Berliner Höhenweg: poslední sedlo a sedmero hřebenů

Poslední část týdenního putování po stezce Berliner Höhenweg nás přes sedmero hřebenů zavede do cíle ve stínu alpských velikánů.

V minulých článcích jsme se podívali na Berliner Höhenweg jako na celek a na první dvě etapy včetně nepříjemného traverzu. V druhém článku jsem se zaměřil nejen na výstup do nejvyššího bodu trasy, na vrchol Schönbichler Horn (3134 m), ale také na příjemné procházení okolo přehrady a podívali jsme se také k čelu ledovce.

V tomto posledním příspěvku se zaměřím na pohodový přechod menšího sedla, výživný traverz přes sedmero hřebenů a závěrečný sestup do Mayrhofenu.

Doporučené vybavení

Již jsme se podívali na nepromokavé vybavení a batohy, teď by stálo za to se zaměřit na obuv. Na tomto treku se vystřídají snad všechny povrchy, na které v Alpách můžeš narazit, snad s výjimkou kompaktního ledovce. Co si tedy obout? To je otázka!

Záleží také na tom, jestli se snažíš jít opravdu nalehko s váhou batohu do 7–10 kg, tak nějak normálně s batohem v rozmezí 10–14 kg, nebo jdeš s vyšší zátěží. V prvním případě jsou super jakékoliv polovysoké tenisky jako třeba Dynafit Transalper 2 MID GTX nebo inov-8 ROCLITE PRO. Tady neřešíš, jak moc tě bota podrží v kotníku, nebo jestli má obsázku.

Všechno je na tvých silách a dovednostech. Přesto preferuji vyšší obuv, protože se v ní v těžkém terénu cítím lépe než v klasické nízké obuvi.

Pro střední váhu bych raději volil již pevnější trekové polovysoké boty, které o něco lépe ochrání nohu. Skvělou volbou jsou například La Sportiva TX4 Evo Mid GTX nebo LOWA RENEGADE GTX MID. U této třídy bot není obsázka nutná, ale je rozhodně výhodou. Příjemným bonusem je i špička podrážky uzpůsobená pro lezení.

S těžkým batohem to chce i pořádné boty, které podrží kotník a dobře tlumí otřesy. Nabízí se například moderní iterace trekové obuvi v podání La Sportiva Aequilibrium Trek GTX, nebo klasika jako třeba Alfa Walk GTX. Sáhnout lze také po středně vysoké trekové obuvi, například po La Sportiva TX5 GTX v kotníkové variantě. U bot pro těžký batoh silně preferuji obsázku, která chrání boky boty před otěrem o kameny v suťovitém terénu a pomáhá také při brodění.

Etapa 7: Greizer Hütte – Kasseler Hütte

Ráno jsme se opět spíše loudali, než abychom spěchali. Necelých deset kilometrů a převýšení kolem sedmi set metrů nám dávaly jasně najevo, že nás čeká den v odpočinkovém tempu. Slunce znovu malovalo skrze polojasnou oblohu na okolní krajinu hru světel a stínů a my se nemohli nabažit výhledů.


Nakonec přece jen zavládla pochodová nálada. Po krátké poradě s místními kozami, které se vesele zdržovaly u přístřešku, jsme se vydali vzhůru. Do sedla nás čekalo 2,3 km a zhruba 500 výškových metrů.

První kilometr stezka líně stoupala traverzem. Jen občas se lehce zavlnila, když obcházela výběžky skalního hřebene, jehož špici jsme těsně minuli. Za ním se sklon zvýšil a druhý kilometr se už v prudkých serpentinách vyšplhal až do sedla Lapenscharte (2701 m).


Nad námi se zlověstně tyčila skalní věž Gigalitzturm (2978 m), sousední vrchol masivu Gigalitz (3001 m). Nahoru jsme dorazili zhruba za hodinu a dvacet minut. Projedené zásoby zřejmě udělaly své, lehčí batohy, několik dní strávených nad hranicí 2000 metrů a rozchozené nohy byly znát.

Krátce jsme rozjímali nad profilem hor před námi, který byl typický pro Centrální krystalické Alpy. Hluboká údolí zaříznutá o tři až pět set metrů pod skalními srázy, nad nimiž se sklon na chvíli zvolní, aby se vzápětí zvedl do závěrečné skalní hradby.

Nakonec jsme se vydali dál. Údolí Stillupgrund před námi bylo učebnicovým příkladem tohoto reliéfu.


Poslední pohled na ostrý hřeben a bylo načase vyrazit. Stezka se nejprve stáčela mírně vlevo a kopírovala skalnatý výběžek. Sestupovali jsme suťoviskem z větších kamenů, z nichž byla stezka poměrně pečlivě vydlážděna, takže cesta dolů rychle ubíhala.

Po třech stech metrech hřeben končil a my sešli z jeho úbočí do široké kamenité pláně, po níž kdysi stékal ledovec Lappenkees. Dnes se jeho zbytek krčil vysoko pod vrcholem Greizer Spitze (3010 m).

Na celé trase existuje jen jediné místo, kudy lze v případě potíží sejít do údolí.

Zhruba po dalším kilometru, kdy jsme se postupně vraceli do travnatého porostu, jsme dorazili k rozcestníku. Odtud bylo možné odbočit vlevo do údolí, nebo pokračovat vpravo pohodovým traverzem s minimálním převýšením, který kopíruje konec údolí a vede až ke Kasseler Hütte (2177 m).

Upozornění

V době psaní článku (leden 2026) je stezka do údolí uzavřena z důvodu sesuvu svahu. Aktuální informace najdete na webu Alpenvereinaktiv.


Do cíle nám zbývalo zhruba šest kilometrů a my se traverzem doslova loudali. Bez spěchu, bez tlaku, bez hrozícího deště nad hlavou. Přešli jsme kamenitou pláň na hranici zeleně a prosmýkli se pod skalním hřebínkem, který se náhle měnil v úzkou soutěsku otevřenou do údolí.

Stezka dál vedla převážně mezi nízkou trávou, místy přerušenou krátkými přechody koryt, jimiž po zimě odtéká voda ze sněhových polí nebo z posledních zbytků ledovce Westliches Stillupkees. Výraznější brázdou protékala říčka Stilluppbach, přitékající z karu pod vrcholem Stangenjoch (3055 m), nad nímž se dosud držel zbytek ledovce Östliches Stillupkees.


Tato ledovcová mementa se nenápadně vkrádala do myšlenek a nutila k zamyšlení, jak zdejší krajina vypadala třeba před sto lety, kdy se k vrcholům teprve probíjeli první alpinisté.

Posledních osm set metrů jsme k chatě došli spíše zadumaní nežli za jiskřivého hovoru. Počasí se opět začalo kazit, tradičně jako každý večer, a tak jsme zbytek dne věnovali odpočinku těla i ducha.

Tip: Vedle Kasseler Hütte vede krátká zajištěná cesta obtížnosti D na skalní výběžek s vyhlídkou. Pokud s sebou nemáš úvazek a ferratové vybavení, není třeba zoufat, nahoru se lze dostat i obchvatem, zhruba čtyřsetmetrovou procházkou.

Etapa 8: Kasseler Hütte – Karl-von-Edel-Hütte

Po další propršené noci jsme se probudili do potemnělého rána. Slunce líně probleskovalo trhlinami v mracích. Vyrážet se nám příliš nechtělo, tentokrát nás totiž nečekala žádná selanka, ale poctivá spojovací etapa přes několik skalnatých hřebínků. Předpověď byla optimističtější než náš pohled na oblohu, ale museli jsme jí věřit. Na celé trase totiž existuje jen jediné místo, kudy lze v případě potíží sejít do údolí.

Úsek mezi Kasseler Hütte a Karl-von-Edel-Hütte je zároveň součástí třídenního okruhu Aschaffenburger Höhenweg, který se obvykle chodí v opačném směru. Trasa vyráží z Mayrhofenu, nocuje na zmíněných chatách a zpět do civilizace se vrací údolím Stillupgrund.

Okruh si vysloužil přezdívku Siebenschneidensteig, Stezka sedmi hřebenů, protože na pouhých čtrnácti kilometrech je nutné překonat sedm ostrých bočních hřbetů. My jsme si k tomu navíc přidali ještě výstup na Ahornspitze (2973 m), těsně před závěrečnou chatou.


Od Kasseler Hütte jsme nejprve o pár metrů sestoupili k rozcestníku, odkud je možné v případě nepříznivého počasí sejít do údolí. Zde také končí trasa 02 a 502 a dále se pokračuje po trase 519.

My jsme pokračovali dál, překročili říčku Sonntagskarbach a mírným stoupáním dorazili ke skalnímu výběžku Sonntagskarkanzel (2177 m), odkud se otevírá krásný pohled zpět na chatu a konec údolí Stillupgrund. Měli jsme za sebou 2,3 km a mnoho před sebou, takže jsme se dlouho nezdržovali.

Stezka vedla převážně po travnatých úbočích a v rychlém sledu jsme překonali dvě bezvýznamná sedla, Samerkarjöchl (2162 m) a Weißkarjöchl (2136 m), vzdálená od sebe zhruba kilometr.


Po 5 km jsme dorazili k nouzovému bivaku Notunterkunft Aschaffenburger Biwak, stojícímu u pozůstatků opuštěné salaše. Slouží pouze k přečkání nepřízně počasí a není určen k plánovanému nocování. Jen kousek za ním se nachází poslední možnost úniku do údolí.


My však pokračovali dál. Kamenných polí postupně přibývalo, když jsme stoupali k dalšímu hřebeni se sedlem Nofertensmauer (2291 m). Po jeho překonání se před námi otevřela široká kamenitá pláň s mohutným suťoviskem.

Za námi bylo 6,2 km a začínali jsme mít pocit, že je cesta nekonečná. Pro některé z nás nebyl pohyb v rozlehlých suťových polích zcela přirozený. Přestože jsme předchozí dny šlapali v podobném terénu, tak si náročná etapa začala vybírat svou daň. Naštěstí se počasí zlepšovalo a ranní chmury vystřídala téměř jasná obloha.


Postup se výrazně zpomalil. Dorazili jsme pod skalní břitvu se sedlem Sammerschartl (2374 m), do něhož vedl úzký chodník místy zajištěný ocelovým lanem. Měli jsme v nohách 7,2 km. Nahoře bylo místo sotva pro několik lidí, takže jakmile dorazili poslední opozdilci, museli jsme se hned pustit do sestupu po skalních plotnách jištěných lany a skobami.

Před námi leželo dosud nejimpozantnější kamenné pole, uzavřené další skalní hradbou. Přeskakovali jsme po balvanech velikosti auta i menší dodávky, jindy zase po jejich ostrých vršcích. Stejně jako dříve jsme se zejména v přehlednějších částech rozsypali po svahu jako mravenci daleko od mraveniště.


Do sedla Krummschnabelschneide (2461 m) jsme vystoupali po skalní římse místy zajištěné ocelovým lanem. Ušli jsme už 9,2 km, ale pocitově jsme měli v nohách dvojnásobek. Každý skalní výběžek nás však odměnil novým panoramatem.

Následoval sestup do dalšího kamenného pole v Popbergkaru. To bylo tentokrát méně kompaktní a více jsme se museli proplétat mezi kameny. Vyšlapaný „chodník“ nás občas zavedl stranou, aby se po pár metrech zase nečekaně vrátil. Stačilo však držet směr a zvolit si vlastní cestu.


Zhruba v polovině karu se kameniště náhle rozplynulo v zelenou pláň. V pravý čas, kamenů jsme už měli plné zuby. Kilometry začaly znovu ubíhat, přestože jsme táhlým traverzem vystoupali do sedla Popbergnieder (2444 m).

A najednou jsme stáli na posledním skalním hřebeni. Stezka Popbergschneid odsud vede až na 1,8 km vzdálený vrchol Ahornspitze (2973 m). Za námi bylo 12,2 km, kousek pod námi ležela Karl-von-Edel-Hütte (2238 m) a my měli stále slušný čas, i když sil už mnoho nezbývalo.


Známé šimrání po vrcholu se ozvalo znovu. Navíc jeho pozice na konci hřebene slibovala krásný výhled na údolí Zillertal v něm ležící Mayrhofen. Neodolali jsme. Po bočním hřebeni, který na severu padal skálou o desítky metrů níže a na jihu se svažoval do strmé louky, jsme se vydali vzhůru.

Po kilometru jsme dorazili k rozcestníku, odkud se dá sejít k chatě. My pokračovali dál. Posledních tři sta metrů už vedlo po skále a velkých kamenech klikatou stezkou. Technicky nenáročné, ale za mokra by šlo o nepříjemnou záležitost.


Ahornspitze je dvojvrchol, v podstatě jen taková rozlámaná hromada kamení. Mezi oběma vrchy vede úzká stezka zajištěná ocelovým lanem a na vzdálenějším stojí vrcholový kříž. Odtud se otevírá daleký výhled, protože před vrcholem už leží jen hluboké údolí.


Po krátkém odpočinku jsme se vydali k přístřeší. Traverzem jsme se spustili přes suťovisko a na jeho druhé straně pokračovali podél hřebínku.

Tento ikonický vysokohorský trek by neměl chybět v zápisníčku žádného vyznavače alpského trekingu.

Pak už následoval sestup v serpentinách do bývalého ledovcového karu Fallenbergkar, jehož svahy dodnes nesou stopy po masách ledu, které zde vyhloubily charakteristické rýhy. Zadumaní jsme dorazili ke Karl-von-Edel-Hütte. Trpkost konce se mísila s euforií a radostí z nádherného treku, který se často zdál nekonečný a úmorný... ale pokaždé stál za to.

Etapa 9: Karl-von-Edel-Hütte – sestup do Mayrhofenu

Tuto etapu je možné zkrátit lanovkou Ahornbahn, vzdálenou asi 3 km po trase 514. Mírně klesajícím traverzem je to ani ne hodina pohodové chůze. My jsme se rozdělili na dvě skupiny; motorizovanou a pěší.

Motorizovaní zamířili k lanovce a následně hromadnou dopravou do Finkenbergu pro auto. Pěší družstvo se rozhodlo nepodlehnout svodům techniky a dojít do Mayrhofenu po svých.


Celý sestup, dlouhý zhruba 7,5 km, probíhal rovnoměrným, ale poměrně prudkým klesáním. Museli jsme totiž ztratit 1570 výškových metrů. Nejprve jsme sestupovali po okraji ledovcového karu a po pěti stech metrech se stezka v serpentinách zalomila vlevo. Přes čelní morénu jsme přešli na druhou stranu úbočí a minuli salaš Hochleger. Po hraně svahu, který byl kdysi ledovcovým splazem, jsme pokračovali dolů.

Po necelých třech kilometrech se serpentiny narovnaly a my se ponořili mezi první stromy. Z lesa jsme se po dalších sedmi stech metrech vynořili na pastvině se salaší Niederleger, u níž se nachází občerstvení Wh. Alpenrose. Byli jsme už za polovinou sestupu a na cestě sotva něco přes hodinu, takže jsme se nezdržovali.


Stezka pod Alpenrose nevedla dál po žádné cestě, ale rovnou přes pastvinu a znovu se zanořila do lesa. Další dva kilometry jsme klesali v serpentinách. Batohy zbavené zásob byly lehké jako pírko a vody jsme si nesli jen symbolicky.

Oproti předchozím dnům jsme sestupovali bleskovým tempem. Klouby sice protestovaly, ale vidina konce byla silnější. Náhle jsme vyšli z lesa, zahnuli vlevo a před námi se objevila stavení Oberkumbichl, část Mayrhofenu. Odtud už to bylo jen pár kroků k parkovišti u lanové dráhy, kde jsme vyčkali na mechanizované družstvo.

Závěr

Poslední tři etapy se nesly každá v jiném duchu. Jedna etapa byla příjemnou procházkou přes nižší, ale přesto impozantní sedlo. Následoval náročný pochod přes sedmero ostří, který z nás vyždímal poslední zbytky sil. Poslední sestup do údolí už byl jen malou tečkou za nádherným týdnem, kdy jsme se pohybovali pod vrcholky alpských velikánů.

Shrnutí dálkového treku

Berliner Höhenweg je ikonický vysokohorský trek, který by neměl chybět v zápisníčku žádného vyznavače alpského trekingu. Nádherná panoramata se s každým dnem mění a volnější etapy se střídají s náročnými výstupy do výšek okolo tří tisíc metrů. Proto tato dálková trasa vyžaduje ke svému zdolání nejen dobrou fyzickou kondici, ale především přízeň počasí.

Dlouhé traverzy druhé a osmé etapy, podobně jako přechody vysokohorských sedel v páté a šesté etapě, vyžadují dobré povětrnostní podmínky. V opačném případě hrozí fatální následky. Ostatně místní chataři ti často ani nedovolí vyrazit, pokud hrozí špatné počasí, nebo se tě minimálně pokusí přesvědčit.


Z toho důvodu je ideální se na trek vydat v srpnu, nejlépe v jeho první polovině, kdy je stabilnější počasí a nepanují taková horka jako třeba v červenci. V červnu se přes Alpy ženou téměř denně bouřky a v září už zase hrozí výraznější sněhová pokrývka, která se nad výškou 2500 m dokáže udržet i několik dní.

Itinerář

V první části:

• Etapa 1: Finkenberg – Gamshütte (6,8 km, 1000 m / 0 m, 3,5 h)
• Etapa 2: Gamshütte – Friesenberghaus (14,8 km, 1100 m / 550 m, 6,5 h)

V druhé části:

• Etapa 3: Friesenberghaus – Olpererhütte (4,5 km, 170 m / 260 m, 2 h)
• Etapa 4: Olpererhütte – Furtschaglhaus (10,5 km, 490 m / 590 m, 4 h)
• Etapa 5: Furtschaglhaus – Berliner Hütte (8,5 km, 920 m / 1170 m, 6 h)
• Etapa 6: Berliner Hütte – Greizer Hütte (10,8 km, 1250 m / 1070 m, 6,5 h)

V této části:

• Etapa 7: Greizer Hütte – Kasseler Hütte (9,6 km, 670 m / 710 m, 4,5 h)
• Etapa 8: Kasseler Hütte – Karl-von-Edel-Hütte (16,6 km, 1260 m / 1190 m, 7 h)
• Etapa 9: Karl-von-Edel-Hütte – Mayrhofenu (7,6 km, 0 m / 1570 m, 3,5 h)

Shrnutí

• Název: Berliner Höhenweg
• Lokalita: Zillertal, Rakousko
• Značení: červená značka
• Omezení: dostupné červen-říjen
• Ubytování: Alpské chaty dle itineráře
• Náročnost: 5/5
• Trvání: 7-9 dní
• Parametry: Berliner Höhenweg (90 km, 6900 m / 7050 m, 43 h)
• Typ: vícedenní trek s prvky vysokohorské turistiky
• Možnost parkování/spoje: Parkoviště v obcích Finkenberg nebo Mayrhofen, obě obce propojena autobusovou linkou (4104 Mayrhofen Bahnhof – Hintertux Gletscherbahn)
• Trasa: Mapy.cz