.sk

CZ

Gerlaching aneb 13x na Bunč

Gerlaching aneb 13x na Bunč

V tomto článku se podíváme na to, jak dva (nad)stokiloví hobíci strávili většinu sobotního dne v Chřibech a pokusili se překonat sami sebe a nastoupali výšku Gerlachu.

 

Začnu trochu zeširoka. Před dvěma lety, když jsem plánoval výlet na Balaton, jsem se snažil, aby na trati bylo co nejméně kopců. Představa, že se někde po 200 kilometrech lopotím v nekonečném stoupáku, mi naháněla husí kůži. Prostě a jednoduše mě kopce děsily. A s jistotou mohu konstatovat, že více než 100kilový cyklista vidí kopec skutečně jinak než trénovaná horská blecha – tedy člověk, jehož tělesná konstituce připomíná závodního chrta. Navíc se mi často stává, že vidím kopec i tam, kde ve skutečnosti není. Výsledkem bylo 160 km nepřetržitého klesání na 280 km dlouhé etapě. Ostatně článek si můžete přečíst na tomto odkazu.



A jak to souvisí s Gerlachingem? Chtěl jsem poukázat na to, že v žádném případě nejsem horský specialista, a už vůbec ne milovník stoupání. Nicméně s přibývajícími kilometry v sedle se na stoupání dívám trochu jinak, než jak tomu bylo před lety. Kopce už mě nyní neděsí. Beru je zkrátka a dobře jako nedílnou součást každé vyjížďky. Svět holt není placatý. Navíc bydlím v Bílých Karpatech, konkrétně na úpatí Velké Javořiny a Velkého Lopeníku, nedaleko Chřibů. Takže pokud nechci stále dokola jezdit jen podél řeky Moravy a Baťova kanálu, musím se ty kopce naučit mít rád.

Před pár týdny jsem objevil projekt Everesting, a přistihl jsem se při tom, jak si představuji tu bolest, to utrpení (to zní až masochisticky) a nakonec tu euforii, kdybych přece jen dokázal vystoupat – na Mount Everest. A pak jsem objevil video reportáž právě o zdolání Everestu. Reportáž to byla skvělá, Martin Imrich, člen editoriálu MTBIKER tam nejen zdolal Everest, ale dosáhl na metu 10 000 výškových metrů. Má můj neskonalý obdiv. Tohle skutečně není žádná sranda.



V tu samou chvíli mi přišla zpráva od kamaráda Radima, jestli nezkusíme Gerlaching, který Martin zrovna zmiňoval v reportáži. Říkám si, proč ne, výzvy mám rád. Mohl by to být fajn trénink a dobrá zkušenost. Navíc, jak trefně říkají ve zmiňované reportáži, Gerlaching je Everesting pro "lidi", a tak jsme to upekli. To bylo pondělí, výjezd na Gerlach jsme naplánovali na sobotu, takže dostatek času na plánování.

Je to sice "jenom" 2 655 metrů, ale kopec, který kamarád vybral, musíme vyjet 11x. Samozřejmě by to šlo zmáknout třemi výjezdy na Velkou Javořinu, ale tu necháme v záloze – třeba se fakt rozhodneme vyjet na ten bájný Everest. Pro zdolání Gerlachu jsme zvolili, dalo by se říct, lidský kopec se startem v obci Salaš a cílem na Bunči. Parametry tohoto stoupání jsou následující: délka 7,2 km, 233 výškových metrů. Podle propočtů bychom měli vystoupat cca 79 km a totéž sjet. Celkem by tedy mělo jít o porci 158 km.

A jaká byla skutečnost?


V sobotu před pátou ukázněně vstáváme, každý v jiném městě, ale se stejným cílem. Ranní rituál – snídaně, toaleta, hygiena, vše proběhlo v přesně stanoveném čase. Velké překvapení přišlo při opouštění domova. Předpověď počasí říkala, že bude zataženo, ale opak byl pravdou, ráno nás vítala krásná modrá obloha. To přidalo na chuti. Kolo už od večera trpělivě čekalo v autě. V 5:45 jsem vyrazil, první dílčí cíl jsem tedy splnil. O půl hodiny a 32 km později přijíždím na domluvené místo, parkoviště na Salaši u rybníka je perfektním místem pro základní tábor. Radim už je na místě.



Vybalujeme biky


Já opět sedlám stařičký hliníkový HT Specialized na 26" kolech, se kterým jsem absolvoval svůj epický výlet na Balaton. Radim krotí karbonový HT 4Ever 29". Namícháme hypotonické nápoje a můžeme vyrazit. Jelikož jedeme 7 km nahoru a 7 km dolů, nevezu s sebou nic kromě pití. Obloha je sice jasná, ale teplota je pouhých 7 °C, to znamená dlouhé kalhoty, krátký dres, dlouhý dres a lehkou bundu proti větru. Všude vládne neskutečný klid. Hned od začátku nás vítají nádherná panoramata. V obležení všech těch kopců, lesů, budící se přírody a zpívajících ptáků se vydáváme vstříc svému dobrodružství.



První kolo


Pomalu roztočit nohy, hlavně žádné přepálené začátky. Nohy jsou ztuhlé, šlapeme hezky plynule s optimální kadencí. Disciplinovanost a ukázněnost je důležitější než kdy dřív. Hlavně nevybočovat z normálu. Seznamujeme se s povrchem. Přibližně tři kilometry je cesta kamenitá, poté už nás čeká hezký asfalt. První polovina kopce je plytká, vystoupáme na ní přibližně jednu třetinu z celkových 233 metrů, druhá polovina už je o poznání ostřejší. Uprostřed trasy svlékáme větrovky, už jsme zahřátí. Po 38 minutách máme první výšlap za sebou. Nějakých 13 minut nám zabere sjezd zpátky k autům. Jelikož od snídaně uběhly už dvě hodiny, přičemž už téměř hodinu trávíme v sedle, je čas na první občerstvení. Půlka bulky se sýrem, salámem a ledovým salátem, Radim zakusuje müsli tyčinku, nějaké 4 minuty nám zabrala přestávka. Vyrážíme znovu!



A znovu


Opět se snažíme držet kadenci, neženeme se, je před námi ještě dlouhá cesta. K mému překvapení pociťuji lehkou bolest stehen a říkám si, jestli tuto výzvu raději neukončit. Před pár dny jsem totiž vyjel na vyjížďku a po deseti kilometrech, kdy jsem nedokázal nohy roztočit, jsem to zabalil a tři dny jsem se trápil s bolestí hamstringů. Udělat dřep byl doslova nadlidský výkon. Nevím proč, říkal jsem si, že je to asi běžné a na pár dnů jsem kolo nechal spát. Teď jsem se bál, aby mě to třeba v polovině nedohnalo. Dělal jsem si starosti s tím, aby celé úsilí nepřišlo vniveč. Druhého vrcholu dosahujeme po 36 minutách, zpátky na "základně" jsme pak za 12 minut. Přestávka netrvá déle než 5 minut. Hlt Coca-Coly, opět do něčeho kousnout a zpátky do sedla.



Třetí výšlap končí po 35 minutách, dole jsme za 10. Před čtvrtým výšlapem máme za sebou nějaké 2 hodiny a 45 minut k tomu. Doplňujeme tekutiny, svačíme, dáváme si kofeinovou tabletku a za pár minut opět šlapeme. Stále se nám daří držet podobné tempo. Nálada je skvělá, zatím nás optimismus neopouští. Stále jedeme spolu a minimálně ve spodní, lehčí části tratě máme možnost si povídat. Díky tomu nemá člověk moc času přemýšlet nad tím, co ho ještě čeká, a tak nějak to líp utíká.

Myslím si, že to je zcela zásadní. Jak se říká: "Ve dvou se to lépe táhne." Jakmile se sklon trochu zvedne, kecání jde stranou, řadíme lehčí a lehčí převody, soustředíme se na dýchání a frekvenci šlapání. Hlavně z toho nevypadnout. A to pak přicházejí ty horší chvíle, kdy promlouvá bolest, diskomfort a nahlodávají vaši pevnou vůli a odhodlání. Všechno ale jednou skončí, každý kopec má svůj vrchol a pak…pak následuje sjezd, odměna za vystoupané metry.



Duševní odpočinek – restart. Fyzicky si ale člověk neodpočine ani ve sjezdu. Proto tady ale dnes nejsme, nešli jsme za odpočinkem, na ten bude času dost, třeba následující den – podle předpovědi má totiž pršet. Dnes je dnes, teď je teď, a tak pokračujeme. Čtvrtého vrcholu jsme dosáhli za 39 minut, zpátky jsme pak byli za 11. Na stezce už se objevují první lidé. Krásné prostředí v chřibských lesích láká jak sportovce, tak i rodiny s dětmi. Pátý výšlap nám zabral 35 minut a 10 minut sjezd. Šestý trval o dvě minuty déle, dolů fičíme stejně.

Na sedmý výšlap se k nám na e-biku přidal bratr, který nemůže chybět u žádného z mých, z normálu vybočujících, cyklistických výmyslů. Stejně jako před lety, kdy se ujal role moto podpory při výletu na Balaton, tak i dnes se alespoň přijel podívat, jak se usilovně trápíme při dosažení vytyčeného cíle. Rozptýlení přišlo vhod. Trochu jsme pozapomněli na pravidlo nevybočovat z normálu a na vrcholu jsme v rekordním čase 34 minut. V restauraci si dáme dvacetiminutovou přestávku, Radim si dopřává oběd v podobě burgeru s trhaným kachním masem a hranolky.



"Nemyslím si, že taková porce bílkovin z masa je vhodná," konstatuji.
"Ale houby, já musím jíst," dostane se mi odpovědi.
"No, aby ti to nesebralo zbytek energie," pokračuji.
"Neměj obavy," stojí si za svým a já se olizuji jak mlsný kocour. Takový hovězí biftek, to by mi teď zvedlo náladu.
Později jsem se dozvěděl, že Radim podcenil přípravu jídla, byť byl vybavený tyčinkami a gely, tak "normální" jídlo chybělo.
"Ráďo, tohle už příště nechci vidět, jídlo je základ."

Já si dávám jen malinovku a bratr luxusní Plzeň – ochutnal jsem, fakt byla dobrá. Jak já se začal těšit na zasloužené pivko, až to peklo skončí. Pauza je u konce, bratr se vydává dál brázdit Chřiby (nakonec končí se 106 kilometry), rozloučíme se a spolu s Radimem se vydáváme zpět do základního tábora, kam dorazíme za nějakých 11 minut.



Na začátku jsem zmiňoval reportáž o pokoření 10 000 výškových metrů. Z ní jsem si mimo jiné odnesl jednu radu – vypněte displej cyklopočítače. Díky za radu, Imromane – tohle je taky velmi důležité. Nicméně pro kontrolu zapínám svůj Garmin Edge 820 a zjišťuji, že máme asi 1 240 výškových metrů. Tady něco nesedí. Proto přepínám obrazovku i na hodinkách od Garminu, ty ukazují 1 320 metrů. Navíc rozdíl ve vzdálenosti 2 km. Tak moment! Podle Mapy.cz máme mít cca 1 568 metrů, podle Locusu dokonce 1 680 metrů.

Máme za sebou téměř sedm hodin v sedle a tohle není sranda. Na osmý výšlap proto jedu se zapnutým displejem a snažím se vypozorovat problém. Na vrcholu jsme za 35 minut a kromě toho, že Radim ztratil výkon (no jo, na kole se kachna tráví docela těžko), tak zjišťuji nemilou věc. V hustějším lese obě zařízení Garmin ztrácí spojení s oblohou a několikrát se na pár okamžiků pauznou. Výsledkem je přibližně jen 190 metrů na výšlap, a to není ani zdaleka to, s čím jsme počítali. Na pohodě to rozhodně nepřidalo. Mrknu ještě na Sports Tracker na telefonu, ale ten u běžící aktivity nezobrazuje vystoupané metry.



OK, musíme se poradit a upravit plán. Když si totiž člověk nastaví hlavu na jedenáct výšlapů a 150 km, tak ho prostě žene vidina cíle po jedenácti výšlapech a sto padesáti kilometrech. Tečka. Ale co teď? Tak jsme museli improvizovat a smířit se s tím, že pojedeme vícekrát. Kvůli času a taky stoupající únavě upravujeme trasu a naposledy jedeme až dolů pro zásoby. Poté máme v plánu jezdit jen poslední 4 kilometry pod vrcholem. No co, potřebujeme výškové metry, ujetá vzdálenost není podstatná. Řekl bych, že to proti "pravidlům" není. A tak jsme poosmé za 11 minut dole a devátý výšlap absolvujeme za 40 minut. Zdaleka nejhorší čas. Sjíždíme přibližně 4 kilometry dolů, kde jsme zhruba vypočítali, že tři výjezdy by nám měly stačit.



Po těchto třech výjezdech mi hodinky ukazují 2 438 výškových, zaznamenal jsem, že se stále častěji "pauzují". Poslední nadějí je Sports Tracker, který na dvanáctém výšlapu stopuji. Doufáme, že alespoň ten k nám bude přátelský, aplikace ukazuje 2 542 metrů, což je málo, naším cílem je 2 655 výškových metrů. Zoufale civíme na displej, ale realita je taková a my musíme pokračovat. Sjedeme až do základního tábora, zbývá poslední výšlap, bolí nás už každá molekula. Je kolem sedmnácté hodiny, obloha se zlověstně zatáhla a začínají padat první drobné kapky. Na nebi se odráží naše nálada. Cítím, že jsem fakt utahaný, a Radim, který mi při každém výšlapu na otázku, jestli ho něco bolí, odpověděl, že je úplně v pohodě, teď běduje stejně jako já a těší se, až tohle všechno skončí.



Jedeme na jistotu, lehký převod, hlavou jsem úplně někde jinde a jen na autopilota točím nohama. Ty vole, teprve tyhle klády, to jsme teprve v té rozbité zatáčce, kdy už bude ta závora, honí se mi hlavou. Nikdo z nás už nemluví, bojujeme sami se sebou, sice bok po boku, ale snažíme se, co nám síly stačí, abychom ten vrchol naposled zdolali. Slovy rozhodčího v kultovním filmu Rocky 4: "Zapomeňte na techniku, zapomeňte na strategii, tohle je pouliční rvačka, to je otázka, kdo s koho." Přesně tak jsme se cítili, vycucaní jako houba, zničení, unavení. Ale naposled, potřinácté jsme vyjeli. Poslední sjezd už si nepamatuji. Těšil jsem se jen na to, jak odložím kolo. Náš pokus o vystoupání stejných výškových metrů, jako měří Gerlachovský štít, což je nejvyšší hora Slovenska a celých Karpat, skončil v 18 hodin. A skončil úspěšně.

V závěru bych rád uvedl pár poznatků


Když se nad tím zpětně zamyslím, zdolat, řekněme, 150–200 km a 2 655 výškových metrů na nějakém pěkném okruhu není ani zdaleka tak náročné jako totéž vystoupat na jednom – jakémkoliv kopci. Na okruhu člověk často využije setrvačnosti při sjezdu z jednoho kopce, díky čemuž dokáže ve druhém zhupu využít nabranou rychlost a metry získá často takzvaně zadarmo. Když šlapete na jednom kopci – je každý metr vydřený, ani jeden metr nedostanete jen tak. Každý je vykoupený potem a bolestí.


Praktické rady


  • Oblečení - co se týče oblečení, je potřeba se důkladně připravit. Je lepší, když si ho vezmete více. Pokud plánujete cokoliv podobného, to znamená, že někde máte zázemí, ke kterému se budete vracet, vemte si všechno 2x až 3x. Já to neudělal a můžu říct, že zima ve sjezdech byla fakt nepříjemná. Kdybych se jednou, dvakrát převlékl, určitě mi bylo komfortněji.

  • Jídlo – normální pečivo se sýrem, těstoviny, cokoliv, tedy kromě masa. Gely až v závěru, já je tentokrát nepoužil vůbec. Každou chvíli si jednou až dvakrát kousnout je lepší než jednou za dvě hodiny spořádat celý rohlík. Navíc se mi osvědčily obyčejné solené arašídy, každé kolo jsem si dal malou hrst (5-10 oříšků). A dostatečně pít, já osobně jsem sáhl po obyčejné vodě, kterou jsem si však mírně osladil sportovním nápojem. S přibývajícími kilometry a rostoucím aktivním časem chutná sladké sladčeji než normálně, tak na to myslete! Každopádně já bez normální vody nedokážu jet, takže po doušcích piji i tu.


  • Měření – když už se na něco takového dáte, určitě to chcete mít zaznamenané. Proto s odkazem na předchozí řádky radím občasnou kontrolu, případně mít dvě měřící zařízení pro porovnání.

Tady se ještě vrátím k rozdílům ve vystoupaných metrech, o kterých jsem psal. Dvě zařízení Garmin skončila s rozdílem téměř sto metrů. Sports tracker v Samsungu se taky neshodoval a po započtení posledního kola měl oproti hodinkám přes sto metrů více, oproti počítači dokonce dvě stě. Mapy.cz a Locus map taky ukazují rozdílné hodnoty. Zatímco Locus je přátelský a ukazuje 2 898 metrů, Mapy.cz o 180 metrů zaostávají. Korunu tomu všemu nasazuje Radimova Strava v mobilu, která po vypnutí překvapí, co překvapí, doslova vyrazí dech, když se na displeji objeví 3 004 výškových metrů. Kde je teda pravda? Zřejmě někde uprostřed. Ať tak či tak, Gerlachovský štít jsme zdolali.



A co Everesting?


To je další pozitivní zkušenost z dnešního výšlapu. Uvědomili jsme si, že momentálně na to nemáme. Vyškrábat se na Everest chce skutečně velký trénink, srovnanou hlavu, vůli, odhodlání. Takže Everest necháme chvíli spát a všem, kteří ho zdolali, tleskáme a obdivujeme je. My se prozatím spokojíme s tím, že jsme svá nadstokilová těla vytáhli na Bunč, tedy na Gerlach.

Ale kdo ví, ještě tady máme nejvyšší horu Evropy.

Pomozte nám s mapou výjezdů i v České republice


Pokud máte účet na slovenské verzi stránky mtbiker.sk, můžete se podílet na tvorbě mapy s výjezdy v České republice. Stačí, pokud si synchronizujete STRAVU se svými výjezdy, čimž přispějete i vy svou troškou k této aktivitě. Na přiložené fotografii si můžete prohlédnout, jak na to.


Děkujeme vám za pomoc a také my v redakci přejeme hodně pěkných výjezdů a úspěšných pokusů o Gerlaching.

Podobné články