Srážka na kole s autem: to nechce zažít nikdo

Já měl nakonec štěstí v neštěstí…

Konec září, sluníčko, volná sobota. Ideální čas na parádní vyjížďku. A pak bum. Tma. Ticho. Oči mi bliknou a vnímám, že se mě někdo ptá na jméno. Nevím. Pak cítím nakládání do vrtulníku a pak zase dlouho nic.

Uplynuly tři měsíce a zkouším dát dohromady příběh, kterému se každý z nás při jízdách na kole snaží předejít. Ale který je zatraceně blízko a někdy prostě nedostanete šanci se mu vyhnout. Já měl nakonec obrovské štěstí v neštěstí.

Osudný den

V sobotu 21. září jsem z Prahy vyrazil na celodenní vyjížďku. V plánu bylo využít roviny v Polabí a přes Poděbrady a Týnec dojet na chalupu na hranici Vysočiny a po obědě odpoledne zase podobnou cestou zpátky. Celkem nějakých 220 km.

Z toho dne si pamatuju téměř všechno. Počasí, cestu od Sibřiny pořád z kopce až k Labi, bloudění v Českém Brodě, kde byl jakýsi festival na náměstí a uzavírky okolí, Poděbrady, pumpa v Týnci, kde mi zakázali si odskočit na WC, a od Čáslavi lehké stálé stoupání až k naší chalupě.

Taky si pamatuju, jak jsem si při průjezdu Velkým Osekem, kde jsem dřív ještě nikdy nebyl, pochvaloval po obou stranách silnice dobře vyznačený cyklopás a krásný asfalt. Za obcí je pak cyklostezka s celkem pěkným povrchem dokonce vedena úplně mimo silnici a i když není žádný provoz, s chutí ji využívám. Odpoledne cestou zpátky bude hrát tohle místo hlavní roli.


Návrat do Prahy probíhal stejně idylicky jako ranní polovina. Právě až do Velkého Oseku, cca 170. kilometr toho dne. Frčím po cyklostezce od Veltrub, v Oseku se napojuji na cyklopás na hlavní silnici. Tady frčím ještě několik stovek metrů a v křižovatce s Palackého ulicí to přijde. To už znám jen z policejních protokolů. Ve stručnosti: řidič protijedoucího auta mě nevidí a prostě odbočí vlevo. Skrz mě.

Náraz mě totálně vypnul. Dodnes si vůbec nevzpomínám, jak se to stalo. Podle lékaře, se kterým jsem později mluvil, je to obranný mechanismus mozku a mám být rád, že u mě zafungoval zrovna takto. Z policejních fotek, které jsem později viděl, vím, že šlo o starší osobák.

Vybavuju si, jak ležím na zemi a někdo na mě mluví. Snaží se mi nasadit krční límec. Ptám se, kde mám kolo. Prý se nemusím strachovat, že se o něj postarají. V sanitce mi dávají dýchnout. Nula. Na kole vždycky. Pak mě někde za obcí překládají do vrtulníku a pak se probouzím na lůžku ve Fakultní nemocnici na Vinohradech.

V nemocnici

Otřes mozku, zlomené žebro a pneumotorax plic. To dopadlo docela dobře, když zpětně vidím fotky kola. Pár měsíců nová karbonová silnička je totálka - rám přeražený na několika místech jako by byl z papíru. Zohýbané kliky, ulomený jeden pedál, rozlámaná elektronická přehazka, ohnutá řidítka i brzdové páky. Musela to být strašná rána.

První dny v nemocnici jen ležím v polosedu a pod silnými analgetiky se mi slévají. Jakákoliv jiná pozice, nebo jen nechat se odvést na záchod či na každodenní rentgeny plic je nepříjemně bolestivé. Zlámaná žebra se léčí dlouho a jen klidem. Mezi žebry mi z boku čouhá hadice hrudní drenáže na odsávání pneumotoraxu.


Po deseti dnech je poranění plic zažehnáno. Zvládám dojít na rentgen samostatně a lékaři mě propustili do domácího léčení. I tady musím být pod dohledem. "Případné bolestivé dýchání nepodceňujte a hned volejte rychlou," loučí se se mnou primář. Dalších 10 dnů ležím jak lazar. Ale když potom dokážu dojít sám k ledničce nebo do koupelny, zahajuju fázi "sportovní restart".

Funím, vše bolí, ale jsem zpátky!

První procházka venku je ale trochu adrenalin. Ušel jsem asi 200 metrů a zjišťuju, že mi zbývá 200 metrů zpátky a na pokraji sil, zadýchaný a zbrocený studeným potem to zvládám. Další den celý prospím. Podobně to vypadá i v dalších dnech. Jeden den procházka 1-2 kilometry, která zabere cca hodinu. A pak 1-2 dny pauza. Alespoň vysazuju analgetika, abych mohl začít pracovat z domova. To vleže můžu.

Šestý týden po nehodě už zvládám chodit ven každý den a na konci osmého týdne poprvé sedám na kolo. Ze silničky je šrot, takže po asfaltkách okolo domu dávám hodinu na bajku. Tepovka na hranici VO2max, i když jedu krokem. Tenhle návrat bude ještě bolet.


Do kopce funím víc než dřív, z kopce bolí otřesy v žebrech. Ale jsem zpátky. Od půlky listopadu do Vánoc krásných 1200 km.

Právě před vánočními svátky přichází druhá radost - po dlouhých týdnech se mi podařilo doručit pojišťovně viníka nehody všechny požadované dokumenty a ta mi zaslala vyrovnání za způsobené škody na věcech, na zdraví i na ušlé mzdě. Obratem část proměňuji za nové silniční kolo.

Co všechno člověk musí zařídit

S pojišťovnou viníka nehody jsem si nakonec vyměnil během 22 dnů 15 emailů a nespočet vyplněných formulářů.

Nahlášení škody na věcech - zničené kolo, boty, helma - vše bylo kupované před necelým rokem, tak jsem neměl problém dohledat faktury, které jsem prostřednictvím elektronického formuláře zaslal. Pojišťovna mi po pár dnech bez podrobností vyplatila cca 90 % celkové hodnoty. Některé položky počítali z faktur, jiné zřejmě z nějakých jejich interních tabulkových cen.

Nahlášení škody za zdraví bylo komplikovanější. Pojišťovna viníka nehody chtěla zprávy z nemocnice, těch bylo asi 10 stran A4. Pak zprávu lékaře s vyjádřením k utrpěným zraněním a prognóze o trvalých následcích, což i po dvou měsících lékař odmítal vypsat s tím, že ty stále nejsou jisté. Pojišťovna pak ale uhradila i poplatek, který si lékař za vypracování zprávy účtoval.


Potřeboval jsem také potvrzení České správy sociálního zabezpečení o délce hospitalizace a délce pracovní neschopnosti. Na první pokus mi poslali jen poloviční výplatu nemocenské z důvodu "nedoložení zprávy, že jsem si úraz nezpůsobil pod vlivem alkoholu".

Pak následoval formulář o ušlé mzdě od zaměstnavatele. Elektronický dokument po mě požadoval i policejní zprávu, kterou jsem ovšem neměl k dispozici a stačilo zaslat jen potvrzení o tom, že policie se nehodou zabývá. Pojišťovna si věc pak ověřila zřejmě po své ose.

Pak už mě z úředničiny čekal jen výslech na policii. Na kolínské stanici jsem byl asi 2 měsíce po nehodě. Výslech trval asi hodinu a půl. Na to, že si z průběhu srážky nic nepamatuji, to bylo dost dlouhé. Alespoň jsem měl možnost vidět fotky z místa činu.

Teď jsou to tři měsíce od nehody a věc stále úředně není uzavřena. Alespoň z mojí strany už snad ale ano. S blížící se padesátkou jsem tím dlouhým poleháváním sice přišel o značnou část kondice a návrat bolí. Ale chuť na kolo nepřešla a jedu dál!