Propadl jsem se z 9000 km na 2000 km za rok. Co dál?

Asi téměř každý z nás zažil pocit, kdy se z vrcholové formy propadl téměř na dno. Jak se vymotat z kruhu demotivace?

Všichni cyklistiku milujeme, ale jak to v životě bývá, stačí souhra několika blbých okolností a všechno může být najednou jinak. Ale i přesto, že jsem najednou ztratil téměř jakoukoli chuť jezdit, řekl jsem si, že to takhle nenechám.

Během pár měsíců jsem si uvědomil, že stačí změnit několik věcí a člověku se raz dva bude chtít opět „vypadnout“ ven na bike.

Z historického maxima téměř na minimum

V roce 2024 jsem zažil doslova sezónu snů. Přes 10 000 km v terénu (kolo, turistika, skialp), ježdění pod Tatrami, flexibilita, kterou mi práce v MTBIKER nabízela, Race through Slovakia, Dolomity, Gran Canaria, mistrovství světa v gravelu v Belgii, nebo Italian Bike Fest. Výjezd doslova každý třetí den (statisticky 🙂).


Koncem roku však přišla změna práce, stěhování, změny v osobním životě… A kolo se najednou ocitlo kdesi v pozadí. Úvod do sezóny byl tak slabý, že pokud by mě z účasti na loňském RTSK nevyřadila střevní viróza, asi bych stejně zvládl jen první den - a to s obtížemi.

Dohromady s turistikou jsem se loni dostal lehce nad 3 000 km. Vezmeme-li v úvahu jen kolo (8 215 vs. 2 374 km), můj meziroční nájezd klesl o 71 %. Už jen na pohled to vypadá strašidelně. 🙂 Podstatné ale je, co následovalo dál.

Vytyčit si cíl

Letos se s Maťem opět chystáme na RTSK a tohle je primární důvod, proč jsem cítil, že musí přijít změna. Minulý rok byl pro mě velkým zdviženým varovným prstem, protože ultra závod je akcí, na kterou je třeba se svědomitě připravit. Takže první radou je: vytyčit si cíl.

Cyklistika pro mě znamená svobodu a objevování nových míst.

Ten by měl být v první řadě realistický. A co se týká RTSK, vím, že jsem to už zvládl (dokonce na 3. místě mezi dvojicemi) i přes ne zcela dostačující přípravu. Tím pádem jsem si vědom toho, že při dostatečném tréninku zvládnu i letošní ročník - a pravděpodobně i lépe. A to mě dostatečně motivuje, abych se oblékl a šel jezdit.


Manažerské příručky by řekly, že cíl má být kvantifikovatelný, měřitelný a nevím co dál. 🙂 Určitě nestačí, když je můj cíl „zvládnout závod“ – vedle cíle je třeba zvolit i vhodnou strategii. Ale to už trochu odbočuji.

Cílem a realizací však nemusí být jen závod a s tím spojený systematický trénink. Klidně to může být i výjezd do Alp (a s tím spojený trénink v kopcích), zhubnutí (a s tím spojený trénink ve správné zóně), nebo cokoli jiného.

Adaptovat se

Nebudu lhát (a už jsem to v článcích párkrát vzpomínal), ale Banská Bystrica není zrovna přátelská vůči silniční cyklistice. Porovnám-li to s předchozím Popradem, kde je většina cest prázdná a opravená, zde si mohu vybrat hlavní cestu, hlavní cestu, smrtící kopec nebo rovinku do Zvolena. A ne vždy se člověku chce jezdit rovinku do Zvolena. 🙂


Tím pádem se dostáváme k druhé radě: adaptovat se na nové prostředí. Moje první adaptace tedy přišla tím, že jsem přesedl ze silničního na horské kolo, abych se vyhnul autům. Jelikož jsem však srdcem silniční cyklista, taková adaptace u mě neměla dlouhého trvání, ačkoli vždy rád prostřídám styl. Zkrátka mi silnice chyběla.

A tak koncem roku přišla druhá adaptace, a tou je častější využívání služeb železnic. Takhle jsem si byl na podzim pojezdit na Poľaně, ještě dříve v létě jsem kvůli dopravě zkrátil můj bikepacking do Košic. Letos jsem začal více objevovat okolí Zvolena, zahrnul jsem i jízdy „tam na kole, zpět vlakem“.


V praxi to tedy vypadá tak, že za směšnou sumu se přesunu o pár kilometrů dál a tam už najdu pro silniční cyklistiku mnohem přijatelnější podmínky. Je však jasné, že pokud někdo nemá času na rozdávání a musí se například starat o rodinu, nebude natolik flexibilní.

Změnit prostředí

S jízdami vlakem úzce souvisí třetí tip: občas změnit prostředí jízdy. Toto mi historicky vždy pomáhalo - když se mi už zajídalo neustále brázdit tytéž cesty, prostě jsem naložil kolo na vlak a vydal se jinam. Stejně dobře samozřejmě poslouží i auto.


Nikdy jsem nebyl „drtič“, který se honí za průměry a vysokými watty. Cyklistika pro mě znamená svobodu a objevování nových míst. A právě občasný výlet za hranicemi katastru vždy umožní vychutnat si nové výhledy a objevit nepoznané cestičky. A také mi to dodává chuť i nadále objevovat.

Po zimní pauze jsem se nemohl dočkat, kdy konečně zase sednu na kolo.

Ještě před časem bych řekl, že přestěhování do nového města je novým impulsem. Toto u mě platilo právě v Popradu, kde jsem díky prostředí a kvalitním cestám jezdil hodně a rád. Bystrica měla opačný účinek - ačkoli jsem neustále objevoval, kvůli dopravní situaci se počet výjezdů značně zredukoval.

Osobní výzva vs. honba za kilometry

Čtvrtý bod úzce souvisí ještě s tím prvním a je jím vytvoření vlastní výzvy. Pro mě osobně je to tile hunting – sbírání čtverečků, které je v poslední době stále populárnější, před časem se ho týkala i soutěž a na fóru má vlastní téma.


Jak dokáže taková osobní výzva motivovat v praxi? Jednoduše – vždy se snažím sesbírat co nejvíce čtverečků po okolí. To znamená nejen variace tras, ale také potřebu jezdit stále dál a dál. A tady se oklikou vracím k předchozímu bodu, protože mi v poslední době pomáhá i vlak. Všechno se vším souvisí. 🙂

Určitou motivací je i výzva ujet letos o xy kilometrů a výškových metrů více. Opět se ale obratem vracíme k prvnímu bodu a k tomu, aby to bylo realistické. Mám v živé paměti, jak jsem chtěl před pár lety za každou cenu „dotočit“ počet kilometrů na poslední chvíli a vedlo to spíše ke znechucení a pauze od kola.

Odměnit se

Máte-li pocit, že jste se dostali do cyklistického stereotypu, něco dokáže vyřešit i určitá forma „odměny“. Pro někoho to může být cyklodovolená, pro někoho zase nový komponent nebo celé kolo.


Za sebe zmíním nové pláště na můj Superior. Pokud se chci vyhnout hlavním silnicím v okolí Bystrice, prostě musím někdy cesty opustit. A tak jsem z jara obul model TUFO Speedero HD v šířce 36C. Opět se dostáváme k otázce motivace a k osobní výzvě – právě možnost navštívit nové cestičky a posbírat další čtverečky u mě funguje dokonale.

Dát si pauzu od ježdění

Někdy hodně ježdění a málo pestrosti může vést spíše k tomu, že se nám ježdění znechutí. Pokud zrovna netrénujete na důležitý závod, bývá fajn si dát na chvíli od kola odpočinek. U mě pravidelně dobře účinkuje zimní pauza.

Měl jsem sezóny, ve kterých jsem jezdil i když nasněžilo, ale v poslední době jsem si všiml zajímavé věci - pokud jsem v zimě raději skialpoval nebo chodil na túry, časem jsem se doslova nemohl dočkat, až konečně přesednu na kolo. Jednoduše jsem si připomněl, jak mi to chybí. 🙂


Na každého platí něco jiného a člověk časem možná sám přijde na to, co ho nejvíc namotivuje opět se pustit do ježdění – možná i přes předešlou nechuť. Máte-li nějaké další užitečné tipy, klidně se s nimi podělte v komentářích. A nezapomeňte si užít každou jízdu! 🙂