K nejvýchodnějšímu bodu Jihomoravskýho kraje

No když to srovnám s výletem na Kokořín…

Jezdit a objevovat svůj rodný kraj lze i v zimě. Vrátím se teď v čase o dva roky zpět, tedy do dob, kdy jsem ještě nepsal pro MTBIKER, a nabídnu vám v několika dílech „prequel“ jednoho z mých cykloprojektů, kterým je objevování a poznávání mého Jihomoravského kraje.

Začnem zase suchopárnou teorií, jo? Takže: Jihomoravský kraj má – světe, div se! – čtyři okrajové body. Na severu je nejsevernější, na jihu nejjižnější, na západě nejzápadnější. A teď mi řekněte, jakou barvu má ten na východě? Ano, správně, bílý. Zvlášť, když tam jedete 29. prosince jako já. Tak ale nepředbíháme, sakra!

Krajní body kraje

Už si přesně nepamatuju, co mě to tehdy v prosinci 2023 popadlo, ale řekl jsem si, že chci dobýt nejvýchodnější i nejzápadnější kótu do konce roku. Sešlo se na prosinec krásný počasí a to, že jsem měl na dva celodenní výlety čas. Jako první jsem si vybral východní směr.

Nejvýchodnější bod Jihomoravského kraje se nachází na moravsko-slovenské hranici poblíž Velké Javořiny/Velkej Javoriny. Z Brna, kde jsem před dvěma lety bydlel, je to nejvzdálenější a nejhůře dostupný okrajový bod kraje. Nejen, že leží na hřebeni Bílých Karpat, ale navíc k němu nevede ani asfaltka. No dobře, ta nevede k žádnému z okrajových bodů Jihomoravského kraje. Ale tady je to od terénu sjízdného pro silničního gravela suverénně nejdál.

Tolik jsem se dozvěděl před startem z mapy. Cestu na Velkou Javořinu jsem si naplánoval ze slovenské strany, je tam lepší silnice. V nížinách všechen sníh, kterej předloni napadl den před Štědrým dnem, už dávno odtál, ale kdoví, jak to bude vypadat nahoře (vrchol Javořiny leží v nadmořské výšce 970 metrů).

Vyjíždím tak nějak na klid po 8. hodině ranní. Na prosinec je fakt teplo, takže ani nevezu zimní bundu, ale jen větrovku. Trasa mě z Brna vede na Slavkov, kde se zastavím v Lidlu na pozdní snídani. Teprve tam zjišťuju, že jsem zapomněl zapnout Stravu. A znáš to… co není na Stravě… na to se pak blbě vzpomíná. Oukej, takže první hoďku a půl z dnešního ridu jsem jel čistě jen pro pocit a pro radost – taky dobrý.

Ze Slavkova jedu na Bučovice, pokračuju do Neslovic, kde odbočím přes severovýchodní výběžek Ždánického lesa. Pak spadnu dolů do Koryčan, kde už přichází Chřibské stoupáníčko. Tam to mám moc rád, je to takový příjemný, ne moc prudký a ne přehnaně dlouhý kopec. Řečí čísel je to 3,72 km s průměrným sklonem 4,8 % a maximem 10,9 %. Takový zahřívací. Vzhledem k tomu, co mě ten den ještě čeká, je to opravdu jen takový aperitiv na povzbuzení chuti.

Ještě čtvrt hodinky a jsem v Osvětimanech, které tolik proslavil dnes už naštěstí bývalý vedoucí Kanceláře prezidenta republiky Vráťa Mynář. Fun fact: do Osvětiman jezdí autobus linky 666.

Průjezd Uherským Hradištěm je tradičně peklo, už jsme se o tom bavili v komentářích u tohoto článku. Abych si to aspoň trošku vykompenzoval, fotím si holubičí skulpturu na kině Mír.

Je tady tma a není tady vůbec, ale vůbec nic speciálního.

Na oběd zastavuju v Uherském Brodě. Dám na tip bývalé kolegyně a navštívím Panoptikum. (Ahoj, tady je Honza z konce roku 2025 s poznámkou: To bylo v dobách, kdy jsem ještě jezdil tak, že jsem měl čas si zastavit na oběd…) Oběd je panoptikálně dobrej. Je krásně, je teplo a já se pouštím do kopců.


Druhý stoupáníčko je ve vesnici Korytná. Je vidět, že se dostávám do hor (teda aspoň na tuzemská měřítka). 5,23 km, průměrnej sklon 5,2 % a maximum rovných 10 %. Potom sjezd do Strání, kde doporučuju navštívit podnikovou prodejnu tamních skláren. Ale raději autem – na kole se sklo vozí blbě. Chvilku poté jsem na Slovensku a čeká mě highlight dne – výšlap na Javorinu.

Ten opravdovej začíná u místa zvaného Michalové kúty. Je to 7,19 km, průměrnej sklon činí 7,2 % a maximum je 16,7 %. Krátký prosincový den končí a tma přichází v horách rychle. Já naštěstí zrovna jedu pomalu, a tak si oranžový západní obzor mám čas vychutnat.


Po 50 minutách jsem nahoře. Od určité polohy se kolem silnice objevuje sníh, ale silnice je holá a tedy sjízdná. Slézt z kola a chvilku tlačit musím až nahoře pod rozhlednou, tam je na asfaltce sníh a v kombinaci s tím sklonem to nemám šanci vyjet – zadní kolo podkluzuje, i když sedím v sedle.

Velká *a*ořina

Velká Javořina je konečně dobyta a to, co teď čeká mě, by se dalo nazvat podobně – velká magořina. Vydám se po „Cestě hrdinů SNP“ (tedy po červené turistické značce), pojedu po ní tak dlouho, dokud budu moct. To moc dlouho netrvá.

Na hřebeni je tak asi 15 centimetrů sněhu, který se u země vzhledem k teplotě nad nulou míchá s blátem. A touhle břečkou teď budu muset šlapat asi kilák a půl, než se dostanu k nejvýchodnějšímu bodu Jihomoravskýho kraje. Část mozku zoufale volá: „Vykašli se na to, proboha!“, ale když už jsem se dotrmácel až sem, tak to přece teď neotočím! Zesiluju muziku ve sluchátku, abych volání racionality neslyšel, hážu kolo na rameno a vyrážím.

Po cestě musím přelézt několik padlých stromů, vyhýbám se polozmrzlejm kalužím, jednou nebo dvakrát je cesta úplně neschůdná, takže to musím obejít lesem, ale nakonec, po skoro půlhodinovém pochodu, jsem na místě!

Rozhlížím se. Je tady tma a není tady vůbec, ale vůbec nic speciálního. Prostě tyvole lesní cesta! Tak fotku a hurá zase dobrou půlhodinku zpátky. Čeká mě opět kilák a půl pěšky polévkou z bláta a sněhu zpátky a pak už se napojím na cyklostezku vedoucí na moravskou stranu. Když jsem ji po cestě sem míjel, byla pokrytá sněhem, ale snad to brzo sleze a půjde po tom jet.


Najednou před sebou vidím světýlka. Ne, nejsou to světlušky, ale asi 10 borců s batohama, čelovkama a hláškou „A my jsme si mysleli, že největší magoři jsme tu my!“ Sorry, boys, nejste.

Konečně jsem na silničce. Sníh a led skutečně po pár desítkách metrů končí, takže můžu jet. Do Brna to mám asi 120 km, tak mi ani nic jiného nezbývá. Teplota padá s nastupující nocí dolů, ale pod nulu naštěstí nejde. Oukej, dneska bylo celý den teplo, po obědě jsem jel chvilku i bez bundy a s rozepnutým dresem. Ale teď začíná přestávat sranda. Musím šlapat a tím se udržovat se v teple.

Chtěl jsem se ještě původně stavit u Martina Žufánka v jeho lihovaru v Boršicích u Blatnice, ale Martin mi stejně psal, že jsou na vejletě za nákupama v Brně, takže tuhle malou, ale přece jen zajížďku vynechávám. Dávám jen rychlou colu na benzínce v Moravským Písku a švihám dál. V tempu mě drží muzika v uchu. Projíždím Bzenec, Vracov, Vlkoš, Kyjov...

Ždánickýmu lesu se vyhýbám, ale nějaké kopečky po cestě stejně jsou. Nejvýživnější je ten z Kyjova. Vždycky jsem zatím z Kyjova jel směrem na Čejč, tak jsem ten kopec k vysílači na Babím lomu neznal. Sice nemá ani kilák a půl, ale průměrnej sklon je 7,7 % a maximum 15,8 %. Bez toho bych se už i obešel.

Ale do cíle mám už jen 60 kiláků. Minuty běží, kolo jede. Velké Hostěrádky, Bošovice, Otnice, Újezd u Brna – jo, tady už to znám. Vypínám paní v navigaci, aby mi nerušila muziku, kopnu ještě jednu plechovku coly na benzince u kruháče v Sokolnicích, ale to už jsem těsně před Brnem, to už je dobrý. Projedu nočním městem a mám to za sebou.

Link na Stravu máš tady.


A kdybys chtěl/a kouknout na další součásti projektu, odkazy jsou tady:

• Moje jihomoravská Vuelta
• Tour de ORP JMK