S vnukem po 5 letech aneb věk je jen číslo

Kdyby mi byl někdo před osmi lety řekl, že s odchodem na důchod se ze mě stane „cyklozávislák“, asi bych se mu vysmál.

Ale pak přišla komplexní preventivní prohlídka a moje lékařka zalomila rukama: "Máš vysoký cukr, vysoký cholesterol, náznaky ischemie a tvůj BMI je 30! Máš 98 kg. Nasadíme léky a přísnou dietu. Do roka musíš shodit minimálně 10 %."

Nikdy jsem se nesnažil řešit jen následky. Vždy jsem se snažil odhalit a eliminovat příčiny, následky pak většinou hned nebo postupně pominuly samy.

Rozhodnutí bylo jasné – kolo

Byl srpen 2018. Koupil jsem si krásný červený „krosák“, nastudoval, jak se dá hubnout, spálit cukr a tuky, posílit srdce, zlepšit kondici... A s vědomím, že je třeba začít pozvolna, vydal jsem se do sousední obce. Je to pouhých 7 km mírně do kopce. Po 4 km jsem necítil ani zadek, ani nohy. Následovala třídenní svalovice.

Čtvrtý den jsem se zaťal a vytyčil si cíl: Paršivá. Samozřejmě jsem se přecenil. Se sebezapřením jsem ujel osm kilometrů po začátek „statečného“ stoupání a situace se zopakovala. Zase třídenní svalovice.

Zítra si laťku nastav výš než včera a snaž se ji překonat, nikdy ne podlézt.

Změnil jsem taktiku. Zvolil jsem trasy s menším převýšením a podvědomě jsem je rozdělil na pěti- až šestikilometrové úseky a pauzy. A postupně začaly kilometry přibývat. Na Vánoce jsem vážil po 690 kilometrech 89 kg. Únor 2019 byl přívětivý, takže jsem začal „točit“ a na Vánoce 2019 jsem vážil po dalších 4 000 kilometrech 79 kg.

O jarních prázdninách 2022 jsme byli s tehdy jedenáctiletým vnukem v Dubaji a na Al Qudre jsme si půjčili jízdní kola. To děcko bez problémů zvládlo 70km výjezd za 3,5 hodiny a první otázka po návratu byla: „Dědo, pojedeme i odpoledne?“ Skoro jsem se z toho vyvrátil - kde v sobě to dítě bralo energii? Ale zároveň jsem se zamiloval do silničního kola. Takže dárek k Vánocům byl jasný - silniční kolo.

Moje cesta pokračuje

Dnes je mi 71 let. Za těch osm let mám za sebou přes 1 300 výjezdů, najetých přes 41 000 km, nastoupaných přes 365 000 výškových metrů, a v sedle strávených přes 1 900 hodin. Za loňský rok jsem ujel 7 200 km. Hlavním motivátorem po celou dobu byla pro mě Strava, Garmin Connect a samozřejmě fórum a diskuse na MTBIKER.

Soustavně jsem si posouval cíle výše; vštěpoval mi to můj děda i otec: „Zítra si laťku nastav výš než včera a snaž se ji překonat, nikdy ne podlézt.“ Takže jsem zvládl postupně všechny kopce v okolí Spišského hradu, i cestu do Tatranské Lomnice a zpět, do Východní a zpět, ale také epický Jebel Jais v UAE.

Není to sice nic světoborného a určitě je mnoho mých vrstevníků, kteří zvládají mnohem více, ale už 5 let si držím hmotnost +/- 81 kg, cholesterol i cukr mám pod kontrolou a hlavně: cítím se absolutně fit. A když mám den-dva pauzu, začínají se u mě projevovat abstinenční příznaky. 🙂

Nemám závodní ambice a nejraději jezdím sám; nikoho nemusím honit, nikdo na mě nemusí čekat, jedu, kdy chci, kam chci, vlastním tempem... Mé počáteční cíle (tep, kadence, výkon) se zúžily na dva: „Dnes chci jet tam a zpět“ a „Dnes si trochu naložím, uvidím, jestli se překonám“.


Vnuk má dnes 16, je o hlavu vyšší, jezdí na kole i závodně (hlavně XCO, XCC) a doplňkově i silnici nebo dráhu. Začátek prázdnin jsme proto strávili společně v chorvatském Sukošanu a trochu prozkoumali přímořské vnitrozemí. Byli jsme zábavný tandem, chyběla v něm jen střední generace. Ale i takhle si to děda s vnukem ohromně užili.

Většinou jsme jeli sladěným tempem, občas vnuk v prudkém stoupání zahlásil: „Dědo, tady si dám interval.“ A už ho nebylo. Po chvíli se vysokou rychlostí nabitý adrenalinem vrátil a zase jsme si jeli společně své, dokud nedostal v tom nekonečném stoupání nebo v dalším kopci chuť na další interval.


To, jak jsme si rozuměli a jak jsme se doplňovali, bylo pro mě jedním z nejsilnějších zážitků každého výjezdu. Vzájemné respektování tempa, schopností a cílů udělalo z každého výjezdu výjimečný zážitek pro nás oba.

Pobyt v chorvatském Sukošanu jsme vůbec neplánovali jako nějaký výkonnostní tréninkový cyklus. Naším cílem bylo spojit aktivní dovolenou u moře s cyklistikou a zároveň si užít společně strávený čas.

Člověk se těší, že na horizont je to už jen 100 m, ale za ním následuje rovinka a další stoupání.

Přes rekreační charakter pobytu vznikl během pěti dnů nakonec slušný ucelený tréninkový blok pěti výjezdů v členitém pobřežním terénu severní Dalmácie – přibližně 250 kilometrů a více než 2 000 výškových metrů. Jezdit při 30 až 38 °C byla docela výzva. Dostatečně jsem si ověřil, co to dělá s mým tělem, kondicí, srdcem i hlavou.

Vyrážíme

Do chorvatského Sukošanu (městečko asi 10 km jižně od Zadaru) s malebným historickým „minicentrem“ jsme dorazili před večerem. Přijížděl jsem po několikaměsíční poctivé zimní přípravě na chytrém trenažéru a – jakmile to bylo možné – i na asfaltu. Soustředil jsem se na zkvalitnění techniky šlapání, zvýšení kadence a posunutí FTP. Do Chorvatska jsem tak odjížděl ve stavu:

• FTP: 173 W
• VO₂max: 38 ml·kg⁻¹·min⁻¹ (po návratu domů 39 ml·kg⁻¹·min⁻¹)
• Hmotnost: přibližně 80,5 kg (po návratu domů 79 kg)
• FTP/kg: přibližně 2,15 W/kg (po návratu domů 2,19 W/kg)

Během celé dovolené rozhodně nebylo cílem tlačit se do maximálních výkonů. Prioritou bylo udržet stabilní tempo, přiměřenou intenzitu a schopnost absolvovat kvalitní výjezd každý den, ale především užít si jízdu na kole, být pro vnuka oporou a v rámci vlastních možností i dobrým sparingpartnerem.

Pár dní před odjezdem se mi zlomila patka přehazovačky a jelikož jsem originální náhradu nedokázal sehnat, půjčil mi kolo vnukův trenér. Přehodil mé sedlo, kola a kliky, ale zapomněl nastavit přesmykač, takže jsem jezdil s nastavením:

• převodníky 39/30
• kazeta 11–34

Na rovnějších úsecích a ve sjezdech mi sice chyběly nejtěžší převody, ale toto omezení prakticky nemělo výraznější vliv na jízdu v kopcovitém profilu severní Dalmácie. Naopak, lehčí převody podporovaly plynulé šlapání ve zvlněném terénu a pravděpodobně přispěly i k přirozeně vyšší kadenci během celého pobytu.

Na první pohled působí okolí Zadaru jako rovinatá oblast. Z pohledu cyklisty se však jedná o velmi zvlněný terén. Typická byla dlouhá stoupání směrem do vnitrozemí se sklonem 2–6 %. Ve skutečnosti byla dost ošidná.

Člověk se utěšoval, že na horizont je to už pouhých 100 m, a najednou za horizontem následovala krátká rovinka a další kilometrové stoupání. Absolutně dlouhé roviny ve vnitrozemí téměř neexistují. Naopak, jsou to stále relativně dlouhé „brdky“, časté změny sklonu bez delších rovinatých úseků, minimum extrémně prudkých stoupání – na několika místech však byly 100-200 m úseky se sklonem i slušně přes 10 %.

Právě tento profil nutí jezdce neustále měnit intenzitu zátěže a patří mezi velmi dobrá tréninková prostředí pro rozvoj vytrvalosti.

Výjezdy

5. červenec 2026

🗺️ 38 km, 365 v. m, 1h 45 min., 136/163 bpm, 116/333 W, 75/103 rpm., Strava

První výjezd v neznámém prostředí jsme brali jako průzkumnou misi. Nešlo o výkon ani o rekordy, ale o poznání charakteru terénu, bezpečnosti na silnicích, vlivu vysokých teplot na organismus a ověření, jaké trasy budou vhodné pro následující dny.

Po zkušenostech z dávných dob jsem byl velmi překvapen, jak se změnili „jugoslávští“ řidiči. Byli mimořádně ohleduplní, předjížděli jen když v protisměru nic nejelo, jinak zpomalili, nevytrubovali. Vnitrozemí bylo téměř vylidněno a bez provozu.

Pokud však jde o charakter terénu, vůbec to nebyla (hlavně v těch vedrech) „procházka růžovým sadem“. Každý kilometr si musel člověk zasloužit. Ať už šlapáním do nekonečných kopců, nebo pražením se na rovinách.

Příjemným zjištěním pro mě bylo, že zvýšená kadence ze zimního a jarního ježdění zůstala zachována i ve zvlněném terénu severní Dalmácie. Výkon se pohyboval v kontrolované vytrvalostní intenzitě a jízdu jsem zvládal bez výrazné únavy. Přestože trasa na první pohled nepůsobila náročně, dala mi důležitou lekci – chorvatské vnitrozemí se nevyplatí podceňovat.

Nikdy nezapomenu na stoupání ze Zemunik Donji směrem na Smilčić.

Do dalších jízd v kopcovitém terénu bude zapotřebí upravit taktiku. Bylo mi jasné, že zde žádná agresivita nemá místo. Naopak je třeba důkladně „číst“ terén a přizpůsobit se jízdě s častými nečekanými změnami sklonu tak, aby se zbytečně nevyčerpávala energie. O pitném režimu ani nemluvě.

6. červenec 2026

🗺️ 18 km, 227 v. m, 56 min., 130/164 bpm, 117/319 W, 75/105 rpm., Strava

Původně jsme si naplánovali trasu přibližně 60 km. Spolehli jsme se na jinak skvělou stránku, která nás po přibližně 18 km odklonila na krátkou šotolinovou zkratku. Většina úseku byla bez problémů sjízdná i na silničním kole, vyjetá auty. Teprve posledních přibližně 50 metrů tvořil hrubý makadam, na kterém jsem dostal „neopravitelný multidefekt“.

Naštěstí jsem měl v rezervě duši Tubolito. Ale na ní byl již lepen dřívější defekt a záplata po nafouknutí povolila. Vnuk se ochotně pustil do výměny nové rezervní duše, ale při montáži ji montpáky nešťastně prosekl tak, že se už zalepit nedala.

Ztratili jsme takto asi 20 minut drahocenného času bez možnosti schovat se někde do stínu. Pokračování už nebylo možné, a tak díky GPS přijel autem zeť a výjezd pro mě předčasně skončil. Vnuk celý plánovaný okruh dokončil. Ale přesto bylo těch 18 km zajímavých. Zbytek dne u moře byl příjemným osvěžením.

7. červenec 2026

🗺️ 29 km, 227 v. m, 1h 39 min., 130/160 bpm, 110/281 W, 75/105 rpm., Strava

Nejbližší obchod s cyklopříslušenstvím byl v Zadaru. Takže do Zadaru autem, koupit náhradní duše, nahodit novou na kolo a zpátky už na pojízdném kole. Navzdory brutální teplotě jsem si přidal ještě (již) známý okruh přes Sveti Petar.

8. červenec 2026

🗺️ 53 km, 368 v. m, 2h 17 min., 137/158 bpm, 107/325 W, 74/102 rpm., Strava

Při 36-38 °C byla tato jízda dost náročná. Ale všechny vrcholy byly skvělou odměnou za vynaložené úsilí. I krátké sjezdy byly velmi vhodnou možností na chvíli svěsit nohy a do dalšího stoupání nastoupit alespoň trošku zregenerovaný. Hlavně se člověk učí, že svižně se dá jezdit i bez „tlačení na pilu“.

10. červenec 2026

🗺️ 60 km, 480 v. m, 2 hodin 37 minut, 36-39 °C, 139/163 bpm, 115/352 W, 75/105 rpm., Strava

„Rozlučkový“ výjezd. Trochu hlouběji do vnitrozemí, krátká strmá stoupání, nekonečná mírnější stoupání, několik oddechových sjezdů. Znovu téměř liduprázdné vesnice téměř bez provozu. Vzhledem k tomu, že jsme velkou část jeli po magistrále, byl i dost hustý provoz. Nijak to ale neovlivnilo pocit absolutní bezpečnosti.

I tato rozlučková trasa byla náročná, ale velmi příjemná a plná výzev. Nikdy nezapomenu na stoupání ze Zemunik Donji směrem na Smilčić. 6 km stoupání s průměrem pouze 2-3 % (místy 4-5 %). Už dávno jsem se naučil během jízdy nesledovat horizont (je to velmi demotivující), ale tady jsem se konce stoupání nemohl dočkat, a tak jsem se občas na horizont podíval, abych se ujistil, že je to na něj už jen necelých 100 metrů. A když jsem cítil, že sklon povolil, podíval jsem dál před sebe a za ním po krátké rovince zase pokračovalo další dlouhé stoupání.

Na zpáteční cestě v jednom stoupání asi plynaři nestihli zakrýt asfaltem výkop. Lehký vnuk to místo hravě přeskočil. Těžší děda ne. Odnesla to seknutá zadní duše. Tentokrát jsem výměnu zvládl sám za pouhých 5 minut a plášť jsem dokonce nahodil bez pák. Darmo mluvit, praxe dělá mistra. 🙂

Krásný aktivní týden byl úspěšně za námi. Sbalit se, naložit kola a tradá domů.



Před chorvatskými výjezdy jsem měl velký respekt a přiznám se, že jsem si moc netroufal. Po této zkušenosti bych jel objevovat nové trasy okamžitě. Samozřejmě s vnukem.

Byla to velmi cenná zkušenost. Ale nejcennější pro mě bylo vidět dnes o hlavu vyššího vnuka, co z něho za těch 5 let vyrostlo. Pohlazením pro stařeckou duši byl náš souzvuk a vzájemný respekt a pocit příjemné soudržnosti. Po takové zkušenosti si nadále opakuji, že věk je jen číslo.