Jak chutná Májový bobr?

To nevím, v cíli jsme dostali grilované kuře . Ale závod s tímto názvem jsem si vychutnal, slušně si zamakal, potrénoval a pobavil se.

Letos se jel 12. ročník Májového bobra a pro mě to byl další závod mimo plán. Chtěli jsme totiž původně ten den provozovat turistiku v Západních Tatrách. Jenomže tam v poslední třetině května docela slušně nasněžilo, takže v rychlém vymýšlení náhradního plánu vyhrál právě Májový bobr.

Důvod byl docela jednoduchý. Podle trenéra, čím víc přípravných závodů pojedu, tím líp. A tento MTB závod se zajímavým názvem a zázemím v obci Bobrovníky poblíž Hlučína se jevil jako dobrá volba.


Tak jo, v sobotu dopoledne přesun do Bobrovníků, registrace, trochu rozjet nohy a na start. Tam se nás mačkalo kolem 140 závodníků přihlášených na „dlouhou“ trať a asi 65 závodníků na tu kratší, devatenáctikilometrovou. No a protože ti borci, kteří loni dojeli do stého místa, měli zajištěnu VIP startovní pozici vepředu, stál jsem na startu tradičně kde? Správně, docela dost vzadu .

„Dlouhá“ trať slibovala asi 30 km a kolem 700 výškových metrů. Nikdy jsem tak krátký závod nejel, takže jsem se po intenzivním přemýšlení rozhodl pro nečekanou a záludnou taktiku. Pojedu to úplně bez taktiky, prostě to tam pošlu, protože šetřit síly nebyl důvod.


V pravé poledne zazněl startovní výstřel a vlítli jsme na to. Nejdřív stylem „brzda plyn“ jsme se vymotali z Bobrovníků a potom zapadli do Ludgeřovického lesa. Rozjezd svižný, z kopce po lesní cestě, jak se udělal prostor, každý to drtil, co to dalo. Dole se lesní cesta zúžila do singlu a před terénním zlomem najednou fronta jak na banány. Takže brzda a pomalu pěšky dopředu. Po chvilce se to naštěstí zase rozšířilo, takže se dalo i předjíždět.


Stoupavá lesní asfaltka bez zatáček nás vyvezla zpátky na Bobrovníky, všichni chtěli dopředu, takže se dost bojovalo. Bojovalo se vlastně celý závod, nikdo se nechtěl nechat předjet zadarmo. Ale to se dalo čekat.

Ve sjezdu dolů do Ludgeřovic jsem využil svého sníženého pudu sebezáchovy a pár lidí nechal za sebou, prokličkoval po předchozích deštích lehce rozblátěné singly a zase najel na lesní cesty. A tlačenice zmizela.

Ten scénář se pořád opakoval. Lesní cesty, zábavné singly, skoro pořád lesem. Občas jsem někoho předjel já, občas někdo předjel mě. Jako na každých jiných závodech jsem od jisté doby potkával pořád stejné dresy.

Trasa byla překvapivě až na pár výjimek docela suchá a vlastně bylo dost míst, kde jsem si mohl jet svoje, a kde se dala upravit pozice směrem dopředu. Ale bylo i dost technicky zajímavých míst. Dá se říct, že se všechno dalo jet, i ty blátivé části, i když v některých místech to bylo dost náročné a hodně i o štěstí a výběru správné stopy.


Jen jednou se mi stalo, že na prudkém stoupání blátem to závodnici přede mnou proklouzlo a zastavila i všechny za sebou , takže zbytek stoupání jsme museli po svých. Ale jen kousek. Akorát se mi tam na tretry nabalilo bahno a trvalo to, než se mi nahoře podařilo zacvaknout.

Někde kolem 21 km jsme projížděli po pěšině mezi poli, jeden z mála rovných úseků. Jelo nás tam 6 za sebou, já se vezl statečně na konci. Jelo se svižně, ale chudina holčina, která do toho singlu najela první, si tam na čele asi dobře hrábla do silového fondu. Celou dobu nás táhla, protože nebylo kde vystřídat. Až když jsme najeli na polňačku, tak jsem ten vláček zezadu předjel, aby si mohla dáchnout. Ale nechytla se, za chvilku jsem jel sám.

A to mi vlastně vyhovovalo. Mohl jsem si aspoň jet svoje a soustředit se na trať a na borce, které jsem občas zahlédl daleko před sebou. To je vždycky motivace vydolovat ještě nějaké síly a zkusit je dojet.

Když jsem vyjel na Vinnou horu, poznal jsem, že to je místo, kde jsem před závodem rozjížděl nohy. Takže jsem věděl, že sjezd z tohoto kopce se dá jet naplno. Znalost trasy, nebo aspoň její části, to je velká výhoda. Takže jsem se zase posunul trochu dopředu, dojel jsem borce, na které jsem předtím koukal z dálky. Pak už jen singlová motanice Bobrovnickým lesem, několik posledních desítek výškových metrů a cíl.


Žádný velký zázrak, čas 1:29:14 stačil na 11. místo v kategorii a 56. celkově. Takový můj standard. Pro mě první zkušenost se závodem, na kterém se dupe od startu do cíle, protože není důvod se šetřit. A velká spokojenost s tratí. Zábavné singly a taky dost míst na pohodlné předjíždění na širokých svážnicích.

A v cíli vynikající buchty a v úvodu zmiňované grilované kuře na doplnění sil. Takže jo, Májový bobr pobavil, skvělý tréninkový švih.

A mimochodem - byl to můj první závod na bajku Orbea OIZ M-Team AXS. To kolo je prostě boží!


Na dlouhé trati zvítězili Samuel Mucha a Hynek Tekula, kteří jako správní teamoví parťáci dojeli spolu v přátelském objetí a nejrychlejší žena byla Klára Kubínová.


Na krátké trati vyhrál Marek Vykoukal a pozor, nejrychlejší „ženou“ byla teprve dvanáctiletá Beáta Nevrlá. Nadějný dorost? V souvislosti s tím ještě musím zmínit, že organizátor Milan Jurček myslel i na bajkery a bajkerky z řad dětí a v programu bylo i několik závodů pro tyto malé bojovníky. Palec nahoru.


Prostě, Májový bobr měl všechno, co má správný závod mít. Takže zase za rok? Uvidíme…