Beskyd Tour 2025 - silniční křest ohněm

Beskyd Tour, to je magická ikona mezi silničními závody v ČR. Ten závod je prostě jiný. Kopcovitá trasa, na které není čas na odpočinek, a která vede krásnou přírodou… Jaký byl jeho 31. ročník?

Silniční cyklistika je královská disciplína. Myslím, že všichni, i my, co prioritně jezdíme třeba MTB, máme v červenci nalepené oči na displejích a sledujeme Tour de France. Já byl v oblasti závodní silniční cyklistiky nepolíbený panic a hrozně mě lákalo to taky zkusit. Tak moc, že jsem obětoval letošního Drásala, který se jel ve stejný den a přihlásil jsem se na Beskyd Tour. No a teď už jsem teda políbený .

Beskyd Tour nabízí fanouškům silniční cyklistiky tři trasy o délkách 53 km, 121 km a 163 km. Já si na svou asfaltovou premiéru vybral tu nejdelší, která kromě slušné porce kilometrů nabízí i přes 3000 výškových metrů k nastoupání. To by šlo. Já nezkušený, to bude velká sranda.


Veškerá moje příprava na tento závod, samozřejmě kromě běžných MTB tréninků, byly dvě MTBIKER komunitní jízdy v okolí Brna, pár kondičních jízd v týdnu před závodem a několik základních rad od trenéra Martina Kubaly, které jsme i shrnuli do videa.

Svoji silničku nemám, takže jsem využil půjčovnu MTBIKER a osedlal červenou krasavici TIME ALPE D'HUEZ DISC. A to může udělat každý z vás, půjčovna je pro všechny a kol, nejen silničních, je v nabídce dost.


Beskyd Tour má už několik let zázemí v obci Bílá v moravskoslezském kraji. Když jsem tam ráno 28. června přijel, byla zatažená obloha a nejistá teplota. Před startem dokonce přišel lehký náznak mrholení. Po krátkém rozjezdu jsem se spolu se spoustou dalších natěšených cyklistů a cyklistek postavil do startovního koridoru a v 9:30 nás startovní výstřel poslal do boje.


Obě delší trasy najednou. Moje naivní představa, že se nejdřív v klidu rozjedeme, vzala za své po prvních metrech, kdy jsem zjistil, že se od začátku pojedou bomby největší. Než mi to došlo, propadl jsem se dost dozadu a přede mnou zůstala díra. Rychlost atakovala 60 km/h, ale podařilo se mi dojet balík. A možná to úsilí bylo i zbytečné, protože při nájezdu do prvního stoupání se silnice lehce zúžila, takže peloton musel zpomalit.

Zastavit a nechat si skupinu ujet? Bylo vidět, že stejné dilema řeší všichni.

První kopec na Bílý kříž, resp. Súlov, byl svým profilem opravdu zahřívací. Mírné stoupání, občas rovinka, několik kilometrů. Jenomže i tam do toho každý dupal, každý chtěl dopředu, docela chaoz, který z bajku neznám. A pokud jsem se nechtěl propadat úplně do ztracena, musel jsem se přizpůsobit. Nohy naštěstí jely, plíce si zvykly po chvíli, takže vlastně ok.

A přišel konec stoupání a můj první závodní silniční sjezd. Zpátky na Bílou. Přehrával jsem si v hlavě Martinovy rady, s respektem dával bacha, ale hustota jezdců kolem byla docela nízká, had se už pořádně roztáhl. Takže jsem otestoval, jak se kolo chová v zatáčkách a trochu to pustil. To mě baví! Věděl jsem, že do kopců se chci ze začátku šetřit, takže jsem byl rád za těch několik pozic, které jsem si vybojoval ve sjezdu.


Na Bílou jsem sjel na čele větší skupinky, ostrá doleva a druhé stoupání, na Konečnou. Chvilku jsem ještě tahal, ale pak se přes mě všichni převalili jak lavina a hodně jich i ujelo. Zase takové příjemné stoupání k hranici se Slovenskem. Konečná! Vystupovat nebudeme, pořád jsme vlastně na začátku.

A taky na začátku dlouhého, místy šlapavého sjezdu. Zase jsem se posunul kousek dopředu a než jsme sjeli dolů do Turzovky, zformovala se skupinka, která jela pro mě přijatelné tempo. Na desetikilometrové skororovince to byla obrovská pomoc.


Všichni jsme věděli, co dalšího nás čeká. Výjezd do Kelčovského sedla. Takže balík se v jednu chvíli změnil v pojízdnou jídelnu, každý do sebe tlačil tyčinku nebo gel. Já taky z kapsy vydoloval SiSko a připravoval se na nejprudší úsek závodu. Nižný Kelčov, Vyšný Kelčov a je to tady.

Sklon najednou přitvrdil, 17%, místy údajně až 23%, všichni jsme jeli „nastojáka“, abychom to ušlapali. Ten prďák je dlouhý asi jen 500 metrů, ale vezme hodně sil. Před vrcholem mi udělal pěknou fotku slovenský cykloyoutuber Vlado Trojak, díky. Nahoře se kopec zlomil do parádního dlouhého sjezdíku, pár hopů přes příčné odvodňovací drážky, pár čárek za předjeté duše a po 50 km jsme byli zase na Bílé. Tak už jenom 113…

Bylo nás asi 5, co jsme si hezky střídali cestou přes Staré Hamry na Jamník. A tam dilema. První občerstvovačka. Zastavit a nechat si skupinu ujet? Bylo vidět, že stejné dilema řeší všichni. Nakonec jsme všichni taky zastavili, doplnili kalorie a ionťáky do bidonů. Jenže organizace při odjezdu už nebyla žádná a dál jsme se trousili každý sám.

Já měl asi 10 sekund před sebou dvojici, kterou se mi naštěstí podařilo dojet, ale nepomáhali jsme si. Spíš už jsme mezi sebou celou cestu kolem přehrady Šance bojovali. Až u hráze jsem si vzpomněl na trenérova slova - „pravý Beskyd začíná až na 70. km, do té doby šetři síly“. No, pozdě.


Ostravice a nájezd do té bolestnější části závodu. Na tom 70. km jsme měli nastoupáno asi 1000 metrů a Garmin mi ukazoval průměrnou rychlost přes 32 km/h. Ve větší skupině jsme začali stoupat na Smrček, po úseku s gravel povrchem se po chvíli vrátil asfalt a had se zase roztáhl.

Po 130 km a 2500 metrech už ty 10-11 % úseky docela štípaly.

Řídlo to a nahoře jsme už jeli každý sám za sebe. Rychlý sjezdík do Čeladné, kolem golfového hřiště, krátké brdky na Maralák a přejezd na Ráztoku naštěstí zase v malé skupince, na kterou se mi podařilo dotáhnout. A kdo zná, tak ví, co na Ráztoce začíná.


Knížecí cesta, to je 5,5 km dlouhé stoupání na nejvyšší bod závodu, na Pustevny. Já si před ním chtěl trochu orazit, ale zbytek skupiny měl jiný názor a najednou jsem je měl velký kus před sebou. No, ok, tady by mi jízda ve skupině stejně asi nepomohla. Jel jsem si svoje pravidelné tempo, které už nebylo nijak závratné (Pustevny jsem vyjel o 4 minuty pomaleji, než mám PR), chvilku pokecal s ostravským buldozerem Martinem Felklem, který jel trasu B a nahoru se šplhal kapku ostřeji než já.

Ale všechno hezké jednou končí, i stoupání na Pustevny. Rychlé občerstvení na bufetu a vzhůru dolů do desetikilometrového sjezdu k Zavadilce. Široká cesta, krásné serpentiny, fičelo to hezky.


Od Zavadilky by dlouhá trasa normálně odbočila doprava a měli bychom před sebou valašský vrch Soláň. Jenomže kvůli rekonstrukci vozovky nebyl tento úsek průjezdný, takže organizátor trasu musel pozměnit a po stopách kratší (121 km) trasy jsme to vzali doleva, přes Horní Bečvu a na Bumbálku. Byl to zvláštní pocit sledovat na 112. km jezdce z kratší trasy, jak odbočují směrem na Bílou s vědomím, že mají před sebou už jen několik kilometrů z kopce.

My z „áčka“ měli před sebou ještě asi padesát kiláků. A to stoupání na Bumbálku nenávidím. Od Zavadilky je to asi 12 km a 400 výškových metrů, táhne se to jak týden před výplatou. Navíc jsme tam jeli v tu chvíli jen dva a kolega byl asi 100 metrů přede mnou. Dojel jsem ho až nahoře.

Tak, to bychom měli. Dál přes Makovský průsmyk kolem sochy partyzána do Velkých Karlovic, napojit se na původní trasu na Podťáté a vyjet zabijácké stoupání na Kasárně. Po 130 kilometrech a 2500 nastoupaných metrech už ty 10-11 % úseky docela štípaly. V horní půlce se cestě dalo říkat asfaltová jen s velkou dávkou fantazie, rozbitá, děravá, v závěru dokonce Paris-Roubaix úsek po kočičích hlavách… ale hlavně jsem už dlouho jel sám, sám a sám. Díky za těch několik turistů, které jsem si ve stoupání mohl předjet .


Vrcholová prémie, na které jsem fakt nebyl první, na bufetu rozinky se solí a naplnit bidon. Následoval sjezd do Makova a POSLEDNÍ stoupání! Už jen takové docela pohodové. Znovu na Bumbálku, jen z druhé strany. Do něj jsme najeli ve třech. Dva jsme střídali, borec za námi byl rád, že se veze.

A sotva jsme začali stoupat, zaječela mi kamera, že jí (stejně jako mně) 18 kiláků před cílem dochází šťáva. Tak jo, stopka, vyměnit baterku, ať má video závěr, vydýchat a smířit se s tím, že i na poslední kopec si vyjedu sám. To už zvládnu. Dokonce se mi ještě podařilo dojet a předjet závodníka, který s námi v Makově do stoupání najížděl.


Bumbálka podruhé, pocit vítězství a posledních 12 kilometrů. Z kopce. Ty jsem si užil, točil jsem nohama, co to šlo, protože jsem věděl, že Beskyd Tour mám v podstatě za sebou. Cílem jsem projel v čase 6:13:37 na 82. místě. Průměrná rychlost mi v druhé části spadla na 26,9 km/h.

Zvítězil Martin Šrajer s časem 4:43:50, nejrychlejší ženou byla Angelika Wrobel, která do cíle dojela v čase 5:38:34.


Můj křest ohněm proběhl skvěle. Ani ne co se týče výsledku, ale prožitek byl maximální. Sám jsem byl překvapený, jak mě to bavilo. Nakonec i počasí bylo parádní, mraky zmizely a vylezlo slunce, ale nebylo nějaké extrémní horko. Všechno klaplo, prostě dokonalý cyklistický zážitek. A o to mi šlo, o zážitek. Beskyd Tour je prostě boží..!