Za hranici komfortu - hobby cyklista a 400 km, je to možné?

... aneb příprava na Race Across Czechia 2024 - 1. díl

Hobby cyklistika v podstatě nevyžaduje žádné výraznější úsilí ani striktní dodržování v oblasti stravy, tréninku a vůbec ve všem, co naopak musí dodržovat cyklisté, kteří se této disciplíně věnují profesionálně nebo minimálně usilují o výsledky.

Ale právě v momentě, kdy se i hobby cyklista chce pokusit posunout svá dosavadní maxima, není na škodu se nad svým stravováním a tréninkem zamyslet.


Po letech „obyčejné“ cyklistiky, rozuměj normálního ježdění jen pro tu čirou radost z pohybu, bez cílů, bez očekávání…, jsem si letos řekl, že tomu zkusím dát nějaký smysl, řád. Ne že by na tom, jak jsem jezdil do teď, bylo něco špatně, přeci jen cyklistika a jakýkoliv sport má především bavit, ale chtěl jsem se prostě posunout. Vyzkoušet něco nového, zažít něco nevšedního.

Tak jsem si řekl, že si dám pro letošní rok cíl, na který bych chtěl dosáhnout. Udělám si takovou osobní výzvu.

Chvilka nostalgie

Když jsem byl teenager, jezdili jsme s kamarádem na starých skládaných silničkách. Tehdy jsem roztáčel dvojplacku Shimano Exage 300 biopace, řazení měla na starosti přehazovačka ze stejné řady a přesmyk 105. Řetěz pak zaujímal příčku nejvyšší Dura-Ace. Zadní výplet remerx, přední campagnolo. Všehochuť.

Pamatuji si, když mi rodiče jako novinku pořídili řadící páčky s aretací, to byla Amerika - pro nás, pro kluky ze sídliště. Byli jsme zapálení, no jo… devadesátky. Neexistovala Strava ani nic podobného, takže všechno žije jen v našich vzpomínkách.

Taky jsme neměli řád, žádný plán. Prostě jsme jezdili. Někdy okolo komína, o víkendech jsme zavítali do sousedních krajů a dali si 80, 100 km. Extrémem byl 300 km výlet do slovenského Martina nebo osamocená výprava na maďarský Balaton o podobném nájezdu. A šlo to - bez rozmyslu, beze strachu, bez karbonu, v teniskách, bavlněných kraťasech a bez fittingu.

Vo co go

Láká mě 400 km. Beze spánku na jeden zátah. Nemám ambice v této disciplíně závodit, nemám ambice závodit v žádné disciplíně. Závodím jen sám se sebou, se svou leností, pohodlností, odhodláním, disciplínou, s překonáváním svých vlastních limitů. Ať jsou jakékoliv.

Znám respektive registruji několik cyklistů, kteří s ULTRA mají zkušenosti. Lidí, kteří se připravují na ty nejtěžší závody světa. Kteří se dobrovolně vystavují extrémnímu diskomfortu jen proto, aby si splnili sen, který bude ještě násobně bolestivější než samotná příprava. Jsou tady i lidé, kteří si takovou vzdálenost zajedou několikrát za rok, jen tak pro radost. Smekám. Vidím je na Stravě a žasnu. A inspiruji se.

Každý má jiné sny a touhy, ale taky limity a možnosti. A žádný z těchto snů není o nic menší nebo větší než ten druhý.

...už jen pokusit se je vítězství.

A tak jsem si letos řekl, že si zkusím na tu metu "Ultra" aspoň sáhnout. Ujel jsem 300 km - několikrát, ale 400 km, dalších 4 až 5 hodin v sedle, to jsem nikdy nezkusil. Jenže pak přišel kamarád s nápadem a tak to všechno dostalo ještě trochu jiný rozměr.

RACZ 2024

A tak mám teď před sebou ještě 5 měsíců přípravy na Race Across Czechia 2024. Bikepackingový závod o délce 1140 km a 16000 výškových metrů. Zhruba.

Postupně v několika článcích chci přiblížit průběh přípravy hobíka - bez trenéra, bez poradce, po staru - na pocit. Jestli to bude stačit, to je zatím ve hvězdách. Abychom se správně pochopili - nemám v plánu závodit v tom pravém smyslu slova. Chci se podívat do cíle, ale taky tam nechci strávit týden. Na nějaký časový harmonogram je ale zatím brzy.

Sáhnout si na ‚‚Ultra” vzdálenost stále platí, avšak bude to „jen“ vrchol přípravy. Tu jsem si rozdělil do 3 etap.

• První dva měsíce - objem a trpělivost.
• Další dva měsíce - síla a zvyšování intenzity.
• Poslední dva měsíce - optimalizace formy.

Budu se věnovat výživě, protože vlastní hmotnost je oblast, kde musím zamakat ze všeho nejvíc. Tahám hrubě přes sto kilo živé váhy, takže je co shazovat.

Samozřejmostí bude samotná cyklistika. Kompenzační cvičení. Posilování. Technika, kolo a vybavení si taky najdou své místo. A v neposlední řadě se pokusím zprostředkovat i psychické rozpoložení.

A pro koho takové informace vůbec můžou být? Jaký to má smysl?

Na magazín MTBIKER zavítá měsíčně přes 400 tisíc čtenářů, ale jenom hrstka je aktivní v diskusích, což si myslím, že je škoda.

Chci tak všem cyklistům a cyklistkám, kteří mají jakékoliv sny, ukázat, že už jen pokusit se je vítězství. Že i vyjížďky v desítkách kilometrů se počítají a neznamená to, že se člověk má stydět, že těch kilometrů nejezdí stovky. Nebo že má dokonce mlčet, protože nemá k tématu co říct, že třeba není dostatečně „velký cyklista“.

Totiž stejně jako jen zlomek lidí z té cyklistické bubliny komunikuje, píše své zážitky, dělí se o své příhody, tak je i podobný počet těch, kteří závodí, trénují dnem i nocí, aby byli připraveni porovnat se s ostatními závodníky. A ten zbytek, ta drtivá většina, to jsme my - "hobíci”, výletníci bez závodních ambicí, kteří se vozí jen pro tu radost z pohybu. A tady by mohly tyto řádky být užitečné.

První měsíc přípravy - leden

No a na závěr už jen shrnu ten můj první měsíc první fáze přípravy, ve kterém jsem se zaměřil na objem a trpělivost. Hlavně na trpělivost.

Řekl jsem si, že co to půjde budu venku, trenažer použiju až v krajní situaci. Ta v lednu nenastala - naštěstí. Nemám ho moc rád.

Nešlo mi jen o objem, ale o to poprat se s diskomfortem. Od teplého krbu se mi moc ven nechce, to přiznávám bez mučení, a tak už jen překonat tu nechuť považuji za úspěch a strávit pak hodinu, dvě nebo tři v sedle beru jako slušnou průpravu.


Nejnižší teplota, kdy jsem venku šlapal, byla -8 stupňů. V průběhu let jsem vyzkoušel několik kousků oblečení různých značek, ale vždy jsem měl větší nebo menší výhrady. Nakonec jsem minulou zimu zakotvil u Craftu a mrazivé vyjížďky přežívám bez omrzlých končetin a víceméně v komfortu. Proto mi nedělá problém jít na kolo i při mínusových teplotách. (V závěru článku budou odkazy na oblečení, které vozím.)

Jinak byl leden vcelku milosrdný a v průměrných teplotách -3 až +5 jsem najezdil 1004 km. Vzpomínám si na den, kdy jsem v polovině trasy chytil defekt. Bylo kolem nuly, stmívalo se, tak jsem si svítil světlem a dvacet minut měnil duši na zadním kole. Následně ještě začalo vydatně pršet a do toho deset kilometrů před domem mi došla šťáva v předním světle, takže jsem si zbytek cesty svítil telefonem.

Pointa je, že i tak jsem se přistihl, jak se usmívám a říkám si: „Je to průprava, těžce na cvičišti…“ Na závodech jako když najdu.

Leden v číslech

• Cyklistika: 1004 km
• Počet dní na kole: 23
• Hodin v sedle: 50,5
• Hmotnost: -4,4 kg
• Průměrný denní příjem: 1887 Kcal
• Průměrný denní příjem tekutin (voda): 2,4 l

Z toho je vidět, že jsem jezdil skutečně pomalu a budoval si tak trpělivost, stejně jako vytrvalost. Být 3 hodiny v mrazu s tepovkou cca 110 je fakt hlavně o trpělivosti. Tolik stručné info k úvodnímu měsíci.


Zimní oblečení díky kterému u mě mráz neměl šanci.

• Tričko
• Bunda
• Kalhoty
• Ponožky
• Rukavice
• Čepice
• Nákrčník
• Návleky na tretry

Máte-li někdo podobné plány nebo už i zkušenost, podělte se v komentářích.