9 rad pro delší štreky

Zima (obzvlášť ta letošní) je v životě cyklistově obdobím spřádání plánů na nadcházející sezónu v sedle. Jestli sis jako novoroční předsevzetí napsal/a i „Jezdit víc na kole“, dnes si rozebereme pár filozofických zamyšlení i ryze praktických tipů, jak toho dosáhnout. Vlastně čtyři a půl páru.

Začnem tím nejjednodušším. Na pomoc si vezmeme královnu věd – matematiku. A taky její sestry fyziku a logiku. První rada pro splnění předsevzetí najet víc kilometrů než vloni zní:

1. Musíš na kole strávit víc času než vloni

„No tak tos vymyslel kolo!“ říkáš si možná. Jasně, zní to triviálně, ale bez tohohle základního předpokladu se kupředu nepohneš. Jakmile si uvědomíš, že tvůj cíl je závislý na čase, víš, že si ten čas musíš najít. A obětovat ho na oltář cyklistiky.

Samozřejmě – všichni, kdo nespali v šesté třídě ve fyzice, vědí, že víc kilometrů za stejný čas lze ujet taky. Jen musím dosáhnout vyšší rychlosti. Což jde dvěma způsoby. Buď (to je ta těžší cesta) brutálně potrénuješ, nebo – a to máme v MTBIKER obzvláště rádi – si koupíš rychlejší kolo. Třeba tohle.


Tak jo. První premisu máme za sebou. Půjdeme dál.

2. Je škoda nebýt na kole celý den

Ano, každý to máme s volným časem a jeho distribucí v rámci týdne trošku jinak. Každý to můžeme mít trošku jinak dokonce i s cyklistikou – zatímco někomu vyhovují výživné tréninky s intervaly a kardiozónami o délce 90–120 minut, jiný se ráno sbalí, nasedne na kolo, prostě někam jede a vrátí se až večer (nebo dokonce v noci).

Jistě jsi poznal/a, kam tím mířím. Je věčná škoda mít před sebou celý volný den, kdy je venku hezky, sluníčko svítí a vítr nefouká, a nevyužít ho celý k nějakému výletu. Za jeden den se totiž dá ujet spousta kilometrů. Ne, asi nikdo z nás jen tak bez přípravy netrhnem český rekord Dana Polmana – 911 km za 24 hodin. Ale můžeš zkusit závodit sám/sama se sebou, vítězit nad svými předchozími já a tím se zlepšovat a posouvat – sportovně i řekněme duchovně.

3. První stovka

Cesta k dlouhým vyjížďkám je trnitá a já doporučuju obrnit se trpělivostí. Pokud jezdíš párkrát za měsíc dvě tři hodinky s půlhodinovou pauzou uprostřed a po dojezdu cítíš, že se na kolo týden nebudeš moct ani podívat, ale přitom bys chtěl/a mít ve svých palmares ujetí trojciferné vzdálenosti, tak je především potřeba na to naladit tři součástky tvého motoru – hlavu, nohy… a zadek.

4. Hlava jako zdroj motivace

Hlava je důležitá. Dává ti motivaci a odhodlání, že dojedeš do cíle. Neboj se, tělo ji během cesty dopuje endorfiny, které z jízdy dělají zábavu. Hlavě s motivací pomáhá vhodně zvolený cíl a samozřejmě i nějaké ty odměny po cestě. Když o sobě třeba víš, že aktuálně nedokážeš jet déle než dvě hodiny v kuse, udělej si z handicapu spojence a naplánuj si na trase zastávky, na které se budeš těšit. A uvidíš, jak tě nohy ponesou samy!

5. Nohy jsou motor

Nohy musí být schopné šlapat. Je dobré mít tretry s pedály, protože pak ti noha zabírá nejen při pohybu dolů, ale celou dobu. To má za následek, že do pedálů přeneseš víc síly. Víc síly rovná se vyšší rychlost rovná se větší vzdálenost za stejný čas. (Zase jsme u té fyziky…)

Zdolávání překážek je to, co dělá silniční cyklistiku krásnou..

Pro dlouhé štreky je vhodnější jet sice hezky v tempu, ale na trochu lehčí převod. Hlídej si tepovku a dýchání, je zbytečné se někam hnát. Nejhorší je, když už nemůžeš, ale před sebou máš ještě dvě třetiny cesty. Je dobré mít bidony nabité ionťákem. A pro případ křečí je dobré s sebou mít ampuli hořčíku.

6. Kdo maže, ten jede…

No a zadek? Neosezená záď má tu nepříjemnou vlastnost, že po chvilce bolí. Řešením není měkčí sedlo, jak by napovídal selský rozum. Řešením jsou kvalitní bibsy s vhodně zvolenou vložkou (bacha, holčičí bibsy se od klučičích liší, tady to na unisex neuhraješ), namazané choulostivé partie (nejen u běhu na lyžích platí, že kdo maže, ten jede) a samozřejmě vyladěný posed – mluvím o výšce sedla. Víc ti o tom řekne kolega Cepo ve videu. MTBIKER má v nabídce krémů na zadek spoustu.

A kdybys chtěl/a tip přímo ode mě, já při cestách nad řekněme 300 km mažu klasickým Sudocremem, který se používá na mazání miminek při přebalování. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že si tenhle zázračnej přípravek poradil i s takovou situací, kdy jsem po dojezdu 24hodinového závodu v Letovicích myslel, že budu moct dělat náčelníka tlupě paviánů. Stačilo večer namazat a ráno jsem o zadku nevěděl. (Omlouvám se citlivějším povahám, ale myslím, že osobní zkušenost je nejcennější.)


Ale co platí maximálně – zadek si nejlíp zvykne tak, že porád sedíš v sedle a někam jedeš.

7. Vybírej trasu

Když se chystáš na rekordní jízdu, je dobré se připravit. Kdo je připraven, není překvapen. Teď mám na mysli především trasu, kterou si vybereš. Sto kilometrů po rovince se jede docela jinak než sto kilometrů v horách. Já jsem se ve svých cyklistických začátcích kopcům vyhýbal a na chuť stoupání jsem přicházel postupně a až později. Rozepíšu se o tom o kousek dál.

Taky je dobrý vybrat si směr, který není proti větru. Pro příjemnou jízdu je ideální bezvětří, ale všichni lamači rekordů vědí, že pro ty nejlepší výkony se vyplatí mít v zádech pořádnej vítr.

Když už vítr fouká, radím vyrazit proti němu hned na začátku cesty, kdy jsi nejčerstvější. Pokud větru nedojde dech nebo nezmění směr (bacha, to se taky může stát), budeš mít jednodušší cestu zpět domů.

8. Kdo ujede sto, ujede sto padesát. A tak dál…

Po první stovce v zásadě můžou nastat dvě situace. Buď zahodíš kolo do kouta a měsíc na něj nesedneš, nebo si řekneš: "Oukej, tak příští víkend znova!" Pro členy té druhé skupiny mám dalších pár rad.

Rekordy jsou od toho, aby se lámaly. Ale dělej to chytře, třeba jako světový rekordman ve skoku o tyči Mondo Duplantis. Ten dokázal překonat světový rekord 14x (pokud můžu věřit googlovskému AI), ale vždycky si rekord zvedl jen o jeden centimetr. Je to chytrá taktika – kdyby se přeskočil třeba o 5 centimetrů, neměl by těch rekordů tolik. A taky je dobré překonávat svá maxima postupně, přidat vždycky jen kousíček. Máš z toho víc radosti. A tvoje nohy a zadek ti také budou vděčné.

Takže ze sta popojeď klidně na 125, pak na 150, když to zvládneš, vyzvi metu 175. No a pak už na tebe čeká dvoustovka. A tou to samozřejmě taky nekončí… Je to vlastně jako otužování. Nebo posilování. Postupně si přidáváš, po sezóně se ohlédneš, podíváš se na své o rok mladší já a řekneš si: „Fíha, něco jsem se sebou udělal/a.“

9. Kam a jak dál?

Když se chceš ve svých výkonech posouvat dál a dál, mně kromě přidávání si vzdáleností a vymýšlení bláznivejch cílů pomáhalo i vybrat si záměrně nekomfortní podmínky. Třeba během zmíněného 24hodinového závodu jsem zjistil, že se mi nejezdí dobře v noci. A tak jsem schválně jezdit v noci začal, abych to hecnul a zlomil. O jedné takové mé noční jízdě z Brna do Prahy si můžeš přečíst v mém úplně prvním článku pro MTBIKER.

Zmínil jsem se, že mě nebavilo šlapání do kopce. Jenže právě zdolávání překážek je to, co dělá silniční cyklistiku krásnou. Další výhodou je, že když fouká, v zalesněných kopcích se dá dobře před větrem schovat. A pak ty výhledy! I proto jsem si svou první pětisetkilometrovou etapu namířil drze přes Alpy.

Zatím poslední „speciální dovedností“, kterou jsem odemkl, je jízda v dešti. Nemám to rád – hlavně kvůli tomu, že když ti zmokne elektronika, je taky možný, že už ji nerozchodíš. Utopil jsem takhle jedno světlo přední a nejedno zadní.

A pak přišel nedělní večer na konci loňskýho srpna, já byl ve Vídni a potřeboval jsem se dostat domů do Mikulova. Rozhodl jsem se déšť ignorovat a prostě jsem jel. No a zjistil jsem, že to jde. Nakonec to nepřežilo jen dálkový ovládání předního světlometu, to musím příště schovat, nebylo vodotěsný.

Ono totiž v každém cyklistovi a každé cyklistce toho je daleko víc, než se na první pohled může zdát. Vybrali jsme si krásnej sport. A jsme bojovníci.


Přeju vám všem hodně šťastných a bezpečných kilometrů v roce 2026!