Tip na výlet: Když Radegast nemá náladu...

To mě vždycky fascinuje, jak si příroda dělá, co chce. A v kopcích to platí dvojnásob. Vlastně jsem měl v plánu jen krátkou pohodovou vyjížďku.

Vyjet si na Pustevny, podle sjízdnosti možná i na Radhošť a hlavně si trochu zablbnout ve sněhu. No a při té příležitosti ukázat na kameru něco z tohoto článku v praxi. Bylo sice zataženo, ale čistý vzduch a výhledové podmínky perfektní. Přepověď počasí strašila sněžením, ale až někdy kolem 5 hodiny odpoledne.

Takže v jednu start z Rožnova p/R, ať to stihnu, než ten bílý poklad přijde. Na Dolních Pasekách jsem najel na zasněženou vedlejší silnici, překřížil hlavní tah z Rožnova do Frenštátu a přes Horní Paseky dojel do sedla Pindula. Odtud už jsem měl pěkný výhled na Ondřejnický masiv, kde jsem se projížděl na podzim.

Ondřejník byl krásně vidět, ale během chvilky se začal ztrácet v bílé „mlze“. Co to je..? Došlo mi to v momentu, když na mě začaly padat první vločky. Za pár minut byl Ondřejník neviditelný.

Sedlo Pindula
Tak - a co teď. Počasí v horách (i když malých) má nějaké meteorologické předpovědi evidentně docela na háku a jede si hezky po svém. Takže má smysl jet dál, nebo bude lepší to raději otočit zpátky domů? Jasně, že pojedu, když už jsem se nasoukal do zimního .

Měl jsem za sebou slabých 7 kilometrů a sněžilo jen zlehka, žádná hrůza, tohle se nevzdává. Napojil jsem se na Radegastův okruh 4, který z Pinduly vede po severním úbočí Radhoště do Trojanovic. Jel jsem po lehce stoupavé lesní cestě pokryté zmrzlým a zezačátku i uježděným sněhem. Krásně tvrdý podklad, po kterém se dalo jet skoro jako po asfaltu.

Knížecí cesta
A i dál se jelo dobře, i když už povrch nebyl tak vyhlazený. Sice se přidal nepříjemný vítr, ale tak nějak to nevadilo. Po asi 3 kilometrech se cesta zlomila a začala klesat na Ráztoku. Tam je velké parkoviště, nástupní stanice sedačkové lanovky na Pustevny, ale hlavně tam začíná segment, na Stravě pojmenovaný „Knížecí“.


Knížecí cesta, to je legendární stoupání dlouhé 5,27 km, které tě z Ráztoky vyveze o víc než 400 metrů výš až na proslulé Pustevny do nadmořské výšky 1000 m n.m. Krásná asfaltka vyhledávaná v sezóně nejen silničními cyklisty, byla tentokrát schovaná pod vrstvou zmrzlého sněhu. V létě ji moc nevyužívám, to jedu raději terénem, ale v zimě je to z této strany asi jediná cyklisticky sjízdná trasa.

Proti mně prchaly před horšícím se počasím dolů skupiny turistů, běžkařů a jezdců na sněhoběžkách (takový vynález, něco jako koloběžky do sněhu, které si můžete na Pustevnách půjčit na cestu dolů). Místy docela slušně sílil vítr, ale jelo se dobře a cesta nahoru utekla hezky rychle.

Libušín a Maměnka
Víkendové Pustevny, to většinou znamená kličkování mezi stovkami turistů. Ale i když byla neděle, díky počasí jich tam bylo jen několik nejotrlejších kousků. Ani já jsem se tam nechtěl moc zdržovat, takže rychle nezbytná fotka bajku s Libušínem a Maměnkou v pozadí... a co dál?


Mohl jsem pohodlně sjet po hlavní silnici na Prostřední Bečvu a potom po cyklostezce až do Rožnova. V podstatě pořád z kopce. Ale já se po krátkém váhání rozhodl, že pojedu dál na Radhošť. Prostě to byla výzva a musel jsem to aspoň zkusit.

Radegast

Přední kolo se zabořilo do hlubokého prašanu a já musel ze sedla, tlačit a doufat, že to nebude nadlouho.
Po krátkém stoupání jsem se vyloupl za zády sochy pohanského boha Radegasta, která stojí na stejnojmenném vrchu ve výšce 1106 m n.m. Dál se cesta radhošťského hřebene vlní, ale spíš je to pořád do kopce. Přibývalo sněhu a hlavně - boční vítr už byl fakt silný a hlavně nafoukával na uježděnou zmrzlou vrstvu čerstvý sníh, takže už to nebyla taková sranda projet. Chtělo to víc makat. Teplota klesala podle Garminu až k -8°C, takže jsem byl i rád, že můžu šlapat a zahřát se.

Na Radhošť
Občas jsem se zabořil do závěje a u horského hotelu Radegast už jsem musel tlačit. Ale jen kousek. Na vrchol Radhoště do nadmořské výšky 1129 m n.m. kolem sousoší Cyrila a Metoděje k dřevěné kapli pojmenované po těchto dvou věrozvěstech jsem dojel hrdě v sedle. Mimochodem, taková zajímavost - kaple sv. Cyrila a Metoděje na Radhošti je nejvýše položenou církevní stavbou v ČR.


No a jak můžete vidět ve videu, podmínky už byly fakt docela extrémní, takže jsem se na vrcholu moc nezdržoval. Už mě čekala jen cesta dolů z Radhoště do Rožnova pod Radhoštěm. Po červené turistické přes Velkou Polanu a kolem Černé hory. Nejdřív jsem musel sjet bývalou sjezdovku, která má sklon kolem 20% a nahoře byla slušně zledovatělá.

Poté, co jsem se nechtěně kousek svezl po zadku, jsem v hlavě přepnul na respekt mód a sjížděl jsem ji opatrně. Ale i tak kolo jelo jak sáně i přes „zatáhnutou“ zadní brzdu. Dole za normálních nesněhových podmínek na sjezdovku navazuje hodně kamenitá technická stezka, teď byly šutříky schované pod sněhem.

Bylo to docela napínavé, jestli bude tato část trasy sjízdná, protože tlačit kolo po sjezdovce zpátky na Radhošť nebo šlapat dolů s kolem na zádech, to by se mi v tom počasí fakt nechtělo.

Stezka není tak frekventovaná, jako „magistrála“ mezi Pustevnama a Radhoštěm, takže sníh nebyl moc ušlapaný a vítr to tam místy slušně zafoukal sněhem. Ale podklad byl zmrzlý a jet se s trochou štěstí dalo. Jen jsem musel dávat bacha, abych někde nezahučel do závěje. Dojel jsem až k louce na Velké Polaně.

Velká Polana
Tam vítr se sněhem zapracoval kvalitně a náznak trasy zmizel úplně. Přední kolo se zabořilo do hlubokého prašanu a já musel ze sedla, tlačit a doufat, že to nebude nadlouho. Naštěstí nebylo, jen několik desítek metrů po svých a mohl jsem zase zacvaknout do pedálů.

Pod Polanou už se i vítr zklidnil, teplota o pár stupňů stoupla, a když jsem u kříže odbočil doprava na sjezd kolem Černé hory (pořád po červené), sněhu bylo už jen trochu a dalo se jet i docela svižně. Jen se rychle stmívalo.

Pod chatou Mír jsem se napojil na zledovatělou lesní asfaltku, zapnul světla (recenzi na světla Magicshine Allty 1500S a Magicshine Seemee 300, která teď používám, najdeš tady) a už za tmy dojel do cíle. V Rožnově úplná pohodička, nefoukalo a skoro letní teplota kolem nuly.


Záměrně nevyhledávám takovéto složité podmínky pro trénink, na Radhošti už to byl fakt docela extrém. Prostě to tak (ne)vyšlo, plány byly jiné. Jasně, že bych byl raději, kdyby bylo bezvětří, azuro a slunce a hlavně pěkné výhledy.

Ale občas neuškodí vyzkoušet si i trochu toho diskomfortu a samozřejmě v rámci nejen vlastní bezpečnosti s rozumem, otestovat, co zvládneš a poškádlit své limity. Člověk si potom ty dobré podmínky víc vychutná. Aspoň já to tak mám.


Jízda ve sněhu je náročnější pro bajkera, pro kolo - musíš víc přemýšlet, balancovat, občas i trochu zabrat . Na druhou stranu, je to velká zábava a spálíš víc kalorií, což se teď po vánocích může hodit. Tato jízda nebyla dlouhá. Necelých 35 km a kolem 1100 výškových metrů. Ale silných zážitků spousta a o to v tom našem sportu přece jde. O zážitky...

Poznámka: Několik fotek je vyexportovaných z videa, takže mizerná kvalita. Sundávat rukavice v té fujavici kvůli focení by nebylo moc příjemné, ale spíš jsem na to tak trochu zapomínal . Takže aspoň takto...

Trasu najdete na Stravě.

Zdroj fotografií: archiv autora
report_problem Našel (našla) jsi v textu chybu?
clear
Proč se Ti článek nelíbí?
Odeslat zpětnou vazbu
Formulář se odesílá
Komentáře
Abys viděl(a) celou diskusi, musíš být přihlášený/á.
Formulář se odesílá
Přidej komentář
Formulář se odesílá
Podobné články
Lysá hora: souboj se sněhovou královnou
Lysou horu, nejvyšší vrchol moravskoslezských Beskyd, je asi zbytečné nějak dlouze představovat.
Z Bratislavy do Vídně s děckem ve třech etapách (3/3)
Čeká nás popis poslední etapy naší třídenní cesty z Bratislavy do Vídně, kterou jsme vloni v létě absolvovali s dcerou.
Z Bratislavy do Vídně s děckem ve třech etapách (2/3)
Druhý den naší společné cyklocesty s patnáctiletou dcerou neměl pevný cíl.
keyboard_arrow_up