Berliner Höhenweg: relax u přehrady a nejvyšší vrchol treku

Pokračování cesty po legendární dálkové trase Berliner Höhenweg, která nás při prověrce fyzických i psychických schopností při překonávání vysokých sedel a rozsáhlých suťových polí dovedla až na nejvyšší bod celého treku, na vrchol Schönbichler Horn.

V předchozím článku jsme si přiblížili Berliner Höhenweg jako celek a první dvě etapy. Tentokrát nás čeká nejen hluboké údolí s přehradou, ale výstup do nejvyššího bodu celého treku, na vrchol Schönbichler Horn (3134 m).

Příjemnou procházku po téměř rovině tak záhy vystřídá přechod vysokohorského sedla s nedalekým vrcholem ve vysokohorském terénu, včetně jištění ocelovými lany a prudkého sestupu. Aby toho nebylo málo, tak se podíváme také k nedalekým ledovcům. Ve třetím a posledním článku ti pak představím náročný traverz přes sedmero skalnatých hřebenů zakončený nádherným výhledem z Ahornspitze (2973 m) do údolí.

Doporučené vybavení

Minule jsme se zaměřili na nepromokavé svršky, tentokrát bych se zaměřil na batoh. My jsme s sebou měli poměrně široké spektrum, od poměrně dobře zvoleného 40 l kousku až po nesmysl v podobě 80 l bagáže. Já jsem si nesl parádní Osprey Atmos AG 65 l a to hlavně proto, že jsem s sebou měl fotografickou techniku o objemu cca 20 l.

Osobně bych však doporučil Osprey Exos 38, který je skvěle odvětraný, váží v rozmezí 1,2–1,3 kg dle velikosti a nemusíte tolik přemýšlet, jak se sbalit. S trochou umění se do něj pohodlně sbalíte i s vybavením na spaní venku, je to zkrátka výborný univerzál. Jen je potřeba si správně zvolit velikost zad.

Dalo by se uvažovat i o batohu Osprey Stratos 36, který má vynikající zádový systém, který na zádech drží jako přibitý, zatímco stále dokáže slušně větrat. Dále určitě nic nezkazíš s deuter Guide, ale vyhnul bych se nejmenší 22 l variantě.

Etapa 3: Friesenberghaus – Olpererhütte aneb nejen jednohubka

Od Friesenberghausu vede trasa 526 po chodníku přes odtok jezera Friesenbergsee, které jen letmo míjí, a hned na druhé straně se bez varování zvedá prudkým stoupáním o téměř 200 výškových metrů. Povrch se opět mění v ryze kamenitý a ostré serpentiny dávají rychle zapomenout na pohodlí laviček před chatou.

Stoupání končí u rozcestníku ve výšce 2620 m. Odtud je možné se vpravo vydat do sedla Friesenbergscharte (2904 m), odkud se otevírá široký pohled na Tuxerské Alpy, začínající za údolím Tuxertal a ze severu uzavřené Unterinntalem s Hall in Tirol či Innsbruckem.

My jsme však pokračovali po dálkové trase, vyrazili vlevo a zamířili jihozápadním směrem k chatě Olpererhütte (2389 m). Tento úsek má přesně ten charakter, který si člověk s Berliner Höhenwegem spojuje: prudký nástup hned od chaty a poté dlouhý traverz ve vysokohorském terénu, vedený po pěšině mezi suťovisky o pár set metrů níže pod ostrými špičkami okolních vrcholů. Chodník se vine krajinou, která je otevřená, drsná a svým způsobem neúprosně monotónní. A to vše v kapesní variantě 4,5 km.


Necelých 3,5 kilometru uteklo překvapivě rychle. Stezka obcházející masiv Gefrorene-Wand-Spitzen (3288 m) pomalu klesá k chatě. Přestože prochází suťoviskem, její povrch je převážně hliněný. Odpadá tak únavné přeskakování balvanů, které jinde připomíná spíš pohyb po vrakovišti než po turistickém chodníku.


A jakmile se stezka vymanila ze suťoviska, změnila se v příjemný chodník, který je dosti široký na to, aby se na něm minuli dva lidé. Z chaty Olpererhütte pak vede jedna z klasických výstupových cest na Olperer (3476 m) po hřebeni Riepengrat. My jsme však zůstali při zemi a nechali si vrcholové ambice na jindy. A rovnou jsme pokračovali další etapou.

Tip: Pokud chceš dodržet oficiální pořadí etap a přenocuješ na Olpererhütte, nabízí se možnost spojit třetí etapu s výstupem na Hoher Riffler (3231 m). V takovém případě se délka etapy téměř zdvojnásobí z přibližně 4,5 km na 9,2 km a převýšení naroste z 170/260 m na výrazných 766/854 m. Samotný výstup na Hoher Riffler není technicky nijak zvlášť obtížný, je to jedna z těch dostupnějších třítisícovek, ale zde jej nebudu popisovat.

Etapa 4: Olpererhütte – Furtschaglhaus aneb relax u přehrady

Hned za chatou nás čekal nemilosrdný pád o pět set výškových metrů na pouhých třech kilometrech po trase 02 a 502, po nichž se budeme pohybovat až do předposlední etapy.

Zpočátku jsme sestupovali po kamenité horské louce protkané roztříštěnými kamennými poli. Úzká cestička se pozvolna stáčela vpravo a střídaly se na ní krátké traverzy s utaženými serpentinami. S každým dalším metrem jsme se víc a víc nořili do kleče, která postupně houstla, aby se v závěru sestupu podělila o prostor s nízkými stromy.


Dole jsme došli k cestě na okraji přehrady Schlegeisspeicher. Nedaleko byla vidět hráz přetínající údolí. Obešli jsme malou zátoku, do níž se vléval jeden z přítoků, a pokračovali dál podél přehrady po zpevněné komunikaci.

Po čtyřech kilometrech jsme dorazili na konec hráze a po náspu, který fungoval jako most, jsme překročili hlavní přítok Schlegeisbach, který v kamenitém údolí líně meandroval.

Ještě jsme kus pokračovali po druhé straně údolí. Vzdalovali jsme se od přehrady a bylo nám jasné, že nás čeká už jen závěrečný dvoukilometrový úsek k chatě. Vzdálenost nevelká, o to však bylo výživnější stoupání, které činilo 450 výškových metrů. Sešli jsme proto do řečiště a za zvuku zurčící vody poobědvali. Jídlo jsme zapili ze střídmé zásoby poctivého českého moku.


Čas se nachýlil a nezbylo než vyrazit vzhůru. První metry vedly ještě po cestě, ale záhy značka uhnula vlevo a začala stoupat. Po zhruba třech stech metrech se traverz zlomil v neúprosnou klikatici, která skončila až po kilometru a půl u chaty. Odtud se otevíral nádherný výhled do mohutného, dnes už bývalého ledovcového kotle na konci údolí a na ledovce tísnící se vysoko pod vrcholy Breitnock (3212 m) a Hochfeiler (3509 m).

Protože jsme u chaty stáli okolo třetí hodiny odpolední a počasí na obloze malovalo jen nevinné beránky, rozhodli jsme se v útočném týmu dvou kusů ještě vyběhnout směrem k vrcholu Grosser Möseler (3480 m).


Na vrchol je to sice jen 3,4 kilometru a zhruba 1200 výškových metrů, ale tak ambiciózní jsme přece jen nebyli. Mimo jiné i proto, že jsme s sebou neměli vybavení na přechod ledovce, který ve formě sněhových polí začíná zhruba od nadmořské výšky 2800 m. Zastavili jsme se proto pod prvním sněhovým polem a jen tiše vstřebávali panorama bezútěšné šedé skály, kterou za tisíce let obrousily tuny zmrzlé vody do hladké dokonalosti.


Grosser Möseler se tyčil před námi. Tak dostupný, a přesto tak vzdálený. Chvíli jsme přemítali, jestli nepokusit štěstěnu, ale rychlé kalkulace převýšení a vzdálenosti byly proti nám. Bylo již pozdní odpoledne. Naše úvahy definitivně zlomila dvojice alpinistů, která se vynořila zpoza skalního hřebene, vybavena mačkami, cepíny a jistícím lanem s úvazky.

Nakonec jsme tedy sešli jen zpět k chatě a nechali se unášet fantaziemi, jaké by to mohlo být na vrcholu.

Upozornění

Za nepříznivých povětrnostních podmínek je výstup k chatě Furtschaglhaus (2295 m) riskantní, protože místní mokré kameny jsou extrémně kluzké. Totéž platí i pro následující etapu vedoucí přes hřeben pod vrcholem Schönbichler Horn (3134 m), která se táhne po exponovaném bočním hřebeni. Za deště nebo mokra je proto nutné velmi pečlivě zvážit, zda v další etapě pokračovat.

Etapa 5: Furtschaglhaus – Berliner Hütte aneb na vrcholu ježka

Tato etapa patří k nejznámějším a vizuálně nejpůsobivějším úsekům celé Berliner Höhenweg. Zároveň jde ale o jednu z technicky nejnáročnějších a za špatného počasí i nejrizikovějších částí celé trasy.

Vyráželi jsme proto s malou dušičkou – obloha na nás občas zvedla varovný prst v podobě zatoulaných kapek, i když předpověď slibovala, že alespoň v první polovině dne zůstanou nepřízniví horští bohové shovívaví.


Vyrazili jsme. Stoupání se s námi vůbec nemazlilo. Na vrchol Schönbichler Horn (3133 m) nás čekalo 3,2 km a zhruba 900 výškových metrů. Prvních asi dvě stě metrů jsme našlapali po okraji morény, pak se stezka zlomila vlevo a po dalších dvou stech metrech opět uhnula vpravo – tentokrát už vysoko nad skálou. Ledovcový kotel se před námi otevřel ze zcela nové perspektivy.

Oči nám neustále utíkaly k majestátnímu Grosser Möseleru, jehož ledem vyžehlené svahy rozechvívaly představivost. Člověk si snadno domýšlel, jak to tu muselo vypadat před desítkami let, kdy byl celý kotel ještě domovem mohutného ledovce.

Nedaleká boční moréna názorně ukazovala, kam až led poměrně nedávno sahal. Nepřehlédnutelný byl i typický tvar údolí do písmene „U“, v odborné literatuře označovaný jako trogový, který je charakteristický pro ledovcovou činnost.


Naše drobné postavičky se rozsypaly po stezce stoupající šikmo svahem, která se jen místy zakusovala do serpentin. Zpočátku nízká tráva, zoufale se držící na nehostinném kamenitém podkladu, rychle mizela a vládu přebírala šedočerná břidlice. Naštěstí nepršelo, jinak bychom po ní sjížděli jako po ledu.

Po nenápadném hřebínku jsme stoupali stále výš. Po obou stranách se objevila sněhová pole. Po jednom z nich se dalo obejít cestičku klikatící se mezi kameny, čehož jsme rádi využili. Okolo kóty 2700 m jsme dorazili ke strmé skalní věži, kolem níž bylo nutné se prosmýknout. Dále stezka pokračovala vzhůru žlabem s jedovatě utaženými serpentinami, a vyústila nad skalní věží.


Orosení ledovým potem jsme se vyhoupli na věž, která uzavírala skalní hřeben vedoucí k vrcholu. Stále nám zbýval zhruba jeden kilometr. Těsně před výstupem na samotný hřeben jsme narazili na holou skálu, po jejímž spodním okraji se táhla strmá stezka zajištěná ocelovými lany. Po jejím překonání už následovalo jen krátké, ale prudké stoupání do zářezu v hřebeni, označeného kamennou mohylou.

Teprve tady se ukázalo, že to, co jsme považovali za hlavní ledovcové dno, byla jen jeho severozápadní část.

Stáli jsme na úzkém hřebenu a čekali na zbytek kumpanie. Čas nás netlačil, a tak jsme se rozhodli, že si všichni odskočíme ještě na samotný vrchol Schönbichler Horn (3133 m). Bylo to sotva třicet metrů, převážně po velkých skalních plotnách. Odměnou se stal pohled na úchvatný hřeben ostrý jako břitva, táhnoucí se jihovýchodním směrem přes Furtschaglspitze (3190 m) až ke Grosser Möseleru. Čistá nádhera.


Sestoupili jsme zpět do sedla a začali klesat východním svahem po ukázkovém „kozím hřbetu“. Výstup nám zabral zhruba dvě a půl hodiny a přibližně tři kilometry se odečetly od této kraťoučké etapy. Dalších pět kilometrů však bylo ještě před námi, a hlavně více než 1100 výškových metrů dolů. Takový pořádný „zgřab“, chtělo by se říct.


Prvních sto metrů ze zářezu bylo extrémně výživných. Mezi obrovskými kamennými deskami jsme se proplétali s pomocí fixních ocelových lan, bez kterých by na některých místech hrozil fatální pád. Jistý krok byl naprostou nutností. K tomu se opět přidaly zbloudilé kapky klepající do našich bund.


Pak se sklon hřebene mírně narovnal a postup se zrychlil. Zhruba po kilometru se stezka zalomila vpravo a s pomocí dalšího ocelového lana se po úzké římse začala spouštět pod skalní hřeben. Asi po padesáti metrech jsme stáli pod ním a pokračovali dál, jen abychom po dalších sto metrech ostře uhnuli vpravo mezi obrovské balvany v suťovisku. Jak se brzy ukázalo, leželo na okraji ledovcového dna, vyleštěného do hladka.

Najednou cesta ubíhala rychleji. Po čtyřech stech metrech jsme znovu přetnuli kamenný pruh, jen proto, abychom ho o pár set metrů níže přešli zpět. Postupně se ke slovu hlásila horská tráva, zatímco jsme se dostali pod magickou hranici 2500 metrů.


Stezka několika velkými serpentinami přešla na druhou stranu ledovcového dna a začali jsme sestupovat po hřbetu morény. Teprve tady se ukázalo, že to, co jsme považovali za hlavní ledovcové dno, byla jen jeho severozápadní část. Pod morénou se otevřelo nádherné údolí ve tvaru „U“.

Ukázková práce přírody: slábnoucí ledovec Waxeggkees ustoupil vzhůru a narýsoval si přímější trasu dolů z hlavního karu. Nahoře mezi vrcholy Grosser Möseler a Rossruggspitz (3298 m) se stále rozlévala jeho nejvýše položená část, která zatím tání odolávala.

Po dalších pěti stech metrech se před námi objevil rozcestník. Chata se už nabízela v dáli. Ještě kousek rovně a pak vpravo přes dno s krásně patrnými čelními morénami. Rychlé přehoupnutí přes další boční morénu a po pár krocích jsme stáli na dně dalšího ledovce.


Měli jsme čas. Slunce za skoro zataženou oblohou stále ještě stálo vysoko nad hlavou. Usadili jsme se na okraji koryta ledovcové říčky Hornkeesbach, vytékající z nedalekého ledovce. K chatě zbývalo sotva půl kilometru. Svačili jsme a přemítali, co dál. Mapy napovídaly, že podél říčky vede stezka přímo k ledovci Hornkees dlouhá zhruba 1,5 km. To neznělo zle.

Posunuli jsme se blíž k chatě, odkud vybíhal úzký chodníček, který jsme si na mapě zvolili jako vodítko. Vyrazili jsme nalehko, batohy schované za velkým kamenem kousek od stezky. Cesta podél koryta rychle ubíhala. Nejprve jsme přeskakovali po kamenech, ale těsně před čelem ledovce nás čekala strmá, dokonale ohlazená skála.


Podařilo se. Chvíli jsme se kochali modravou krásou ledu, ale bylo třeba jít dál. Seběhli jsme zpět ke stezce, nahodili batohy a přes mohutnou kamennou plotnu zamířili k nedaleké chatě Berliner Hütte (2042 m). Rychle jsme se zabydleli, protože odpolední hodiny a počasí, které se zatím stabilizovalo nás lákaly k dalším toulkám.


Opět nalehko jsme vyrazili podél říčky Zemmbach po tzv. Kalmmwegu, takovém chodníčku pro odpolední vycházku s dětmi. Došli jsme k vyhlídce na pravém svahu a nechali se unést výhledem na mohutný ledovcový kotel.

Nakonec jsme se ještě opláchli v ledové tekoucí vodě, kochali se okolními horami, trochu rozjímali a s pocitem dobře stráveného dne zamířili na večeři. Tam nás čekalo milé překvapení – český hlas jedné z místních chatařek.

Etapa 6: Berliner Hütte – Greizer Hütte

Vyspali jsme se do růžova. Tentokrát jsme ráno nespěchali a v klidu posnídali. V hlavách nám svítila další etapa s převýšením přes jeden kilometr a my se na ni upřímně těšili. Předchozí den v nás zanechal hluboké dojmy, které se nenápadně mísily s ranní kávou.


Před devátou jsme se vyštrachali z chaty. Polojasná obloha si pohrávala se sluncem a tu a tam vrhla na svahy stín. Dvojicí delších serpentin jsme se vyhoupli o pár metrů výš a po zhruba šesti stech metrech se před námi otevřel nádherný výhled na široké plato s vlnící se říčkou Zemmbach. Smaragdový zaoblený závěr údolí působil až hypnoticky a ve slunečním světle byl mnohem působivější než večer předtím, kdy se topil v šedi mraků.


Stoupali jsme dál téměř mlčky. Po dalších zhruba šesti stech metrech jsme dorazili k sérii bystřin crčících po svahu dolů. Tady bylo nutné vydat se vlevo mírně vzhůru a nepokračovat rovně po méně výrazném chodníku, který vede přes ledovec na vrchol Schwarzenstein (Sasso Nero, 3369 m).

Odtud je možné pokračovat přes Felsköpfl (Punta del Balzo, 3235 m) k vysoko položené chatě Schwarzensteinhütte (Rifugio al Sasso Nero, 3026 m), ale to je už jiný příběh.


Náš cíl byl mnohem prostší – sedlo Nördliche Mörchenscharte (2872 m). Zatím jsme ale postupně nabírali výšku mezi šťavnatou trávou po příjemné stezce. Slunce hřálo, no prostě paráda. Mírné stoupání občas vystřídaly prudší úseky, které jsme překonali sérií serpentin.

Nad jednou z nich se objevilo malé jezírko, podél něhož jsme prošli a vyhoupli se na skalní práh. V tu chvíli se před námi otevřelo karové jezero Schwarzsee s intenzivní temně zelenomodrou barvou. Jezero je napájeno bystřinou Zemmbach, která pramení o pár set metrů výše u menšího jezírka Eissee a po prudkém svahu na druhé straně jezera stéká dolů.


Byli jsme sotva hodinu na cestě a už jsme měli za sebou tři kilometry. Času bylo dost, a tak jsme se na chvíli zastavili a jen se kochali okolní krásou. Kamenné pozůstatky starých stavení nám poskytly krátké útočiště.

Po půlhodině lelkování nás ale začaly svrbět paty. Na čtyřech stech metrech jsme nastoupali dalších sto výškových metrů a na rozcestníku se dali vpravo. S překročením hranice 2500 metrů se krajina rychle proměnila, zelené svahy ustoupily pustým kamenným pláním a skalám, mezi nimiž přežívalo jen pár odolných trvalek vklíněných do spár.


Stoupali jsme dál a brzy jsme narazili na sněhová pole, kolem nichž jsme se opatrně proplétali. Poslední metry už vedly těsně podél skály a najednou jsme stáli v sedle Nördliche Mörchenscharte (2872 m).

Po skalnatém hřebínku jsem si ještě odskočil na návrší severně od sedla, odkud se otevřel široký výhled na okolní vrcholy a do bočního údolí Floitengrund. Na jeho konci sevřeném pod hlavním hřebenem se krčila naše cílová destinace, chata Greizer Hütte (2227 m).

Suťoviska, skály a řetězy se na dva dny staly našim denním chlebem.

První metry na východní straně sedla vedly strmou kamenitou pasáží zajištěnou ocelovými lany. S dávkou opatrnosti se dala bezpečně sejít a nebylo třeba se ničeho obávat. Brzy se svah zmírnil a stezka vyvedla mezi kameny na okraj skály, po jejíž pravé straně se začala v kamenitém terénu klikatit dolů.

Zhruba po půl kilometru se chodník stočil vlevo a traverzoval podél skalního hřebene, aby se vzápětí lehce vrátil vpravo. Těchto tři sta metrů byla nejdelší pasáž na 3,6 km dlouhém sestupu, kdy člověk mohl jít chvíli rovně, protože během celého klesání člověk spadnul o 1000 m níže.


Jakmile se mezi kameny začala objevovat horská tráva, jednotlivé zatáčky se nám začaly slévat před očima. Jinak poměrně monotónní sestup ale kolem třetího kilometru narušila výrazná skalní bariéra.

Po jejím hřebeni jsme se dostali téměř na okraj, ale těsně před ním se stezka zlomila vpravo a s pomocí ocelových lan jsme po skále sestoupili na širokou římsu. Ta nás v dlouhé smyčce dovedla ke kamennému srázu, pod nímž už zbývalo jen pár závěrečných serpentin a vytoužené dno údolí, které jsme už dobrou půlhodinu marně vyhlíželi.

Stanuli jsme na dně údolí u rozcestníku v kamenitém korytě řeky Floitenbach, kterou jsme překročili po úzké dřevěné lávce. Kolena protestovala, svaly pálily. A přesto jsme ještě nebyli v cíli. Čekaly nás poslední dva kilometry a 410 výškových metrů.

Nálada však zůstávala dobrá, navzdory postupně se kazícímu počasí. Stejný scénář jako předešlé dny: ráno slunce a polojasno, po obědě přibývalo mraků a po třetí hodině se objevily první kapky. V noci se pak většinou vše vypršelo.


Znovu jsme se zakousli do další várky nekonečných serpentin a pozorovali přitom nákladní lanovku, která se líně sunula vzhůru k chatě. Jak rádi bychom v tu chvíli byli na ní, houpali se v gondole a jen tak se kochali výhledem. Místo toho z nás lil pot v nekonečných krůpějích.

Prodírali jsme se klečí, přeskakovali zurčící bystřinu; jednou tam, za chvíli zase zpět. Studená voda na zátylku byla vítaným osvěžením. Dostali jsme se pod kamenná pole a bystřinu překročili znovu. Chata Greizer Hütte už na nás shlížela shora a zdálo se, že nás netrpělivě vyhlíží. Pravda, spíš jsme po něčem tekutém a zrzavém dychtili my, ale zůstaňme u myšlenky, že očekávání bylo vzájemné.

Usedli jsme na terase a odpočívali. Pomalu se valící oblaka dodávala pozdnímu odpoledni tíživou atmosféru, ale nám to bylo jedno. Měli jsme za sebou dva papírově nejtěžší úseky Berliner Höhenweg. Před námi už zbýval jen poslední den za odměnu, dlouhá propojka a pak cíl. Do mysli se sice pomalu zakusoval zub reality, ale tu noc jsme na něj naštěstí dokázali zapomenout.

Závěr

Jestliže třetí a čtvrtá etapa, které jsme spojili do jednoho dne, byly jen odpočinkovou procházkou, tak následující dvě etapy byly poctivým vysokohorským putováním se vším všudy. Suťoviska, skály a řetězy se na dva dny staly našim denním chlebem. Nádherné výhledy otevírající se s každým překročením ostrého hřebenu však byly duši pohlazujícím zadostiučiněním za ty proudy potu, kterými jsme za každé sedlo zaplatili.


V dalším a tentokrát již posledním článku pokračuji sedmou etapou. Nebude chybět další nekonečný traverz překračující sedmero břitvovitých bočních hřebenů s velkými suťovisky. Na závěr se nám dostane ještě nádherného výhledu z posledního vrcholu.

Itinerář

V první části:

• Etapa 1: Finkenberg – Gamshütte (6,8 km, 1000 m / 0 m, 3,5 h)
• Etapa 2: Gamshütte – Friesenberghaus (14,8 km, 1100 m / 550 m, 6,5 h)

V této části:

• Etapa 3: Friesenberghaus – Olpererhütte (4,5 km, 170 m / 260 m, 2 h)
• Etapa 4: Olpererhütte – Furtschaglhaus (10,5 km, 490 m / 590 m, 4 h)
• Etapa 5: Furtschaglhaus – Berliner Hütte (8,5 km, 920 m / 1170 m, 6 h)
• Etapa 6: Berliner Hütte – Greizer Hütte (10,8 km, 1250 m / 1070 m, 6,5 h)

Ve třetí části:

• Etapa 7: Greizer Hütte – Kasseler Hütte (9,6 km, 670 m / 710 m, 4,5 h)
• Etapa 8: Kasseler Hütte – Karl-von-Edel-Hütte (16,6 km, 1260 m / 1190 m, 7 h)
• Etapa 9: Karl-von-Edel-Hütte – Mayrhofenu (7,6 km, 0 m / 1570 m, 3,5 h)

Shrnutí

• Název: Berliner Höhenweg
• Lokalita: Zillertal, Rakousko
• Značení: červená značka
• Omezení: dostupné červen-říjen
• Ubytování: Alpské chaty dle itineráře
• Náročnost: 5/5
• Trvání: 7-9 dní
• Parametry: Berliner Höhenweg (90 km, 6900 m / 7050 m, 43 h)
• Typ: vícedenní trek s prvky vysokohorské turistiky
• Možnost parkování/spoje: Parkoviště v obcích Finkenberg nebo Mayrhofen, obě obce propojena autobusovou linkou (4104 Mayrhofen Bahnhof – Hintertux Gletscherbahn)
• Trasa: mapy.cz