plán měním hned za Mikulovem. Impulzivně se rozhoduju, že do Laa pojedu po moravské straně hranice. Dlouho jsem tama nejel. A navíc, jak si uvědomuju až za chvíli někde u Březí, jsem právě na této trase začínal nakonec úspěšnou Tour de ORP JMK. Můžeš tomu říkat cyklistická pověrčivost, ale mám teď lepší pocit, že to celé klapne.

V hlavě si navíc hraju s cimrmanovskou „variantou brod“. Nedaleko Lince pracuje kamarád, který ve středu po práci jezdí zpět domů do Mikulova. Když se ukáže, že jet pět set v zimě je nad moje síly, prostě mu napíšu a poprosím, aby mě stáhnul zpátky. Na veřejnou dopravu jsem rovnou rezignoval, z Lince by to za lístek s kolem koupený na poslední chvíli byla pěkná raketa.

Nebyla by to snad ani pořádná jízda, aby mi ji nezpestřila navigace. Dneska si paní z Mapy.com (tak říkám hlasové navigaci, která mi do ouška šeptá, kdy mám kam zahnout) asi řekla, že bude švanda, když mi občas místo instrukce prostě neřekne vůbec nic.

Takže se po jednom takovém neodbočení dostávám do vesnice (pro přesnost Großmugl, ale je to vedlejší), kudy jsem se chtěl až vracet. A paní suverénně radí docela nečekaný směr. Skoro jako bych měl jet zpátky. No ale tak asi ví, co dělá, ne? Tak ji poslechnu.

Až po čtvrt hodině zjistím, že úplně přeplánovala trasu, smazala celou tu podunajskou anabázi a teď mi radostně ukazuje, že do cíle mám místo asi 460 jen 60 kiláků! Teda co toto bylo za algoritmus???

Připadám si jak polární výprava vedená Čechem Karlem Němcem, která po bloudění v mlze navštívila petrohradskou Ermitáž! A hlavou se mi mihne myšlenka, jestli bych paní neměl poslechnout, udělat si hezkej stodvacetikilometrovej výlet a vlézt si v teple svého mikulovského domova na pomyslnou pec.

No jasně že ne! Nahrávám správnou trasu znova, zapisuju si návštěvu čtyřslabičné vesnice Herzogbirbaum (v češtině něco jako Herzogova hrušeň) a další čtvrthodinu se vracím do Großmuglu, odkud pokračuju už správným výjezdem. Nakonec jsou z toho tři nové čtverečky, takže to přece jen mělo nějaký smysl.

Bober, kudla!

K Dunaji přijíždím po pěti hodinách od startu. Je před polednem, mám za sebou 120 kiláků. Mlžný opar, který mě provázel a zevně hydratoval už od Hollabrunnského lesa, se tady u řeky konečně začíná rozpouštět. Dunaj je krásný, fakt modrý a majestátní. Tak jo, teď spolu nějaký čas strávíme. Podle plánů podél jeho břehů najedu přes 400 kilometrů. Jdem na to, ať to odsejpá!

První věc, která mě tu překvapí, je aktivita místních bobrů. První pokácený a do řeky spadlý strom si ještě fotím, pak jich ale přijde mnohem víc, včetně těch, které jsou zatím jen „načnuté“. Svědčí to o tom, že pro Rakousko není ekologie jen slovo a řeka je krásně čistá. Přeju si jediné – aby se bobři tentokrát drželi dál od cyklostezky a nelezli mi pod kolo.

Během zastavení na rychlou svačinku píšu SMSku kamarádovi s dotazem, jestli by nebyl ochotný mě svézt z Lince do Mikulova. Jede se mi dobře, ale jak říkají tady v Rakousku - "sicher ist sicher!"


Pro cestu tam jsem si vybral levý, tedy severní břeh řeky, Dunaj po mostě přejedu až v Linci. Díky tomuhle rozhodnutí jsem si pohledem vychutnal malebné městečko Dürnstein. Pokud se někdy dostaneš do oblasti Wachau, doporučuju. Všude kolem jsou terasovité vinice, kamenné mostky kolem železnice, no krása! Prosinec jako by z krajiny odsával barvy, ale třeba zjara to tady bude určitě nádherný.

Ve dvě odpoledne vidím na druhém břehu slavný klášter v Melku. Připomene mi můj první pětisetkilometrový výlet ze Štýrska do Brna přes Alpy. Tehdy jsem v Melku kolem 11. večerní celkem zoufale sháněl něco k pití, což se dnes asi nestane – v zimě piju málo.

Donauradweg neboli Dunajská cyklostezka, která vede po obou březích řeky, je fakt super. Jak stezka samotná, tak navigace. U každého mostu přes Dunaj je velká cedule, která cyklistům říká, kde leží další most a jaké zajímavosti nebo významná místa jsou na obou březích mezi oběma mosty, takže tím cyklistům pomáhá s rozhodováním, jestli mají řeku crossnout zrovna tady, nebo až později. Já to mám jednoduchý – projedu si stezku v obou směrech, po jednom tam a po druhém zase zpátky.

Varianta brod padá

Za další hodinu a půl jsem v Greinu. Ani jsem si toho nevšiml, ale překročil jsem hranice spolkové země a z Dolních Rakous jsem přejel do Horních. Fotím si svoje zaflákaný kolo před místní sochou dunajského voraře a čeká mě první odklon od řeky, což znamená, že si dám pár výškových metrů. Aspoň bude nějaká změna.

Na dohled Klamburgu přijíždím zrovna v momentě, kdy rozsvítili osvětlení hradu. Pouštím si do sluchátka Jubilee Street v živé verzi z Kodaně, která mě tady na koncertě nejvíc dostala.

Blíží se půl pátá odpolední, což teď v prosinci znamená, že z krajiny odcházejí poslední zbytky denního světla. Kontroluju telefon, jestli mi neunikla zpráva od kamaráda z Lince. Nic. No tak mu radši zavolám. Kdyby někdo za bukem poslouchal můj hovor, slyšel by asi tohle:
„Nazdar!“
„Aha, ty jsi tu zprávu ode mě nečetl.“
„Už jsi na cestě domů, jo?“
„Aha, projíždíš kolem exitu Sankt Pölten? No tak to nic, šťastnou cestu!“
Varianta brod je definitivně u ledu. Budu to muset ujet celé. Trošku toho lituju, ale jen trošku. A konečně mám jistotu.


Cesta mě po hodince vrátí zpět k Dunaji a za dalších dvacet minut vjíždím do Mauthausenu. Protože už je tma, rychle se rozhoduju a ke koncentráku zajíždět nebudu. Za a) tam teď nebude nic vidět, za b) je to zajížďka a za c) je to na kopci. Do Lince je to něco přes dvacet kiláků, tak to už tam za chvíli budu.

Ještě než tam přijedu, zastavím se v supermarketu doplnit proviant. Supermarkety v Rakousku mají totiž tu nepříjemnou vlastnost, že zavírají strašně brzo, většinou už kolem 7. hodiny večerní. Svačinku už jsem si snědl a na zpáteční cestu něco potřebuju.

Sázím na osvědčené karty – oříšková Milka, Haribo cola lahvičky, tři banány a Red Bull. Část z toho sním hned za pokladnami v obchodě (je tu pěkně teplo), zbytek schovám do pytle na záda, bude se to hodit.

Do Lince přijíždím chvilku po 19. hodině. Vítá mě svou industriální čtvrtí a je to vizuální masakr! Konečně přejíždím Dunaj a dělám pár fotek.

Lincovy voči!

Na Rakousku se mi líbí, že cedule názvů měst nemají jen u silnic, ale i na cyklostezkách. Linec není výjimkou. Do hlavního města Horního Rakouska vjíždím v 19:18.

Do centra se blížím po příkladné cyklistické infrastruktuře. Široký chodník je rozdělený na část pro chodce a pro cyklisty. Co mě nadchne a co jsem jinde zatím neviděl, jsou madla pro cyklisty u každého semaforu. Abys nemusel/a vycvakávat nohy z pedálů, můžeš se chytit.

Během jedné červené si to fotím. Ale protože se mi nechtělo vycvakávat nohy z pedálů, vypadá ta fotka mnohem krkolomněji. Držím se pravou rukou madla, které je po levé straně. Ale jako ilustrační foto asi stačí…


Než se dostanu na hlavní náměstí, je ta správná chvíle říct si něco o lineckém. Předně je třeba rozlišit linecký koláč (Linzer Torte) od lineckého cukroví či lineckých koleček (Linzer Augen, tedy linecké oči).

Nejstarší dochovaný recept na koláč je podle Wikipédie někdy z poloviny sedmnáctého století, což z lineckého koláče dělá jeden z nejstarších dezertů na světě. Linecký koláč poznáte lehce podle typické mřížky z těsta a normálně se peče i v domácnostech v Česku.

Oproti tomu linecké cukroví jsou větší či menší kolečka z těsta, které tvoří mouka, máslo a cukr v magickém a jednoduše zapamatovatelném poměru 3:2:1 (magický je hlavně proto, že funguje třeba i v Aperol Spritzu). Obě kolečka jsou slepená marmeládou a v horním kolečku je jeden nebo více otvorů, kterými marmeláda prosvítá na povrch. A právě kvůli těmhle otvorům v horním kolečku říkají Rakušané tomuto cukroví „linecké oči“.

Stejně jako u vídeňského Sachertorte se v Rakousku hodně používá meruňková marmeláda, zatímco my jsme zvyklí na tmavší rybízovou. V Česku se dokonce dá koupit Linecká směs z jablek, višní a aronie. Poměr si představuju 1:1:1 – jedno jabko, jedna višeň a jedna kulička aronie. Jediný štěstí je, že už se tomu nesmí říkat marmeláda.

Tak jo, jsem v centru města. Stejně jako třeba v Brně tu přes hlavní náměstí (Hauptplatz) jezdí kolejová vozidla veřejné dopravy, která jsem hned překřtil na šalince. A samozřejmě tu jsou vánoční trhy! Takže moje obavy, že přijedu pozdě a nestihnu si koupit linecké kolečko, se ukázaly jako naivně neopodstatněné.

Nicméně je z toho bojovka. Samej langoš, svařák, palačinka, punč a klobása a tradiční linecká pochoutka nikde! Ale nakonec jsem je v jednom stánku s cukrovinkama přece jen našel.

Cesta zpět

Mám odfajfknuto a není čas ztrácet čas, jede se domů. Protože jsem si pro cestu zpět vybral jižní břeh Dunaje, nejsem ještě ani v půlce. Nabírám směr Nový svět (to se mi líbí) a opouštím Linec jihovýchodním směrem. Po mostě přejíždím řeku Traun, která se nedaleko od mostu vlévá do Dunaje a najíždím na jižní Podunajskou cyklostezku. Světla svítí, powerbanka nabíjí, sluchátka hrají. Nohy šlapou a zima není, takže všechno je v cajku.

Dal jsem to! Ale už nikdy víc.

Dělám si kraťoučkou fotozastávku u cedule v St. Valentinu a fotím si svou zelenou lásku. Pak přijde stoupání do vesnice, která je úplně na konci světa a která se velmi invenčně jmenuje prostě jen Dorf (vesnice). Čas: 21:54, za mnou je 300 km a přede mnou ještě tak 250. No, bude to zábavná noc…


Stezka někdy vede přímo po břehu Dunaje, jindy se vzdálí. Zhruba po 10 kilometrech za Dorfem přejedu jedno ze slepých ramen řeky a jsem zpět v Dolním Rakousku. Ve čtvrt na půlnoc si fotím městečko Grein, kterým jsem před nějakými sedmi a půl hodinami projížděl a kde jsem si fotil voraře. Teď je hezky nasvícené a zpoza vodní hladiny mu to sluší!

Poslední foto, a zároveň občerstvovací zastávku, dělám v Ybbsu an der Donau, kde tlačím banán, dojídám čokoládu a fotím si barevně nasvícený lodní šroub. Máme půl jedné a od téhle chvíle až do rána už jen pojedu.

Jíst už moc není co (zbývá jeden banán a hrst colalahviček), ale stejně nemám vůbec hlad. Úskalím každé zastávky je to, že při teplotě lehce nad nulou poměrně rychle vychladneš a tím ztrácíš energii. O tu přichází i světlo, jehož baterie se v zimě vybíjí rychleji než při cestě letní nocí. A hlavně jsou ty zimní noci podstatně delší, žejo…


Někdy kolem druhé ráno projíždím kolem kláštera v Melku. Teď po půlnoci není osvětlený, tak si ho nefotím. Ale překvapuje mě, že v některých klášterních oknech se i v tuto křesťanskou hodinu svítí.

Nejdůležitější je přežít

Z Melku to mám do Tullnu, kde chci přejet a opustit řeku, pořád ještě 80 kilometrů. To je ještě hezkejch pár hodin, uvažuju a bojuju sám se sebou. Existuje kratší cesta domů. Ale kdybych se po ní vydal, strašně si tím podělám tvar trasy. Včetně překřížení, který je pro mě no-go.

Trvá mi ještě další dvě hodiny, než se zlomím. Jsem kousek od Kremže, je asi 4:15 a rozhoduju se, že jedu domů nejkratší cestou. Což znamená jet místo 133 kilometrů už jen 106. Je to rozhodnutí čistě sebezáchovné.

Nejde o to, že bych tu delší vzdálenost neujel, ale o to, že budu dřív doma. Takže přejíždím po kremžském mostě na severní břeh, křížím si trasu a dávám Dunaji vale. Nejdůležitější je přežít, vole!

Nejnepříjemnější je celková ztuhlost. Cítím se jak hospodskej ve Vesničce mé, střediskové, co nemohl otáčet krkem, když někdo volal: „Platím!“ A na kole se občas rozhlídnout potřebuješ. O úrovni mýho morálu nejlépe vypovídá fakt, že od půl jedné už jsem neudělal jedinou fotku.

Cestu z Kremže mám projetou, takže zhruba vím, co mě čeká. Je tam pár kopců. Potřeboval bych si na chvilku odpočnout, ale venku zastavovat nebudu, na to je teď nad ránem už dost zima. Teplota v noci mírně, ale vytrvale klesá a teď bude tak jeden stupeň nad nulou. A aby toho nebylo málo, přidává se opět mlha.

Přední světlo hlásí, že toho má taky dost a místo svícení začne blikat. Já si ale plánuju zastávku v Hollabrunnu – okresním městě, o kterým vím, kde mají vlakové nádraží. Tam věřím, že si na chvilku sednu v teple, dám světlu trošku šťávy z powerbanky, dvacet třicet minut si odpočinu a pojedu dál.

V Česku tuhle strategii občas využívám a funguje to znamenitě, v automatu si můžeš koupit kafe a bagetu, sednout si na lavici a dát si oraz. Do Hollabrunnu zbývá 18 kiláků, tak neřeším, nechám světlo mžourat (v létě jsem na tenhle mód ujel 40 kiláků, tak to snad světlo zvládne) a jedu mlhou dál.

Kosa na nádraží, teplo v Bille

Konečně Hollabrunn. Mám toho dost – podobně jako světlo už jenom mžourám. Dávám si předsevzetí, že takhle dlouhý trasy už v zimě jezdit nebudu, člověk si to neužije. Přijíždím na nádraží, uvazuju kolo a jdu si sednout do čekárny.

Kýžené teplo se ale tu nekoná, protože dveře na perón jsou permanentně otevřené! Ani automat na kafe tady nemají, jen samé chlazené věci, bonbóny a dokonce i žvýkací tabák. Takový hovadiny tady máte, ale normální kafe z automatu ne, zlobím se v duchu. Ale je tu pořád tepleji než venku, tak si sedám, zapojuju světla a vymýšlím, co dál.

Mohutně koketuju s myšlenkou, že bych zavolal kolegyni, která se nabídla jako poslední záchrana, že mě v případě nouze odveze. Ale jednak je ještě brzo a jednak si říkám, že po pauzičce, kterou jsem po celonoční jízdě potřeboval jak Philipsen van der Poela, to přece jen dojedu.

Když nevyšlo nádraží, ohřeju se v supermarketu. Místní Billa otvírá v 7, což je za 15 minut. Pecka! Poroučím si Leberkäse, samozřejmě s chilli, abych se zahřál. Pak opět sedám na kolo, čeká mě posledních 57 kilometrů.

V jedné vesničce za Hollabrunnem zastavuju, abych si vyměnil vybité sluchátko za čerstvé. Na autobusové zastávce vidím sedět kluka s bikepackingovým kolem. Dáváme se do řeči. Je z Litvy, na cestě je 4 měsíce a v nohách má 15 000 kilometrů! Teď jede domů, zbývá mu poslední tisícovka. Respekt! Bohužel v tom stavu, ve kterým jsem byl, jsem se ho nezeptal, kde ho najdu na sítích, takže naše setkání zůstalo pěkně staromódní, jako ze století páry.

Doma!

Zbytek cesty už byla taková ta klasika, ve které pomalu po jednom odpočítáváš kilometry, které ti zbývají do cíle. Do Laa an der Thaya už je to jen 9, z Laačka už jen 20, tady je Wildendürnbach (nikdy to nevyslovím správně), ze kterého je to domů 10…

Konečně hranice, konečně cedule Mikulov. Dal jsem to! Ale už nikdy víc. Zastavuju se v našem lokálním bikeshopu Okolo, přijímám pozvánku na kafe a platím jedním lineckým „okem“.

Link na Stravu je tu.