Istria Land 2025 - bikepacking v Chorvatsku

425 km, moře, šotolina a minimum spánku. Istria Land prověří kondičku, výbavu i hlavu každého bikepackera.

Na konci září jsem se rozhodl spojit dvě věci, které miluji – bikepacking a Chorvatsko. V minulosti jsem si už projel pár závodů (3x West Carpathian Challenge a 1x Slovakia Divide), ale všechno to bylo doma, na Slovensku. Nastal tedy čas zjistit, jaké je to za hranicemi. Jsem rád, že se mi podařilo přemluvit i kámoše Vlada.

Istria Land je gravelový závod s přijatelnou porcí kilometrů – něco přes 400 km a téměř 6 000 výškových metrů. Delší dobu jsem ho měl v hledáčku, ale vždy se našla nějaká výmluva. Letos jsme se s Vladem hecli, přihlásili, zaplatili startovné a už jen netrpělivě čekali na den D.

Naštěstí jsem měl dost naježděno – 1 000 km na Dividu a spoustu dalších výjezdů, takže o kondičku jsem se nebál. Spíš mě zajímalo, jak zvládneme logistiku a jak se s tím popasuje Vlado, který toho na biku letos tolik nenajel.

Start i cíl závodu jsou nedaleko Terstu v Itálii. Rozhodli jsme se, že ubytování řešit nebudeme - stan na střeše auta to jistí. Plán byl jasný: zvládnout trasu za dva dny s krátkým spánkem někde u pobřeží.

Projedeme třemi zeměmi - Itálií, Slovinskem a Chorvatskem.

Výhoda Istrie je, že to není až tak daleko - autem přibližně šest hodin i s přestávkou. Vyrazili jsme odpoledne, den před startem, a na místo jsme dorazili kolem osmé večer, přesně včas na akreditaci – čísla, startovní balíčky, rychlé pokecy s dalšími bikery a už jen najít místo na spaní.

To už bylo trošku náročnější - fotbalové hřiště, kde se většina závodníků utábořila, bylo téměř plné. Nakonec jsme přece jen našli jedno volné místo, rozložili stan, dali si teplou večeři a zasloužené pivko. Přípravu kol a balení jsme nechali na ráno.

Gravel nebo MTB? Věčné dilema Istrie

Jedna z nejčastějších otázek, která se řeší u Istria Landu, je: jet na gravelu nebo na horském kole? Sice má závod v názvu „gravel“, realita je ale trochu jiná. Když jsem se před startem díval na fotky a videa z minulých ročníků, bylo jasné, že dost jezdců zvolilo raději MTB. A není se čemu divit.

Ve WhatsApp skupině, kterou organizátor založil pro závodníky, se toto téma řešilo nonstop. Každý měl svůj názor, ale jasná odpověď vlastně neexistovala. Já jsem to měl jednoduché - gravel nemám, takže volba padla automaticky na horské kolo. Mnozí nováčci však váhali a ani ti, kteří už Istrii absolvovali, neuměli jednoznačně odpovědět.

Nakonec je to celé o osobních preferencích a o tom, co komu víc sedí. Ale řeknu to takhle – podle toho, co jsem viděl i zažil, měli gravelisté na několika úsecích pořádně těžké chvíle.

První den - start Istria Landu: 360 bikerů, pohoda, nervy i výšlapy

Závod startoval v devět ráno, takže jsme měli dost času na teplou snídani, přípravu sebe, kol i občerstvení na první den. Kolem půl deváté proběhl krátký briefing, kde nám organizátor shrnul všechno důležité.

Hned jsem si uvědomil, o jak velký závod jde – na startu stálo více než 360 bikerů a už při pohledu na jejich kola a výbavu bylo jasné, že to berou vážně. Ve srovnání se závody, který jsem absolvoval doma, to byl pořádný rozdíl.

A pak přišel první šok - pět minut před startem mi kamarád zahlásil, že si ještě musí odskočit. Takže jsem tam zůstal stát obklopen desítkami cyklistů, držel své i jeho kolo a doufal, že to stihne. Naštěstí dorazil minutu před startem – jak jinak, s úsměvem.


Start byl pomalý a organizovaný - celé pole se pohnulo společně a postupně se roztahovalo. Byl to zvláštní pocit, pořád někoho předjíždět nebo být předjížděný. Cítil jsem se dobře, nohy jely, počasí přálo - prostě ideální začátek.

Trasa byla postavena tak, že v úvodních 75 kilometrech se nasbíralo hodně výškových metrů. Potom už byla stoupání mírnější, ale ten začátek byl čistá makačka. Většina trasy vedla lesy a po horských silnicích - a stále do kopce.


Zajímavé je, že hned za startem člověk projde třemi zeměmi - Itálií, Slovinskem a Chorvatskem. Celé stoupání vyústilo výšlapem na horu Vojak (1 401 m n.m.) v pohoří Učka. Deset kilometrů souvislého stoupání, které dalo zabrat snad každému. Ale ten výhled – naprosto top. Na jedné straně moře, na druhé vnitrozemí.


Na Vojaku jsem chvíli čekal na Vlada a musím mu smeknout klobouk - na to, že měl natrénováno minimum, to zvládl skvěle. Odměnou nám byl parádní sjezd a první nádech dovolenkového Chorvatska.

Najednou jsme fičeli po asfaltkách, míjeli malé vesničky a všude svítily známé nápisy Sobe a Apartmani. Úplně jiný pocit – jezdit a přitom vidět moře každých pár kilometrů.

V podvečer jsme v jedné vesničce zastavili v potravinách, doplnili zásoby a plán byl jasný - jet přibližně do půlnoci a pak někde zalehnout. Osobně miluji jízdu na kole v šeru, těsně před setměním, když se země uklidňuje a člověk má pocit, že celý svět patří jen jemu.

Navigace nás zavedla jemně do vnitrozemí, na rovinatou šotolinu, kde jsem si to fakt užíval. Jelikož nás bylo na trati mnoho, nechyběly ani pokecy s ostatními závodníky – klasická otázka „Where are you from?“ padla snad stokrát. V tomto úseku se k nám přidal i místní Chorvat, kterému se prý líbilo naše tempo, a chvíli jel s námi.


Náš plán ohledně spánku vyšel dokonale. V jedné tiché zátoce jsme našli opuštěný bar, kde jsme nafoukali karimatky, rozložili spacáky, něco snědli a uložili se ke spánku.

Tedy… alespoň někteří. Mě, jako obvykle, první noc na bikepackingových závodech chytá nespavost. Přestože jsem byl úplně vybitý, nedalo se usnout.

Ráno bylo drsné, ale donutili jsme se vyrazit brzy. V pět jsme už šlapali tmou a brodili se blátem - úsek nic moc, ale všechno se změnilo, když přišel východ slunce. Užívali jsme si ho na nejjižnějším cípu Istrie – moře, ticho, světlo a cyklostezky v objetí ranní atmosféry.

Na checkpointu v místní restauraci jsme si vyzvedli druhé razítko (první jsme získali na hoře Vojak) a trochu jsme si povzdechli – kdybychom to byli potáhli až sem, bylo by to ideální místo ke spaní.


Cesta dál podél pobřeží byla čistá radost. Slaný vzduch, jachty na horizontu, občas záliv s pláží – prostě cykloromantika. V Pule jsme se zastavili v místní pekárně, doplnili energii a pozdravili se s pár dalšími závodníky. Bylo cítit, že startovní pole se už pořádně natáhlo.

Za Pulou jsme pokračovali na sever přes dovolenkové oblasti, které nás mile překvapily - cyklostezky zde mají fakt dobře zvládnuté. Ale nic není úplně bez problémů.

Zbytek cesty jsem musel šlapat ve stoje.

V Poreči jsme narazili na další cyklistické závody - silniční kola, více než 4 000 závodníků. Některé úseky jsme jeli spolu, jinde naproti sobě – nic příjemného. Naštěstí podle organizátorů by se to příští rok už nemělo opakovat.


Potom nás trasa zavedla opět trochu do vnitrozemí. Tady jsme se zastavili v restauraci, že si dopřejeme dobré jídlo, ale netušili jsme, že to bude trvat tak dlouho. Neskutečně dlouho jsme čekali na obyčejné těstoviny a na nervozitě nám přidávalo i to, že přicházela bouře.


Těstoviny jsme do sebe naházeli, a to se nakonec neukázalo jako dobrý nápad. Krátkodobý cíl byl ujet před bouří a dlouhodobý dostat se do cíle kolem desáté - jedenácté večer. Po zastávce to nebylo snadné - šlo o nenáročné, ale dlouhé stoupání a neustálé ohlížení, kde je bouře. Cesta však byla nádherná, projeli jsme i pár tunelů a za odměnu dostali takovou duhu.


Sjezd do Portorože a směr Terst - poslední část trasy. Věděli jsme, že před cílem nás čeká ještě jedno těžké stoupání, ale neřešili jsme to. Až do chvíle, kdy přišly problémy - kámošovi začalo být špatně (díky těm těstovinám) a mě zradilo levé koleno. Zbytek cesty jsem musel šlapat ve stoje.

Přibližně 25 km před cílem jsme si dali pauzu - on vyzvracel ten nešťastný oběd, já si natáhl návleky, hodil do sebe Ibalgin a dohodli jsme se, že to prostě dáme. Závěr byl těžký, ale když jsme se potkali nahoře na kopci, poslední kilometry jsme si „vychutnali“ spolu.

V cíli nás čekal organizátor, který nám dal razítko, medaili a talíř nechutných těstovin s pivem. Celkově jsme byli z cíle zklamaní – jednak z toho, že tam nebylo víc lepšího jídla, a také z toho, že atmosféra byla tak neutrální.

Osprchovali jsme se, zalehli do stanu a šli snít o McDonald's, který jsme si řekli, že si dáme po cestě jako odměnu - a tak se také stalo. Ráno jsme se pobalili, cestou se najedli a odpoledne jsme byli doma.


Dohromady jsme dali 425 km a 5 820 výškových metrů. Trvalo nám to 36 hodin a umístili jsme se na 124. místě. Pokud by mě ke konci nebolelo koleno, řekl bych, že to bylo dokonalé, ale takhle mi to trochu pokazilo dojem ze závodu.

Jinak to ale hodnotím velmi pozitivně a určitě doporučuji každému, kdo si chce trochu prodloužit léto a zajezdit si na kole. Já se tam určitě někdy vrátím (doufám, že i Vlado ).