Stoneman Taurista: na kole v království kamení

Máte rádi úchvatné alpské výhledy, strmá stoupání a sjezdy, kamenité traily a nošení kola na zádech? Stoneman Taurista vám všechnu tuto zábavu dopřeje v koncentrované podobě.

Stoneman je projektem bývalého MTB profíka Rolanda Staudera. Za několik let existence se rozrostl do několika států a postupně se na původní MTB nabalují i další disciplíny. My jsme před pár lety vyzkoušeli Stoneman Miriquidi v Krušných horách. Co vše jsme na trase zažili, najdete v tomto článku. A protože máme výzvy rádi a Stoneman se nám líbil, rozhodli jsme se, že vyrazíme poznat jeho původní podobu do Alp, Stonemana Tauristu.

Žádná pohoda, ale poctivá hodina a půl s kolem na zádech.

Byla to naše první zkušenost s ježděním v Alpách, ne že bychom se na žádný tamní vrchol zatím nevyškrábali, ale vždycky to bylo pěšky nebo na lyžích. Že to na kole nebude jen tak, nás napadlo samozřejmě už dopředu a navíc jsme odjížděli poučeni od party kamarádů, loňských finisherů. Ve všech cyklistických variantách Stonemana si můžete vybrat, jestli je absolvujete za 1, 2 nebo 3 dny. My jsme se již tradičně rozhodli pro dvoudenní variantu.


V Rakousku nás tak čekala trasa dlouhá sice jen 123 km, ale s převýšením 4500 m. Tu jsme si navíc prodloužili o cyklostezkové přejezdy, abychom mohli nocovat na jednom místě. Dohromady jsme tak za dva dny urazili skoro 170 km a nastoupali 4548 m. A jaké to teda bylo? Intenzivní.


Cesta do Altenmarkt im Pongau, kde jsme se zabydleli, není úplně krátká, takže jsme počítali s tím, že první den budeme rozbití ze sezení a autě a rozhodli jsme se dát si nejdříve kratší část trasy s menším převýšením s tím, že kdyby byl čas, vyjedeme ještě na jeden vrchol, abychom měli na druhý den míň práce. Výzva funguje tak, že v rámci startovního balíčku dostanete mimo jiné kartičku se 7 vrcholy, které máte v rámci výzvy objet po stanovené trase.

GPX trasy obdržíte dopředu e-mailem, ve starter packu najdete papírovou mapu. Na každém z vrcholů je mašinka, která vám do kartičky vyrazí dírku u toho vrcholu, kde právě jste. Kdo má takto označených všech 7 vrcholů, má splněno a může se nechat zapsat na finisherskou listinu, případně si koupit vítěznou trofej.


První den jsme tedy měli v plánu Forstau, Oberhütte, Johannesfall a kdyby zbyl čas tak ještě Sattelbauer. Na druhý den nám potom zbýval Hochgründeck, Rossbrand a Mandlberg. Vyrazili jsme po cyklostezce údolím Enže, pěkně okolo řeky z kopečka, v ranním oparu nádhera. První stoupání z Mandlingu do Forstau bylo v mapě označeno jako 8%, taková rozcvička.

Jelo se hezky, pěkná cesta, nahoře výhledy na Dachstein, co víc si po ránu přát. Ve Forstau první dírka do kartičky a jedeme dál, opět nádhernou cestou, stoupání jen 5%, krásné výhledy, idyla. Na chatě Vörgeialm dáváme občerstvovačku a chystáme se nahoru na Oberhütte.

Rozhodla jsem se neplýtvat silami a získala jsem nový skill – jednou rukou tlačím a druhou sbírám borůvky.

Spolu se starter packem jsme dostali i varování, že silnice nahoru je zavřená kvůli sesuvům kamení, stejné cedule jsou i cestou. Prý máme prostě jít po turistické značce. No co, říkáme si, tak to vytlačíme po turistce, pohoda. A to byl omyl. Žádná pohoda, ale poctivá hodina a půl s kolem na zádech. Nejen, že se tam nedalo jet (s tím jsme počítali), ale nedalo se ani tlačit. Na 2,5 km jsme nastoupali 450 výškových metrů po kamenech, úzkou pěšinkou. Prostě jako když jdete na výlet v Alpách. Jen to kolo jsme tam měli tak trochu navíc. Na chatu jsem dorazila úplně zničená, zachránilo mě korýtko s ledovou vodou a studený radler. Tohle bylo fakt navíc.



Jsme ale úplně mezi štíty, u jezera, Oberhütte je ve výšce 1876 m. Takže kochání, výhledy a jídlo zachraňují situaci a opět se těšíme dál, na zdolání nejvyššího bodu celé trasy. Podle mapy je to asi 3,5 km, vystoupat máme do nějakých 2200 m. Je to kousek, říkáme si, horší už to nebude. Nebylo, ale tenhle úsek stál teda hodně sil.

Šli (ano, šli, jet se dalo jen opravdu místy, občas šlo tlačit a jinak opět kolo na záda) jsme ho zároveň ještě s jednou skupinkou Stonemanů, a z toho, co jsme viděli okolo, byli v tomhle místě všichni dost na dně. Ale nejvyšší bod je tady, se Stonemanskou cedulí a velkým logem. Nádhera. Bohužel, ani dolů se nedalo úplně jet, takže utrpení s taháním kola ještě neskončilo. Za odměnu byly jen ty výhledy.


Když jsme nad Obertauernem konečně dorazili na cestu, nasedli na kola a sjeli dolů do vesnice, fakt jsme se radovali. Oslavili jsme to kávou a zákuskem, sil ubývalo. Před námi už ale na dlouhou dobu nebyl žádný kopec, jen sjezd po cyklostezce a jeden prudší úsek k vodopádům, který jsme museli snést (ale bylo to kousek a už v tom nošení kol máme praxi…).

Johannesfall je nádherný obří vodopád, dá se jít i za něj a pozorovat spoustu vody padající do hloubky, kde se tříští na milióny kapek a příjemně osvěžuje. Stejně hezký je potom i sjezd do údolí Taurachu a celá cesta podél řeky. Tady se už jen vezeme a kocháme, konečně se trošku zlepšuje průměrná rychlost a máme pocit, že jsme ty kola nebrali zbytečně.

Když jsme nahoře uviděli chatu, byla to spása.

Protože máme ještě docela čas, rozhodujeme se, že vyjedeme i na Sattelbauer. Podle mapy je to cca 5 km kopec, 8% stoupání po cestě (nejdřív po asfaltu a potom lesní cestou), takže se vlastně těšíme. Tohle stoupání bylo v pohodě. Síly už sice moc nebyly, ale dalo se jet, a to byla pro dnešek výhra. Nahoře nás čekaly opět krásné výhledy, a protože to byl poslední vrchol před závěrečným sjezdem do Flachau a cyklostezkou do Altenmarktu, byl to i správný čas na pivo. První den jsme tak ujeli 87,5 km a nastoupali 2192 m.


Na druhý den vyrážíme už okolo 8, předpověď slibuje horko, tak chceme alespoň první velké stoupání stihnout ještě před poledním vedrem. A dobře jsme udělali, stoupání na Hochgründeck nám dalo do těla. Začalo to krásnými serpentinami nad údolím, krávy, výhledy… idylka.


Konec už ale měl pro mě dost nepříjemný sklon, i když to bylo stále po lesní cestě a jetelné. Rozhodla jsem se neplýtvat silami a získala jsem nový skill – jednou rukou tlačím a druhou sbírám borůvky. To se docela osvědčilo. Nahoře občerstvovačka a pak zase sjet dolů všechno, co jsme poctivě nastoupali.

Nohy nás po tomhle zážitku bolely ještě dlouho, bylo to opravdu intenzivní.

Bylo už po poledni, když jsme začali stoupat na Rossbrand. Z informací, které jsme měli, jsme věděli, že tohle bude zlatý hřeb a taky náš hřebíček. Už první stoupání vzalo nohám unaveným z předchozího dne dost sil a čekalo nás grandfinále na Rossbrand. Po úvodním stoupání serpentinami nad údolí, které bylo (při představě tlačení, které nás čeká) vlastně příjemné, jsme se dostali do lesa, kde končila síla energetických tyčinek a gelů.

Byli jsme zmotaní vedrem i únavou, ještě jsme lesní pěšinkou vyšlapali, co se dalo, ale následující dva kiláky tlačky přes kořeny do krpálu si definitivně vybraly svou daň. Já jsem ještě vylepšila svou superschopnost tlačit a sbírat při tom borůvky a konverzace se omezila na nevybíravá slova na adresu plánovače trasy. Když jsme nahoře uviděli chatu, byla to spása.

Domotali jsme se k ní po hřebenové pěšince a teprve když jsme snědli půl jídelního lístku, bylo líp. Přišla chvíle pokochat se výhledy na všechny strany (a že stály za to), udělat nějaké fotky (z tlačky v lese nic nemáme, nebyla energie na vytahování telefonů…) a slavnostně si orazit předposlední vrchol na kartičce.


Na poslední vrchol, Mandlberg, už to bylo z kopce a sjezd jsme si krásně užili. Teda kromě jednoho úseku v lese, trailu s nespočtem kořenů, před kterým varovala dokonce cedule. Orazit na kartičce poslední vrchol, pogratulovat si s dvojicí kluků, kteří se motali tak nějak podobně rychle jako my a hurá dolů. Cyklostezka okolo Enže je ale krásná a podvečerní sluníčko dávalo celému údolí opravdu romantický nádech. Druhý den jsme zakončili s 82 km a 2356 nastoupanými metry.



Nohy nás po tomhle zážitku bolely ještě dlouho, bylo to opravdu intenzivní. Ale řekla bych, že nezapomenutelné. Všechny ty výhledy budeme mít před očima hodně dlouho a v uších pořád znějí kravské zvonce (a tyrolská dechovka).

Stejně jako u ostatních výzev, které jsme absolvovali, i tady trasa vedla někdy až škodolibě horší cestou a hlavně úseky okolo Oberhütte a na Rossbrand je vlastně omyl absolvovat s kolem. Na Stonemany jsou ale po celé trase nachystaní, najdete na ní místa, kde se dá dobrat voda, případně opravit kolo a turisté na vás koukají s respektem.

Zajeďte si taky pro svůj kámen.