Hero Dolomites - drsná cesta za snem

Tenhle zážitek už mi nikdo nevezme a já si můžu odškrtnout další ze svých snů jako splněný. Jaké to bylo si ten sen prožít? Jaký byl závod Hero Dolomites 2025?

Na trať závodu mě poslal startovní výstřel 14. června 2025 v 07:25 hod. Ale ta cesta začala už dřív. Hero Dolomites má přívlastek „nejtěžší závod v Evropě“, někde se dokonce uvádí i na světě, takže jsem to nechtěl podcenit a připravoval jsem se pod dohledem trenéra.

Martin Kubala, který si mě vzal do parády, je licencovaný trenér a výživový poradce, který působí v teamu Ostra Multicraft Čeladná olympijského vítěze v cross country, Jardy Kulhavého. A dokáže trénink přizpůsobit osobnímu a pracovnímu harmonogramu, takže ideální člověk pro mě.


Na systematický trénink jsme měli jen 3 měsíce, což je dost málo, ale přes vytrvalost a intervaly jsme se dostali až do kopců a na přípravné závody. Ale to vy, kteří sledujete náš magazín, určitě víte. Ten systém, který mi Martin naordinoval, měl pro mou přípravu samozřejmě velký přínos. Jen ten čas utekl hrozně rychle a já do Itálie odjížděl s pocitem, že potřebuju ještě aspoň týden nebo měsíc nebo rok trénovat, abych to dal.

Proč já si vždycky musím vymyslet takovou blbost?

Ten pocit se ještě prohloubil po příjezdu do Dolomitů. Nádherný kus světa, ale když jsem jen na zkoušku sedl na kolo a ujel 3 km do kopce, na Garminu mi bliklo skoro 300 nastoupaných metrů. Začalo mi docházet, o čem to asi bude…


Ono se to dalo vytušit už z propozic závodu - 86 km a 4500 výškových metrů (nakonec to nebylo tolik) není úplně běžný poměr, na jaký jsem zvyklý z Beskyd. A to si myslím, že toho mám odkopcováno celkem dost.


Kvůli lehké aklimatizaci jsme na místo přijeli už ve čtvrtek, zrovna jsem se zaregistroval, dostal startovní číslo 530 a krásný dres a návleky na ruce.

V pátek jsme dali lehkou turistiku na jedno z nejznámějších míst v oblasti, na Secedu, večer jsem nachystal Orbeu, vyměnil převodník za menší s 32 zuby, abych nemusel všechny kopce tlačit a v sobotu ráno jsem se pod zamračenou oblohou přesunul do 5 km vzdáleného městečka Selva di Val Gardena na start. Než jsem tam dojel, bylo na nebi skoro vymeteno a slunce začínalo slušně hřát.


Tak jo, je to tady. Ono se to fakt děje! Zařadit se do správného startovního bloku, utáhnout tretry, sundat návleky, zkontrolovat tlaky v pneu, jako bych na tom ještě mohl něco změnit… a jdeme na to. Tre, due, uno a stáááárt!!!

Pár desítek metrů na rozjezd a hned levá do kopce. „Proč já si vždycky musím vymyslet takovou blbost?“ Přesně tohle mě napadalo po prvních metrech stoupání. Stoupání, které šlo hned do dvouciferného sklonu, protože tady jiné kopce prostě nejsou.

Z asfaltu na šotolinu, serpentiny doleva, doprava, prostě Alpy. Nekonečný barevný zadýchaný had závodníků přede mnou i za mnou. Křižovali jsme trasu kabinkové lanovky, která vyvážela naše fandy na vrchol prvního kopce trasy - Dantercepies do nadmořské výšky 2160 m n.m. Docela slušná zahřívačka, na pěti kilometrech převýšení přes 700 metrů.


Nahoře se to zlomilo do prvního sjezdu, to já rád. Na té šotce jsem se ze začátku cítil nejistě, asi je to vidět i ve videu, sklon, zatáčky, testování, co pláště ještě udrží, zkoušení jak brzdit a nelehnout. Ale s každou zatáčkou to bylo lepší a lepší. A pak už do prvního singláče… a hned na brzdy, protože ten vláček přede mnou jel na můj vkus dost pomalu a předjíždět nebylo kudy. Škoda, tohle jsem si mohl užít víc.


Sjezd do Corvara a plynule se zhoupnout do dalšího krpálu. A hned na začátku křeče. No, to teda brzo… Lupnul jsem magnesko a vydal se pokořit kopec Pralongià do nadmořské výšky 2105 m n.m. Nádherné úseky, kousek tlačení, traily, stojky, lesy, louky. Nahoru a pak zas dolů. Další nádherný sjezd s různými povrchy a střídající se technickou obtížnosti, až do Arabby.


Tam jsem si na bufetu v klidu naplnil bidony, kapsy a žaludek. Věděl jsem, že mě čeká nejtěžší stoupání na nejvyšší místo na trase. Slunce už smažilo naplno, bylo přes 30 °C takže jsem byl rád, že první brdky vedly lesem. Akorát teda zase ty křeče.

Přemýšlel jsem proč, byl jsem najezený, pil jsem pravidelně, doplňoval jsem energii, magnesko i elektrolyty. Možná z toho horka..? Každopádně, nějak jsem se s tím popral a po nějaké době se mi na Garminu rozsvítil profil hlavního stoupání.

Devět kilometrů a tisíc výškových metrů. Hmm, to bude lahůdka. A byla. Chvilku jsem s tím bojoval, ale pak mi proklouzlo zadní kolo a připojil jsem se k ostatním tlačícím. Když sklon klesl asi na 24%, šel jsem zase do sedla.

Zjistil jsem, že je to pro mě míň únavné, než tlačit kolo pěšky. A jel jsem o malinko rychleji, než ti, co tlačili. Byl jsem rád, že jsem na poslední chvíli vyměnil převodník za 32z, i když tady by byla ideální spíš „třicítka“, nebo i menší.


Bylo to dlouhé, nekonečné, vyčerpávající stoupání. V každém stínu se snažil někdo nabrat trochu síly aspoň krátkým odpočinkem. Já jsem věděl, že když zastavím, už se nerozjedu. Takže jsem to tam strojově točil, díval se metr před sebe, jen občas zvedl hlavu, abych si aspoň trochu užil tu nádheru kolem sebe.

Ve výšce 2200 m n.m. sklon na chvíli zmírnil, mohl jsem se vydýchat před závěrečnou stojkou. Cíl tohoto trápení a nejvyšší místo závodu, Sourasass, nebo chceš-li, horní stanice lanovky Carpazza, byl na dohled. Na displeji mi svítila nadmořská výška 2400 m n.m.


Nahoře byl sice bufet, ale jen s pitím. K jídlu nic. Takže jsem sáhl do zásob v kapsách, natlačil do sebe banán a tyčinku od SiSka a hurá dolů. Šotolinové serpentiny po chvíli vystřídal technický kamenitý singletrail. Někteří borci s tím měli trochu problém, šutry, úzký trail, vpravo sráz. A najednou se stalo něco, co nechceš zažít ani vidět. Ještě teď mám husí kůži, když si vzpomenu…

V tom úseku jsem se držel kousek za jedním Italem a čekal jsem na vhodné místo, abych ho mohl předjet. Bylo vidět, že se na tom úzkém trailu trochu bojí a v jednom místě asi nestihl podřadit a zpomalil tak, že ztratil balanc a začal se vyvracet. Doprava, tam, kde byl dlouhý prudký sráz. Ještě jsem viděl jak rychle vycvakl, ale nohou už šlápl do prázdna a i s kolem se z toho srázu zřítil.

Byl jsem asi 4 metry za ním, takže jsem to měl v přímém přenosu naživo. Několik kotrmelců i s kolem mezi kameny a křoví, bolestivé výkřiky a asi po 15 metrovém pádu se zastavil o velký balvan. Naštěstí, ten sráz byl dál hodně hluboký. Mrazivé ticho a několik nekonečných vteřin, kdy se nehýbal, nereagoval na volání. Nejhorší bylo, že jsem moc nevěděl, co dělat, jak se k němu dostat. Lézt tam v tretrách, to bych mohl dopadnout stejně.

Po chvilce se naštěstí pohnul, něco řekl… Žije, uf. Zavolal, že je asi ok, sedl si, ale byl evidentně v šoku a dotlučený musel být pořádně. Mezitím na místo dojeli další závodníci, které jsem zastavil, aby pomohli.

Když nad tím přemýšlím, bylo štěstí, že jsem jel za ním, protože z trailu na něj dolů nebylo vidět a nikdo by ani nevěděl, že tam spadl. Jen ta beznaděj, jak se k němu dostat. Hrozný pocit. Navíc jazyková bariéra. Rozlouskli to dva italští borci, turisti, kteří tam dorazili na elektrokolech a v botaskách. Jeden hned telefonoval pro pomoc a druhý se snažil slézt ke zraněnému. V podstatě trvali na tom, ať jedeme dál, že už se o něj postarají.

Chvilka nejistého přešlapování, ale pak, když začali všichni odjíždět, jsem jim poděkoval za pomoc a jel jsem taky. Asi bych tam byl stejně zbytečný. Snad bude frajer v pořádku.


Takový „zážitek“ měl samozřejmě na chvíli vliv i na moji psychiku, ale tak nějak jsem to ze sebe po pár kilometrech setřepal. Krátký stoupavý asfalt do Passo Pordoi, kde na mě hulákal kameraman Jirka „Jedeš dobře, ale přidej!“ To povzbudí. Další kamenité traily směrem dolů do Canazei, které jsem si brutálně užíval, a které spousta borců raději scházela vedle kola. Ale bike Orbea Oiz M-team a její 120 mm zdvihy se nezastaví před ničím.

A z Canazei „konečně“ zase stoupání. Poslední velký kopec do Passo Duron. A zase křeče, ale tentokrát takové, že mi to normálně kroutilo nohy. Dlouho jsem to nemohl rozchodit. Už to bylo dobrý, ale jak jsem sedl na kolo, byly zpátky.

Stoupání na Passo Duron je taky výživné. Prostě to tlačíš na té šotolině na nejlehčí převod, sklon skoro pořád na 20%, slunce ti pere do zad. Takže když jsem vyjel na zlom a na chatě viděl nápis Duron, pochlubil jsem se do kamery, že jsem Passo Duron vyjel v sedle a netlačil ani kousek.

Jenomže to nebylo Passo Duron, ale Val Duron, což je krásné údolí, kde vede cesta kolem říčky Duron. A do sedla na vrchol stoupání je to ještě asi 300 výškových metrů. Takové zjištění fakt moc sil nepřidá.


No ale nakonec padlo i Passo a já věděl, že teď už mám to nejhorší za sebou. Že ještě budou nějaká stoupání, ale že už to nebude taková zabijárna. Sice přišla krize, pozdě, ale přece, začaly se stahovat mraky, ale cíl se blížil.

Vytlačil jsem do sebe gel SiS Beta Fuel, ten vždycky spolehlivě zabere, nasbíral posledních pár stovek výškových metrů a vjel do posledního dlouhého sjezdu, který přerušil jen občas nějaký krátký brdek. A když jsem pod sebou uviděl Val Gardenu, cílové městečko, přiznám se, že mi skoro vyhrkly i slzy do očí.

Mám to! Dojezd do cíle v čase 8:44 hod. za lehkého osvěžujícího deště (dobře mi tak, měl jsem jet rychleji), památeční medaile na krk a obrovské emoce.


Těžko se ten pocit popisuje slovy. Je to obrovský zážitek, který ti vlastně dojde až později. To se musí vidět, zažít, procítit, odtrpět. Závod je krutý a krásný, sáhneš si hodně hluboko do silového rezervoáru, chce si to nastavit v hlavě a počítat s tím. Pak to jde.

Navíc, po celé trase se střídaly neskutečné scenérie, které tě vždycky nabijí. Aspoň trochu. V Dolomitech prostě nevíš, kam se dívat dřív. Je to nádherný kus světa a cyklista má tady milion možností, kde si to užít.

Můj sen se změnil v realitu. Postavil jsem se na start Hero Dolomites a dojel do cíle. Pomalu, ale jistě. Asi to bylo to nejtěžší, co jsem kdy jel. A stálo to za to. Splnil se mi sen - a to je nejvíc.