Etapa Brno–Pardubice–Hradec–Brno

Ve všech moravských krajských městech už jsem na kole byl, tak je na čase se posunout do Čech, no ne? Co to tam máme… Ha, Pardubice. No a proč to rovnou nespojit i s Hradcem Králové, když je to z Pardubic takovej kousíček?

Takhle nějak vypadal můj myšlenkový pochod před posledním zářijovým víkendem. Od října nastupuju do nové práce, tak jsem se chtěl ještě předtím pořádně vyblbnout. A třístovka mi přijde na vyblbnutí tak akorát.

Vyrážím až před půl desátou. Počasí vypadá idylicky – azůro jak na italské sjezdovce trošku sice fouká od západu, ale žádná vichřice. Akorát je poznat, že už je konec září, proto jsem si přibalil návleky na kolena, větrovku a pro jistotu i rukavice.


Až do Tišnova je cesta hladká, ale pak za slovutnou „bránou do Vysočiny“ začíná stoupání. Jedu na Nové Město na Moravě a na té trase je pověstné stoupání Předklášteří–Kaly. Cedule s varováním před 18 % kopcem tam není pro nic za nic. No ale aspoň se zahřeju.

Po cestě jsem si naklikal ještě pár dosud neprojetých čtverečků v rámci tilehuntingu (kdo neví, oč jde, může se dovzdělat tady), a tak přijíždím k super multifunkčnímu pískovišti v Sejřku. Zápas Děti versus Beachvolejbalisti tady dopadl jasně 3:0 na sety.

V Novém Městě na Moravě zastavuju u místní Billy. Je potřeba se po těch nastoupaných metrech odměnit nějakýma sacharidama. Zamknu kolo a vcházím do… hergot, co je s tou fotobuňkou? No jo, že on je dneska ten státní svátek, kdy mají supermarkety ze zákona zavřeno? Už je to tak! Smiřuju se s tím, že dneska budu doplňovat palivo leda na benzinkách, nasedám, beru si zatím čokoládovou tyčinku a šlapu dál. Před sebou mám přejezd přes Vysočinu, což znamená ty největší kopce z celé trasy.


Minu dějiště závodu světového poháru MTB, kde letos v květnu ukázal všem záda Tom Pidcock, a stoupám směrem na Fryšavu pod Žákovou horou. Ve Vlachovicích si ještě fotím hezký detail – dřevěné kolo s odkazem na Giro d'Italia, ale pak už si tělo řekne o pauzu a něco teplého do žaludku.

Zastavuju u rybníka Sykovec a v hospodě místního stejnojmenného kempu situovaného hned u silnice dávám dršťkovou s rohlíkem. Přisednou ke mně dva starší cyklisti, které jsem zdravil před hospodou, a dáme se do řeči. Pánové sem jezdí pravidelně už přes 30 let a šlapáním nahoru a dolů po místních kopcích se udržují v kondici.

Protože se stoupající nadmořskou výškou klesá teplota, navlíkám větrovku a především návleky, už to není na krátký bibsy. A jedu dál. Stoupám k Fryšavě a o chvíli později míjím ceduli s nápisem Pardubický kraj. No konečně! Jsou skoro dvě hodiny po poledni.


Když vyjedu z lesů, zneklidněně koukám na západní horizont. Blíží se těžké tmavě šedé mraky, které nevěstí nic dobrého. Pohled na radar dává mým pocitům opřeným o pozorování a založených na zkušenostech neochvějnou, data-based jistotu – od západu mě čeká aspoň dvacetiminutovej déšť. Jsem zrovna ve Včelákově, za sebou mám teprve stovku kilometrů a musím se schovat do autobusové zastávky.

Záhy se ke mně přidávají dva mlaďoši, holka a kluk, které jsem před chvílí předjížděl. Dali si cíl ujít za den 60 kilometrů kolem Chrudimi, což je taky hustej cíl. Na rozdíl ode mě už mají větší část za sebou. Mám dobrej pocit, že i takhle mladý děcka se chtějí hýbat a plnit si výzvy.

Po deseti patnácti minutách déšť skoro přestal, tak se loučím a startuju. Silnice je mokrá, takže mi v tretrách brzo čvachtají louže. Chvilku bojuju s pocitem, že jsem se možná unáhlil a že bych měl ještě někam zalézt, ale protože není kam, pokračuju. Sleduju radar a vidím, že sotva půlhodinku po prvním dešti má přijít ještě druhý. No co, zase někam zalezu, ale tyhle přestávky mi berou čas a cíl je ještě taaak daleko.

Kdybych jel pořád po břehu, tak bych nenarazil na pardubickou turistickou atrakci ‒ Perníkovou chaloupku.

I kvůli dešti ignoruju směrovku k Památníku Ležáky. Jo, vím, že by to mělo být tady někde na Pardubicku, ale jsem trochu rozladěnej ze vší té vody z nebes, že jedu dál. Později při pohledu do mapy zjišťuju, že zajížďka by byla minimální, tak apeluju – pokud někdo pojedete v mých stopách, na Ležáky se zajeďte podívat. Je to kus naší historie (vedle Lidic byly Ležáky druhou vesnicí vyhlazenou nacisty při heydrichiádě, na rozdíl od Lidic v Ležákách odbojáři opravdu operovali).

Chrudim. Drobně mrholí. Tady bych se mohl schovat a při té příležitosti do sebe natlačit nějaké jídlo. Nebo si dát aspoň drink. Zajíždím do centra a koukám do mapy, kam bych mohl zapadnout. Nikdy jsem tu nebyl, maximálně jsem projížděl vlakem, tak se snažím zorientovat. U toho koukám na radar, když tu náhle…

Najednou vidím, že když pojedu hned a nebudu zastavovat, dešti, který jde od západu k východu, ujedu na sever! V Chrudimi má pršet, ale do Pardubic, které už jsou jen kousek, dešťový mrak už nezasahuje. Tak to byla rychlá pauza! Nasazuju tempo a jako polární výprava vedená Čechem Karlem Němcem vyrážím směr sever! Po pár desítkách minut se ohlížím a vidím, že můj plán vyšel – za mnou ocelově temná mračna přikrývají Chrudim a jistě teď smáčí dlažební kostky jejího centra déšť, zatímco já jsem v suchu a blížím se k prvnímu ze svých cílů. Juchů!


Konečně Pardubice! Jsou čtyři odpoledne. Dojedu do centra, vyfotím se s nějakou věží, která vypadá významně a šupito presto do Hradce. Cestou přes Pardubice zahlídnu impozantní budovu Automatických mlýnů architekta Josefa Gočára a zajedu si ji vyfotit. Bohužel na návštěvu ani na rychlý kafe nemám čas, ale přidávám si tenhle krásnej barák do seznamu míst, která chci v budoucnu prozkoumat důkladněji.

Jedu kolem řeky po cyklotrase číslo 2. Hele, jedničku z Prahy do Brna mám projetou, odkud a kam vede dvojka? Doma zjišťuju, že kopíruje největší českou řeku Labe od Vrchlabí až do Děčína. Tak já po ní teď kousek pojedu proti proudu. A hned mě napadá vtip: Víte, co spojuje jinak tradiční rivaly z Pardubic a Hradce Králové? No přece Labe. Hehe… No dobře, popojedem.


Od Labe celkem záhy uhýbám, řeka meandruje a já dnes nemám čas na kochací jízdu. Paní v Mapy.cz mi do ucha diktuje odbočit od řeky. Však se zanedlouho v Hradci opět shledáme. A dobře dělá. Kdybych jel pořád po břehu, tak bych nenarazil na pardubickou turistickou atrakci ‒ Perníkovou chaloupku. Ta se nachází u hradu Kunětická hora, z Pardubic je to kousíček.

Jestli chcete nalákat vaše ratolesti na kolo, tohle je dobrej cíl. Já jen dělám rychlou fotku ‒ souhra dopravního značení "Pozor děti, Perníková chaloupka!" mě rozesmála. Ale pak hned svižně dál!


Chvilku na to už vjíždím do kraje Královéhradeckého. No tak prosím pěkně, za moment už se otočím a čeká mě cesta k domovu. Ve městě mechu (tak to aspoň o Hradeckých říkají Pardubáci) mají hezky udělanou cykloinfrastrukturu. Fotím si soutok Labe a Orlice a pokračuju do centra.

Hele, co to je tady na náměstí za sochu pána na kole? Není to Werich? No to je jedno, opřu si o něj kolo a bliknu fotku. Později se od kamaráda, hradeckého architekta Petra, dozvídám, že „vysochán“ je jeho předchůdce a učitel Alexandr Pur. Najdete ho na Malém náměstí.


Centrum Hradce je celé takové malebné. Až na tu dlažbu, ta je až moc historizující, asfalt byste neměli?

Při vjezdu na Velké náměstí zjišťuju, že se tady asi jel nějakej cyklistickej závod. Nafukovací cílová brána, nafukovací obrovskej dres od jednoho ze sponzorů… Okej, je to od vás hezký, že jste mi to tady přichystali, ale já jsem teprve v půlce!

Z nabídky místních restaurací a jídelen vybírám korejsko-japonskou novinku, dávám skleněný nudle s masem, kimchi, pivko a kafe a pak rychle sedlám kolo na cestu zpátky. Je asi 18:15 a pomalu se stmívá. Je konec září, což znamená, že noci už jsou teď o pár okamžiků delší než dny. A přede mnou leží 150 kiláků.

V podstatě celou první polovinu zpáteční cesty si pohrávám s myšlenkou, že to stočím někam na vlak. Do Ústí nad Orlicí, do Litomyšle, do Svitav. Ne, že by se mi jelo blbě, ale ten pocit, že už je tak pozdě, ten mi trochu kalí radost z jízdy. K tomu se přidává zima. Není to zatím nic ve srovnání s tím, co přinese říjen a další, ještě studenější měsíce. Ale hlava i tělo se zatím odmítají smířit s tím, že už je po létě a že večer už neznamená tu příjemnější část dne (nižší teplota, nižší provoz). Nakonec pošlu myšlenkové hrátky s vlakem k šípku a šlapu.

Kus cesty mě vede po silnici první třídy (Hradec–Holice–Svitavy–Olomouc). Provoz tu celkem je, ale řidiči jsou vesměs pozorní a dávají odstup. Kousek se svezu taky po souběžné cyklostezce, ale pak zase hop na hlavní. Sjíždím až v Jaroslavi a projíždím setmělou a neznámou krajinou.

Profil se začíná zvedat, čeká mě východní výběžek Českomoravské vrchoviny a jako brána do něj královské město Polička. Ještě předtím ale svištím kolem mnohých cedulí s nápisem Toulovcovy Maštale. Aha, tak to je tady? Viděl jsem to stokrát u kamarádů na Instagramu, ale nikdy jsem si to pořádně geograficky nezařadil. Tak dobrá, teď si budu (aspoň nějakou dobu) pamatovat, že je to mezi Litomyšlí, Vysokým Mýtem, Hlinskem a Poličkou. Zajíždět tam ani zastavovat nemá význam, je tma, hodiny ukazují asi 21:15. Navíc co se silničním kolem ve skalním městě, že…

Zvon na věži místního kostela zrovna odbíjí desátou, když projíždím Poličkou. Ještě že už tady nemají městské brány, touhle dobou už by jistě byly zavřené a já bych si musel hledat k domovu jinou cestu. No nebudu tady dlouze mudrovat a pokračuju dál, do cíle je to pořád ještě 75 km. Za chvilku už ale budu v Jihomoravským kraji. Ta cedule mi na mých delších cestách vždycky dodá sílu. Jako by mi říkala: „Už jsi skoro doma, šlápni do toho!“

Než se ale dostanu do svého rodného kraje, čeká mě cesta do Bystrého. Když jsem tímto městem, které proslavil Vojtěch Jasný a jeho film Všichni dobří rodáci, projížděl naposledy (jel jsem na dvoudenní stáž do pekárny Chleba a sůl v Kvasinách), překvapilo mě, že je v něm úplná tma. Veřejné osvětlení zhasnuté a v oknech taky tma.

Tak buď měli tehdy výpadek proudu, nebo to na noc zhasínají – nevím. Teď každopádně Bystré svítí včetně ikonického kostela svatého Jana Křtitele. Navigace mě vede ne po hlavní silnici, ale bokem přes Hartmanice a Trpín na Olešnici. Před Olešnicí konečně vidím ceduli Jihomoravský kraj, okres Blansko. Vyfotil jsem si ale jinou ceduli označující, že jsem právě překročil hranici mezi Čechami a Moravou. No tak jo, tak to mě hřeje ještě víc, na „svou“ Moravu nedám dopustit.


Máme hodinu před půlnocí, kostel tady na česko-moravské hranici žádný není, tak jediný, co tady odbíjí, je moje srdeční pumpa. Pětapadesát kiláků, ale už tak nějak po paměti. Přejet kopec, sjet dlouhej táhlej sjezd do Kunštátu (potmě si to moc neužívám, viditelnost je mizerná a nechci na silnici potkat zajíce nebo srnu). Pak to stáčím doprava směrem na Lysice, z Lysic na R43 – úsek mezi Černou Horou a Lipůvkou už jsem takhle v noci jednou jel.

Přes den je tu provoz jako kráva a na kole bych se tam nevydal ani za milion, ale teď v noci je to na pohůdku. V Lipůvce sjedu na cyklostezku do Kuřimi a z Kuřimi už je to do Brna kousíček. Povinná fotka u skulptury, která označuje Brno, a pak už furt za nosem až domů. Máme něco po 1. hodině ranní, už je neděle a já mám hotovo.

První podzimní ride, první dvě krajská města v Čechách, která jsem „dobyl“. Navíc jsem po cestě potkal pár fajn lidí. Slavím dosažení 18 000 km za letošní rok a navíc taky prvních 10000 km na Nigiri (tak říkám svému stále ještě novému kolu – vždyť ho mám teprve od června).

Co bude dál? Líhne se mi v hlavě plán na další česká krajská města… Ale o tom zase někdy příště.

Záznam na Stravě najdeš tady.

Trasa v Mapy.cz je tady.