Z Brna do Budějc a zase zpátky

Další české krajské město, další challenge.

Po Pardubicích a Hradci Králové jsem se rozhodl vyzvat jihočeskou metropoli, město s nejdelším názvem mezi krajskými městy ČR, sídlo jediného českého státního pivovaru a místo, kde by chtěl žít každý kromě Karla Infelda Prácheňského z Cimrmanovy hry Záskok. České Budějovice.

Pro cestu jsem si vybral 28. říjen. Co taky dělat jinýho o státním svátku než poznávat krásy vlasti, že. Původní plán byl jet Brno‒České Budějovice‒Brno, což bylo hezkých 400 km, ale plány jsou tu od toho, aby se čas od času měnily a přizpůsobovaly aktuálním okolnostem. Ale nebudu předbíhat…

Trasa tam mě nevedla úplně přímo. Chtěl jsem navštvívit Břežany na Znojemsku. Před jedním z místních domů roste smrk, který se měl zanedlouho stát vánočním stromem na náměstí v mém aktuálním působišti, Mikulově. Chtěl jsem si strom vyfotit a nakrmit s ním sociální sítě města, takže částečně pracovní cesta.


Z Břežan přes Znojmo, pak krásných 90 km Rakouskem, přejezd zpátky na českou stranu na Třeboňsku a pak už jen kousek do Budějc. A zpátky ‒ ať to není stejnou trasou ‒ přes Dačice, Třebíč a Náměšť nad Oslavou.

Rakousko mě rychle vítá 10% kopcem, ale je krásně, tak mu to odpouštím.

Je asi půl osmé ráno a já vyrážím. Počasí vypadá nadějně, radar nehlásí žádné trable, vítr skoro nefouká a 8 stupňů je teplota na větrovku. Po cestě do Břežan si plánuju vymést ještě pár čtverečků v rámci tilehuntingu. Obnáší to i pár kilometrů po silnici 53 z Pohořelic na Znojmo. Naštěstí je svátek a provoz není moc silný, ale tahle silnice teda pro kola moc není. Naštěstí záhy odbočuju doleva na Břežany.

V Dolenicích koukám, že mají nový multifunkční stojan (nejen) pro cyklisty. Kromě pumpy jsou tu zamykatelné boxíky s možností nabít si telefon. To se cení.


Po dvou hodinách a deseti minutách jsem v Břežanech. Hledám panelák, před kterým stojí smrk. Aha, tady je! No, docela chápu, že se ho místní obyvatelé chtěli zbavit. Stromek je to hezký, ale stojí přímo před okny a musí dost zaclánět. Cvakám pár fotek z různých úhlů a pak rychle dál.

Přímá cesta na Čejkovice je zavřená, dělají novou silnici a já se protentokrát výjimečně rozhodnu jet po objížďce přes Mackovice (asi proto, že se mi líbilo to jméno). Bonusem za pár kiláků navíc je silnice z Čejkovic, která je tak nová, jak jen může být. Ještě na ní nejsou ani nakreslené pruhy. No tak vám ji trochu pokřtím…

V Lechovicích se opět napojím na třiapadesátku, pojedu po ní asi 10 kilometrů až skoro do Znojma. A furt rovně! Krajnice je tu naštěstí dost široká, abych nemusel jet mezi auty. Začínám si všímat toho, že mi to dneska nějak nejede. Bez nějakýho objektivního důvodu, všecko je fajn, ale neodsejpá to. No tak co už.

Na začátku Znojma dám krátkou svačinku, kterou si tentokrát vezu s sebou (protože státní svátek a zavřený supermarkety). Je chvilku před 11. hodinou a já nemám za sebou ještě ani stovku!


Šaldorf, Hnanice a pak státní hranice. Rakousko mě rychle vítá 10% kopcem, ale je krásně, tak mu to odpouštím. Tuhle trasu tak trochu znám, jel jsem po ní v opačném směru při své cestě k nejzápadnějšímu bodu Jihomoravského kraje vloni před Silvestrem (psal jsem o tom na mém facebooku).

Teď se drápu do kopců, aspoň mám čas se kochat barevným podzimem. Cesta vede částečně po místních silničkách a částečně po cyklostezkách, takže tady to je tradičně super i pro případný výlet s dětmi.

Někdy před 14. hodinou se konečně vydávám do neznáma. Tady jsem ještě na kole nebyl. Příštích 50 km rakouským pohraničím a pohádka pokračuje. Minimální provoz, malé vesničky, silnice v pohodě, reliéf nahoru-dolů-nahoru. Fotím se u cedule vesničky Brunn, jejíž jméno nápadně připomíná německý název města, ze kterého pocházím, ze kterého jedu a které vozím na své čepici.


Poslední sjezd v Rakousku a ejhle, cedule Česká republika. Odbila čtvrtá odpolední a já si vůbec nejsem jistej tím, že se mi chce absolvovat i zpáteční cesta v sedle. Za jízdy zbaběle na mobilu hledám vlakové spojení České Budějovice‒Brno. Aha, poslední přímej vlak že jede v 18 hodin. A pak až ve 4 ráno? Uhm, tak možnosti jsou dvě ‒ buďto jet o hodinu později přes Prahu (delší a dražší varianta s čekáním na přestupu), nebo trošku pohrotit a zkusit stihnout vlak v šest.

Znamená to mimojiné nezastavovat na žádné občerstvení, ale za zkoušku to stojí. V rámci svých úvah jsem dokonce zvažoval i možnost, že to otočím do Veselí nad Lužnicí, kde rychlík do Brna taky staví a měl bych tím ještě asi o 15 minut víc času. Ale zase bych neměl fotku z Budějc! Takže ne, do tohohle nejdu.


Třeboňsko rovná se rybníky. Dlouho jsem tu nebyl (na kole nikdy), tak se v počínajícím soumraku kochám. Reliéf se po tom rakouském skákání nahoru a dolů trochu uklidňuje, tak nepřemýšlím nad tím, že bych něco snědl, a šlapu. Záložní variantu mám (vlak přes Prahu), takže žádnej štres, jedem a uvidíme.


Ceduli s nápisem České Budějovice si fotím přesně v 17:44. Jedu do centra, mířím k ikonické Černé věži (chvilku hledám cestu na cyklostezce v parku, ale pak to otočím zpátky na silnici). Je to drama, ale vypadá to, že bych ten přímej vlak do Brna mohl ještě stihnout, když budu fakt rychlej! Napálím to přes pěší zónu rovnou čarou na nádraží. A jo, jsem ve vlaku, kterej má nakonec pár minut zpoždění.

Bohužel jsem si nestihl koupit lístek, posléze zjišťuju, že přirážka ve vlaku je víc než 100%. A taky zjišťuju, že ve vlaku není jídelní vůz, takže až do Brna jedu o hladu. Ale jedu, takže i tenhle můj příběh bude mít šťastnej konec. Tak ahoj, Budějovice, příště snad pobudu delší dobu a neporuším tolik předpisů.

Trasu najdete na Stravě.