Z práce na kole: švih přes půlku Moravy

Když máš klienta v Ostravě a bydlíš v Brně, může se z dojíždění stát výživný materiál pro článek.

Na úvod trocha kontextu: Ještě předtím, než jsem zakotvil v Mikulově, měl jsem jako markeťák na volné noze jednoho klienta v Ostravě. Spolupráce byla příležitostná a většinou šla odbavit na dálku, ale párkrát jsem tam na meeting jel. A protože to bylo zrovna v době dlouhých dnů a teplého počasí v létě 2024, tak proč si zpáteční cestu nešvihnout na kole?

Poprvé

Moje poprvé z Ostravy do Brna bylo v půlce července. Z centra Ostravy jsem vyrážel před 16. hodinou a čekalo na mě nějakých 180 km. Takže dojezd hezky někdy v polovině noci.

Zastavil jsem se ještě podívat na místo konání festivalu Colours of Ostrava, který měl začít o den později. Přípravy běžely a já tam potkal kamaráda Přemka, který se na pořádání Colours podílí. Pak už ale „Čus, Ostravo!!!“

Cesta mě vede po jižním konci Vítkovské vrchoviny – přes Klimkovice, Bílovec a Fulnek. Silnice tu houpe nahoru a zas dolů. Odměnou je pohled na Eiffelovku právě mezi Bílovcem a Fulnekem. Ve Fulneku se stavím v Bille pro nějaké kalorie a hurá zase dál.


Vítkovská vrchovina docela plynule přechází v Oderské vrchy. Mezi Odrami a Potštátem je dnešní největší stoupání dne. Jedu po silnici 441, která objíždí serpentýny na Dobešov – paní z navigace mě prostě vede po hlavní, i když mám matný pocit, že jsem je původně jet měl. No ale nevadí, i tak si v červencovém vedru, které – navzdory blížícímu se večeru – stále ještě panuje, hezky máknu.

Potštátem prolítnu s jazykem na dresu (neboj, selfí z toho nemám) a chystám se na poslední větší stoupání dne vedoucí kolem Vojenského prostoru Libavá. Nad hlavou mi proletí dva armádní vrtulníky, tak to jsem tady fakt asi správně.

Po kopci nahoru přichází konečně odměna v podobě šestikilometrového sjezdu. Ne nadarmo bývá tenhle kopec (samozřejmě v opačném směru) na trati Czech Tour. Zalehnu na řídítka a rámovou trubku a užívám si ty chvilky pohybu zadarmo.

Dole jsem pocitově příliš brzo. Tak jo, tady začíná Haná. Je osm večer a sluníčko se chystá schovat za západní obzor. Do Brna je to necelá stovka, tak jedem! Dostávám se na Přerovsko, do kraje chmelnic a širých lánů. Jako vždy, když cestuju neznámým krajem, mi v uchu zní navigace a muzika. Krásný večer.

Šlapu proti větru od západu a začínám dostávat žízeň.

Za takovej úsek s kočičíma hlavama by se nemuseli stydět ani na trase závodu Paris-Roubaix!

V Brodku u Přerova hledám benzinku nebo hospodu, ale chcípl tam pes. Ve vedlejším Dubu na Moravě potkám u benzinky bistro. Lampičky svítí, lidi sedí u stolků, mají rozpitý piva, ale bistro už má prý zavřeno. Týpek říká, že je majitel, ale že nemá klíče a nemůže mi pomoct. Věřím tomu asi podobně, jako tahle zahrádková společnost věří mně, když říkám, že jedu z Ostravy do Brna. „No to máš ještě co dělat!“ Já vím, miláčci, já vím.

Nespoléhám na to, že v některé z menších vesniček, které mám na trase, najdu otevřenou hospodu – namířím si to rovnou do Prostějova. Tam hasím žízeň colou na benzince. Deset minut stačí a hned zas dál! Blíží se desátá hodina večerní.

Jsem asi ve dvou třetinách trasy, 120 kiláků už mám za sebou, takovejch 60 před sebou. Do Vyškova 22, tak jedu. Už to vydržím bez pití.

V Rousínově mě šlehne do očí blesk na západní obloze. No dopr-! Pohled na radar ukazuje, že se do Brna od Vysočiny blíží bouřka. Z pohodového švihu v příjemném tempu se rázem stává časovka. Ale už jsem sotva dvacet kilometrů od domova, když na to šlápnu, tak jsem do tři čtvrtě hodinky doma v suchu.

Dokonce jsem urval 4. nejlepší čas na segmentu Sprint kolem Penny v Újezdě u Brna. 🙂


Pár osamělých kapek na mě v Brně spadlo, ale jo, stihl jsem to! Usínám s příjemnou zvukovou kulisou deště bubnujícího na parapety a balkón.

Link na Stravu je tady.

Podruhé

Máme o necelé dva měsíce později, je 10. září. Já jsem právě úspěšně zvládl Tour po okresních městech Jihomoravského kraje a podal přihlášku do výběrového řízení na tiskového mluvčího Mikulova. Co přinese zítřek, to nikdo neví.

The Beatles ovlivnění východními učeními a západním LSD zpívali Tomorrow Never Knows, já říkám: Tomorrow… what? a čekání na pozvánku na pohovor vyplňuju další cestou za klientem do „Ovy“. Model: tam vlakem, zpět na kole.


Trasu jedu skoro stejnou, takže ji už nebudu popisovat tak podrobně. Jen v Odrách udělám změnu a vezmu to těma serpentýnama, které jsem minule minul. Krásnej kopec – 4,5 kilometru s průměrem 5 %, v maximu lehce přes 8 %.

Odměnou za ten kopec byl klid tam nahoře. Parádní místo.


Kopec z Kozlova k dálnici, který jsem opěvoval při první cestě, se mi podaří sjet ještě rychleji než tehdy. Strava ukazuje průměr 60,6 km/h a maximální rychlost 90,4 km/h (beru Stravu s rezervou, ale rychlý to bylo, to zase jo).

Protože jsem vyjel oproti své první cestě dřív, mají v bistru na benzince ještě otevřeno, tak lámu červencovou smůlu zářijovým osvěžením.

Pak už klasika dupačka přes Přerovsko, přejezd na Prostějovsko (tentokrát bez návštěvy města, pití jsem měl dost). Zrovna když jsem vyjížděl z Bedihoště směrem na Výšovice, pochvaloval jsem si kvalitu asfaltu. Byla už tma a já neviděl, do čeho jdu.

Tu značku s „podprsenkou na silnici“, jak jsme tomu říkali na základce, jsem zaregistroval. Ale takových potkáš na cestách Českem plno.

Tady si svou existenci opravdu obhájila. Za takovej úsek s kočičíma hlavama by se nemuseli stydět ani na trase závodu Paris-Roubaix! Tohle je fakt úsek minimálně pro gravela. Málem jsem po cestě vyklepal zuby z huby.


Už ve Výšovicích se ale napojuju na trasu, jak jsem ji jel poprvé. Projíždím noční krajinou, chvílemi po cyklostezce, chvílemi po silnici na cestě do Vyškova. A z Vyškova už je to popaměti podél dálnice.

Doma jsem kolem 11 večer. Jsem spokojenej. Podruhé to bylo lepší než poprvé – už jsem věděl, do čeho jdu. A až na to pavé u Bedihoště to bylo fakt pěkný. Těším se na příště. Které možná bude a možná taky ne… Na světě je ještě tolik neobjevenejch silnic!


Link na Stravu je tady.