Tip na výlet: Na kole v Savojských Alpách

Hned na úvod by se asi slušelo napsat, že na MTB ve Francii nejsem žádný velký expert, pouze bydlím v Savojských Alpách v malém městečku Bourg-Saint-Maurice.

Žiji zde už šestým rokem, přičemž na kole jezdím asi o 2 roky déle. Náhoda tomu chtěla, že jsem se při své poslední návštěvě Čech nechal kamarády vytáhnout na vyjížďku na Točnou u Prahy. Tam jsem potkal jakéhosi Petra Mazuru, který mě o tento příspěvek požádal. Doufám tedy, že se vám toto počtení bude líbit. Pokud ne, tak víte, na koho se máte obrátit – na Petra.

„Mé“ údolí

Údolí, ve kterém bydlím, je známé spíše svými lyžařskými středisky. Na jedné straně je lemováno oblastí Trois Vallées (Tři Údolí), na druhé straně se nachází vzájemně propojená střediska Tignes a Val d´Isére. Za naše "domácí" pak považujeme svahy Les Arcs a La Plagne. Poměrně nedaleko se na jižní straně rozprostírá ještě La Rosiére. Nutno dodat, že ačkoliv v zimě je tu plno lidí, v létě je tu relativně prázdno, za což jsme všichni rádi. Vleky se pro cyklisty točí zpravidla pouze o prázdninách, tedy červenec a srpen. Pokud chceme na kolo vyrazit mimo sezónu (květen-červen a září-sníh), je potřeba se smířit s tím, že to bude trochu bolet.


Abychom si rozuměli, Bourg-Saint-Maurice leží v nadmořské výšce okolo 800 m.n.m. Ovšem cestičky, ke kterým stoupáme, vybíhají ve většině množství případů z 1300 až 2000 m.n.m. Údolí je přirozeně rozděleno na severní a jižní svahy, přičemž většina „našich“ sjezdů se nachází na severní, dobře zalesněné straně, což oceníte v průběhu stoupání (obzvlášť za teplého počasí).

Když vyrazíme na bajky

Klasická vyjížďka vypadá tak, že se údolím přiblížíme pod vybraný kopec a začneme na něj stoupat. Na vrchol se škrábeme asi hodinu až dvě a poté jedeme nějakých 15 až 40 minut dolů. Za hodinu obvykle zvládneme nastoupat okolo 400 výškových metrů. Stoupáme většinou po místních asfaltkách, které obhospodařují výše položené osady, ve vyšších polohách potom i po hliněných a lesních cestách, které využívá údržba lesů a lanovek a také místní zemědělci.

"DES NAVETTES"

Do češtiny by se tento výraz dal přeložit jako "kyvadlová doprava", ale už jsem slyšel i počeštěný výraz "ŠATLIT" (z anglického SHUTTLE). Ano, tušíte správně. Občas se touto formou rozhodneme ušetřit síly. Domluvíme se mezi kamarády, že někdo vezme dodávku a na okolní kopce se v menší skupince vzájemně vyvážíme. Při klasickém výšlapu zvládneme obvykle za den jen jediný pořádný sjezd, variantou DES NAVETTES si můžeme dopřát hned 4 - 6 sjezdů. Pokud se počet sjezduchtivých bikerů přehoupne přes přepravní kapacitu dodávky, můžeme se obrátit na profesionály, kteří nabízejí tuto službu za jimi stanovený tarif.


Dolů se potom povětšinou spouštíme po lesní hlíně a jehličí, protkané kořeny a sem tam kamením. Co se týče technické náročnosti, dovolím si tvrdit, že v oblasti, kde jezdíme (Les Arcs, La Plagne, La Rosiére), jsou všechny sjezdy poměrně náročné. Tady by možná stálo za zmínku, že Francouzi používají 4 stupňový barevný systém klasifikace náročnosti tras od nejlehčí zelené přes modrou a červenou až po nejtěžší černou.


Pokud bych se tedy měl držet této stupnice, pohybujeme se (až na výjimky) pouze po červených a černých. Všeobecně jsou tyto sjezdy spíše prudší a poměrně úzké. Není výjimkou, že narazíte na velmi zavřenou zatáčku (switchback), která se dá projet pouze s přizvednutím zadního kola.

Výjimkou nejsou ani vícehodinové sjezdy

Samostatnou kapitolu potom tvoří vícehodinové sjezdy praktikované jako celodenní enduro výlety (francouzsky “randonée“). Na start se v tomto případě dostáváme kombinací auto/lanovka, šlapání, tlačení, nošení kol a klení. Výchozí bod takového sjezdu se nachází v nadmořské výšce okolo 2 500 m.n.m. Z toho plyne, že na dobrodružství tohoto typu se můžeme vypravit nejdříve až koncem jara, ale ještě pravděpodobněji až v průběhu sezony nebo brzy na podzim.


Nevýhodou takového výletu může být složitější logistika. Některé sjezdy totiž neumožňují návrat na kole na místo startu, protože končí na opačné straně hory. Je proto třeba si předem nastudovat vlakový jízdní řád, popřípadě zaparkovat auta den předem někam poblíž předpokládaného dojezdu. Příjemným překvapením pro mě bylo zjištění, že ačkoliv jsou tyto sjezdy opravdu dlouhé, tak mají minimum „hluchých“ míst, kde jen ztrácíte výšku na nějaké široké a technicky nezajímavé cestě. Naopak! Sklon v kombinaci s technickou pestrostí nabízí opravdu nevšední sjezdový zážitek. O panoramatech ani nemluvím.


A nakonec bikeparky, radost našeho roku, trestuhodně otevřené pouze krátké 2 měsíce. Tady v okolí jich je hned několik. Skoro by se dalo říci, že každé středisko má svůj. Liší se však poměrně dost, a to jak svým charakterem a svou náročností, tak i jakousi praktičností při využití terénu. Nicméně v propagačních materiálech najdete vždy prakticky totéž - všechny shodně tvrdí: “ať jste začátečník nebo profík, u nás si vždy skvěle zajezdíte!” Ale o těch třeba zase příště. SALUT!

Autoři článku a fotografií: Gabriel Guevara a Kateřina Kleknerová