Karpatský pedál: Jízda na hranici

Karpatský pedál patří k oblíbeným závodům na Slovácku. Každoročně se koná v polovině července a ani letos tomu nebylo jinak.

Mnoho skalních fanoušků tohoto počinu, který má letitou tradici, míří do podhůří Bílých Karpat, aby zde poměřilo síly s ostatními nadšenci jízdy ve vysokých tepech.

Počasí, stejně jako loni, vypadalo všelijak, nicméně milovníky širokých plášťů a rovných řidítek jen tak něco neodradí. Nechat si ujít závod krásnou přírodou Bílých Karpat by byla kardinální chyba!


Zázemí závodu je každoročně v malebné obci a samém srdci Karpat, ve Velké nad Veličkou. Vesnice ožije typickým předzávodním ruchem, kdy se závodníci od rána připravují na zdolání nejvyššího Bělokarpatského vrcholu Velká Javořina s nadmořskou výškou 970m n.m.

Bílé Karpaty se rozprostírají po obou stranách česko-slovenské hranice. Z části jsou zalesněné a z části je pokrývají louky s teplomilnou květenou. Celé pohoří spadá od roku 1980 pod CHKO Bílé Karpaty a tvoří nejzápadnější část karpatského horského systému. Sousedí s Javorníky a Vizovickou vrchovinou.

Na většině zalesněných ploch převládají zejména buky, duby a další listnaté dřeviny. V bylinném patře lesů můžeme nalézt vzácné druhy orchidejí. U hranic se Slovenskem se můžeme setkat dokonce s rysem, vlkem nebo medvědem.


O Bílých Karpatech by se dalo říct, že to jsou trochu zapomenuté hory. Leží až na samém východě České Republiky u hranic se Slovenskem. Nikdy to nebyl bohatý a úrodný kraj, prý tu žily bohyně a čarodějky, lapkové i černokněžníci. Dodnes je to krajina, kde mnoho lidí nepotkáte.


Hlavním organizátorem Karpatského pedálu je Maniac Pedals. Jde o spolek sportovních nadšenců, který sdružuje milovníky cyklistiky ve všech jejích podobách. Někteří jeho členové se dokonce věnují historickým bicyklům. Spolek vznikl jako tehdejší ještě občanské sdružení na Severní Moravě, kdy parta amatérských cyklistů objížděla různé závody horských kol a měla potřebu se mezi ostatními cyklisty vymezit klubovou příslušností.

Členů přibývalo, neformální organizace se rozšířila a od roku 2007 je Maniac Pedals oficiální a registrovanou organizací. Její členové chtěli zaplnit mezeru v pořádání cyklozávodů a jako oficiální pořadatel uspořádat první mtb závod na profesionální úrovni. Jde o opravdové milovníky kola a Karpat.


Tento závod nesmí každoročně chybět ani v mém kalendáři a tak v sobotu, v dopoledních hodinách mířím přes Uherský Brod směrem k česko-slovenskému pohraničí, plná očekávání z příjemně stráveného dne. V týdnu před závodem bylo spoustu lokálních bouřek a tak jsem smířená s tím, že sucho asi nebude.

Počasí ale zatím vypadá stabilně a my za polojasné oblohy vyrážíme hodinu a půl před polednem na trať 55 km závodu s úctyhodným převýšením téměř 1500 výškových metrů.


Profil závodu je víceméně první polovina do kopce a druhá z kopce. Po úvodním zaváděcím kole balík bajkerů stoupá lesy Filipova údolí k úpatí Velké Javořiny. V obci Vápenky začíná asi 40 minutový kopec k vysílači na Javořině. Následuje sjezd po sjezdovce okolo populární Holubyho chaty, jediném turistickém útočišti na tomto kopci a napojení na traily okolo Javořiny, které jsou nekonečně dlouhé a nekonečně zábavné.

Zdejší netknutá příroda s místními chráněnými pralesy nabízí v kombinaci s přicházející bouřkou neopakovatelnou, až mystickou atmosféru. Blesky švihají okolo hory a závodníci mizejí do úkrytu v podobě tmavě zelených lesů. Naštěstí se nekoná žádné velké drama a samotný déšť není nijak silný. Jako z alabastru ale do cíle nepřijedeme.

Dnešní den se mi po krátké závodní pauze, kterou jsem si naordinovala těsně po Drásalovi, nejede zrovna optimálně. Do kopce nemám vůbec svůj obvyklý tah a svižné tempo. Vlastně se celou první polovinu závodu těším, až se to zlomí a pojedeme z kopce, což v tomto případě znamená po čerstvém mokru. A to také není mojí silnou stránkou. Nevadí, rychle se snažím adaptovat na situaci a přestože mi to dnes nejede, chci si užít alespoň atmosféru ryzí přírody s minimem turistů.


V lesích to díky tmavé obloze a bouřce místy vypadá skoro až strašidelně a kdybych měla u sebe telefon, tak tu krásu snad i fotím. Traily jsou dlouhé, jezdivé a zábavné. Dokonce se po závodě dívám, že v aplikaci Strava existuje segment s názvem „Rozprávkový les“ což sedí doslovně.

Bělokarpatské louky, které závodníky doprovází poslední kilometry do cíle v údolí, jsou neméně nádherné, plné letního lučního kvítí, specifického pro tuto oblast. Dnes beru vytrápené třetí místo mezi ženami a jsem ráda, že jsem v pořádku a celá v cíli.


Tento závod bych určitě doporučila všem, kdo touží zažít svižné bajkování v panenské přírodě Bílých Karpat s neopakovatelnou a čarovnou atmosférou, která zde na člověka dýchá doslova za každým stromem.