Reportáž: BIKE HERO - 159 km s převýšením 4139 metrů

Tento zážitek si můžete dopřát za 1 až 3 následující dny. Start trasy si můžete zvolit kdekoli na daných 159 km, nemusíte začínat v Berouně, kde je start GPX trasy. Ale pojďme k věci.

Proč jsem se rozhodla jet BIKE HERO

V době karantény kvůli nemoci covid-19 to vypadalo, že si letos moc nezazávodíme a začala jsem přemýšlet nad výzvami, které si dát letos jako cíl. Brouzdala jsem po netu a najednou vidím BIKE HERO. Pročítám web a už vím, že to chci jet. Prvně jsem plánovala, že to dám za 2 dny, ale na to se můj přítel Mirek netvářil. Přeci to nepojedeme 2 dny, to je nuda. No tak jo, tak jsem se rozhodla, že to dám za den, a už jsem vytvářela registraci. Pro sebe startovné s finisherskou skleněnou trofejí na památku, Mirek chtěl jen základní. Teď už zbývalo jen naplánovat, kdy jedeme. V květnu a červnu počasí o víkendech moc nepřálo, tak jsme start odkládali a odkládali. V červenci už jsme začali závodit a už jsem se bála, že BIKE HERO nám do kalendáře nezapadne. Na konci července nám ale začala plánovaná dovolená a už jsme rezervovali ubytování a balili.

Finální příprava na BIKE HERO

Někteří by předpokládali, že taková výzva chce pořádné plánování. My jsme to nějak odbyli stylem “Jedeme hned první den dovolené, ať to máme za sebou a zbytek dovolené se můžeme už jen kochat.” Takže jsme tak nějak v rychlíku zkoukli mapu, nahráli si GPX záznam do svých Garminů, do mobilu, ať se případně můžeme mrknout na větší mapě, nachystat 3 tyčinky, 1 banán, 1 bidon a jedééém. Teda dobře, ještě jsme si vzali 3 CO2 bombičky a mini sadu imbusů, kdyby náhodou.

Den D

5:30 budíček. Uff, takhle brzy vstávat na dovolené? Nu dobrá, prostě to dneska dáme a zítra budeme spát do aleluja. Snídani celkem odbýváme, vyjíždíme z Dobřichovic a v Berouně jsme raz dva, tam se pěkně nasnídáme. Takže do sebe dáváme aspoň něco málo, ať dojedeme do Berouna, plníme kapsy věcmi nachystanými už z večera a v 6:15 už procházíme kolem recepce. Recepční na nás kouká jako na blázny, že jsme dojeli na dovolenou a takhle brzy ráno jedeme pryč. Naštěstí neví, co nás čeká, to by nemusela rozdýchat.

V 6:17 zapínám záznam na Garminu a vyrážíme. S úsměvem jedeme do první vesničky Karlík (1,6 km) a Mirek hlásí defekt. No paráda, jedeme fakt nalehko a už na prvních kilometrech máme použít první bombičku? Nu dobrá. Mirek ladí bombičku a já jen pronesu, hlavně vypustit do kola, ne do lesa. Vzduch úspěšně docestoval do kola a přemýšlíme, zda se máme vrátit aspoň pro pumpičku. Oba se shodujeme, že se nám zpět nechce, a frčíme dál. Na 5. km v Mořince je první zajímavost, menhir. Ti, co jezdili závod Karlštejn Tour, tento kopec dobře znají. My musíme tento kopec jen vyjet a vrátit se zpět do vesnice. Nahoře děláme fotku v betonovém křesle a hurá dále.

Z Mořinky si užíváme pěkný trail a už jsme u lomu Velká Amerika (10. km), ani nevíme jak. Zatím to jde lehce, ale jsme stále na začátku. Na focení lomu Velká Amerika už se nezastavujeme, byli jsme zde předchozí den na probuzení nohou po cestě. Z lomu trasa vede polem do Srbska (18. km), kde cestou vidíme i Karlštejn.


No paráda, pár kilometrů za námi a už jsme toho tolik viděli. Ze Srbska opět stoupáme nahoru trailem, který končí u lomu Chlum (19. km). Děláme další fotky a pokračujeme dále, ať to stíháme.

Opouštíme Beroun

Dalším stoupáním a klesáním se najednou dostáváme na pěkný sjezd končící v Berouně (30. km) a já si říkám, sakra to je boží, to dneska půjde. Nohy jedou parádně. V Berouně pod dálnicí dávám tyčku, kouknu na Mirka a rozhodujeme se, že jedeme dále bez návštěvy jakéhokoli obchodu. Hlad není. Opouštíme Beroun a už to zase začíná, opět nahoru a tentokrát pořádně. Dobrá, musím slézt z kola a říkám si, snad je to dneska naposled. Mirek jako vždy vše vyjíždí. Naskakuji zpět na kolo, kousek dolů a co nevidím? Opět stojka. Mirek si fotí kapli U Studánky, já prohlašuji, že vyrážím napřed, opět po vlastních vedle kola. Po chvíli naskakuji na kolo a vyjíždíme k vyhlídce nad Beroun.


Mirek se mne snaží uklidnit slovy, když je tady vysílač, rozhledna už nemůže být výše. No, trochu chyba odhadu, na rozhlednu Děd to bylo ještě trochu do kopce. Nahoře na Dědu (36. km) opět děláme fotku, provádíme malý rozhovor se dvěma staršími turistkami, které se nás ptají, kam chceme jet. Když jim oznámím, že pořádně nevím, že jedeme podle navigace a že si pamatuji průjezdní bod Křivoklát, koukají na mne, jak mohu nějak jet, když nevím kam. Když jim řeknu, že naše trasa má celkem 159 km, obě na nás vyvalí kukadla a raději se loučíme, abychom jim nezpůsobili ještě další šok.

Odhazuji kolo a v obchodě beru první colu

Hurá dolů. Cestou dolů si začínáme plánovat, že bychom v nějaké vesničce navštívili nějaký obchod. Projíždíme okraji pár vesniček a nikde nic nenacházíme a už nám pomalu dochází pití. Naštěstí po lesních úsecích najíždíme na asfaltku, kde trochu odpočíváme a dojíždíme po ní až do Zbečna (62. km). Obchod! Odhazuji kolo a v obchodě beru první colu, co vidím, obyčejnou vodu do bidonu a nějaké pečivo. Konečně mám chvíli na to si odpočinout a Mirek mne nenahání, že bychom měli pokračovat. Po půl hodině odpočinku se ve čtvrt na 12 rozhodujeme, že jdeme do další části. Zatím je nálada veselá, kilometry ubíhají, za chvíli jsme na vodní nádrži Klíčava (65. km), další fotky a jedeme konečně na Křivoklát. Pěkně přes traily nahoru dolů, a ani nevím jak a jsme na Křivoklátě (73. km). Koukáme, kde je hrad, a zjišťujeme, že trasa vede přímo kolem něj. Opět fotíme, kocháme se a letíme dolů.


Restaurace na Křivoklátě míjíme, ale v Roztokách (75. km) bychom si už něco k jídlu dali. První hospoda plná, tak věříme v obchod. Na konci Roztok vidím ceduli „restaurace“, bohužel ale vietnamská, a to jsme moc nechtěli, přeci jenom nevíme, co to s námi udělá na kole. Takže v místním obchodě dáváme pití, koukáme do mapy a shodujeme se, že za chvíli jsme v Novém Jáchymově a tam je dle map restaurace, tam jsme přeci za chvíli! Ha, chyba odhadu, po pár stech metrů stojka jako kráva. Mirek prohodí dotaz, zda fakt nahoru. A už letí. Za chvíli už ho nevidím, protože to je další úsek, který jdu raději po svých. Přeci jenom jsme těsně před polovinou a nechci plýtvat energií.

Stojka naštěstí není až nahoru, takže naskakuji a nahoře už mne čeká Mirek s tím, že teď už je to k jídlu jenom dolů. Tak to pouštíme dolů, raději ani nebrzdíme, jaký už máme hlad. V Novém Jáchymově (85. km) vidím první restauraci. Nevaří. Tak jedeme dle šipek k další, zavřeno. Mirek hlásí další šipku k restauraci a ta je otevřena. Objednáváme, je nám skoro jedno co, jaký máme hlad. K tomu kofolu, která je konečně pořádně vychlazená. Pití v obchodech bylo spíše teplé. Jídlo do nás padlo jako nic, barman si v duchu říká, že jsme sto let nejedli. No, sto let ne, ale hlad byl.

Vyrážíme z Nového Jáchymova na nejvyšší bod trasy. Ze začátku to moc nejde, ale pořád si říkám, že to je dobrý na to, že máme skoro 90 km za sebou. Na nejvyšším bodě na Krušné hoře je rozhledna Máminka (90. km).


Fotíme, já aktivně lezu nahoru. Rozhledna se trochu houpe, ale dneska už mne nic nerozhodí. Sbíhám dolů a Mirek už mne nahání, že bychom měli pokračovat, pokud to chceme stihnout. No jo, však už jedu. Prý to teď bude lepší a spíše dolů než nahoru. Jasně! Dolů to bylo, ale jen z Krušné hory. Trasa se najednou stáčí po pěkném trailu a co nevidím před sebou. Zase stojka! Sakra, to už ne. Tak zase dolů a jen koukám, jak Mirek opět frčí a vzdaluje se mi.

Nahoře zjišťuji, že jsme na zřícenině Velíz (94. km) a sjíždíme zase dolů. Tady už ze mne padají věty typu „Jasně, nastoupáváme metry, zase jedeme dolů, a to jsme tam mohli dojet po rovině!”. Sjíždíme do obce Broumy (98. km), kde opět stojíme u obchodu. Na Garminu vidíme skoro celý den teploty 35+, v maximu 41 a je to čím dál více znát. Dáváme hromadu pití, doplňujeme bidony a Mirek pronáší, že bychom asi fakt měli pohnout. No tak jo, tak jedem. Nahoru, dolů, nahoru, dolů a jsme na Točníku. Tady si pochvaluji, jak se mi stále jede dobře, i když máme za sebou 111 km. Děláme další fotky a frčíme dál.

Polévám se trochou vody z bidonu a jedem

A najednou přichází krize. Do kopce se mi už moc nechce, v terénu mi to přestává chutnat a přeji si, ať to vede už i něco málo po silnici. Hahaha, BIKE HERO silnici skoro vůbec nezná. Dojíždíme na Vraní skálu (121. km), na fotky už není nálada, tak pokračujeme dále. Mirek na mne volá, že před námi začíná nějaký trail a třeba pojedeme po něm. Kdykoli jindy by mi udělal radost, dneska ne. Tak jedeme dolů po trailu, celkem trpím, ale přežila jsem. A zase zpět nahoru. Po pár kilometrech jsme ve Zdicích (125. km) a říkám si, že teď už to musí jít, že už přijde ta euforie z vidiny cíle. Mirek mne uzemňuje, tvrdí, že na 140. km přichází nejhorší krize. No jo, už má za sebou nějaké ty Obr Drásaly a nejdelší Salzu. Ale já si pořád říkám, že to už bude v klidu.

Bohužel měl Mirek pravdu a finální krize přichází hned v následujícím kopci, kde se začínám modlit, abych vůbec dojela. Ve Všeradicích (139. km) vidíme nad Brdy černo a už si říkám, že ještě déšť tady dneska scházel. Modlila jsem se, ať počasí vydrží, přeci jenom už je skoro 7 večer. Ze Všeradic projíždíme kolem Podbrd a čeká nás poslední dlouhé stoupání na Stožec (144. km). Míjíme značky závodu Trans Brdy, ale v polovině stoupání už síly docházejí, zastavuji na menší odpočinek a dělíme se o poslední tyčinku v kapse. Polévám se trochou vody z bidonu a jedem. To už přeci musíme dát. Už je to kousek! Ze Stožce vede trasa po kořenech, zde už i Mirek pronáší, že by ty kořeny raději vynechal. Naštěstí nejsou až do cíle, projíždíme Kytínem (152. km), kde míjíme místní pivovar a nezastavujeme.

Čeká nás poslední kratší kopec po asfaltu. Hurá asfalt! Při stoupání už nevím, zda chci blít z toho všeho sladkého za dnešek, brečet, že už nemohu, nebo se smát, protože to už mám skoro za sebou. Dojíždíme na poutní areál Skalka (157. km) a co nevidím, stojka! Ale určitě už poslední, a hlavně krátká. Raz dva jsme nahoře a hurá do finále. Sjezd do Dobřichovic by byl asi fajn, nemít v nohách a rukách tolik kilometrů, ale teď jsem každý šutr proklínala. No, ale dojeli jsme dolů do Dobřichovic a já jsem si oddychla. Dojížděli jsme na bod, kde jsme ráno začínali, a už jsem jen nevěřícně kroutila hlavou, že to není možné, že jsem to dala. I slzička ukápla. U našeho hotelu dáváme několik sklenic pití za sebou, na jídlo není chuť, jak máme rozházený žaludek.

BIKE HERO v číslech

159 km, 4 139 m, 11 hodin 26 minut čistého času. Odjezd ráno v 6:17, dojezd v 20:35. Takže něco málo přes 14 hodin na trase i se zastávkami. Jedna bombička na defekt hned po startu. Litry pití nespočítáno, ale hodně, ledviny se moc asi neradovaly.

Co říct nakonec? Jeď si užít svoje BIKE HERO! Stojí to za to, peckovní celodenní zážitek z vetšiny tahaný terénem a nádhernými traily. Více informací o BIKE HERO naleznete na tomto odkazu.

Autor článku: Jana Čupová