Podívat se na Vídeň svrchu

Poslední zářijová neděle a slušné počasí k tomu. To je příležitost se alespoň trochu důstojně rozloučit s tou částí roku, kdy se jezdí v cyklistickým dress-codu „krátký-krátký“.

Vyrazím do Vídně, po cestě ulovím co nejvíc čtverečků, pak to vezmu kolem Dunaje do Tullnu… no a odtud zpět domů do Mikulova. OK, plány na celodenní cyklovýlet nemusí být vždycky mega sofistikovaný.

Usedám k mapám.com (asi už bych jim tam měl napsat a přihlásit se o nějakej honorář za soustavnou propagaci) a klikám si trasu do Vídně tak, jak jsem ji ještě nejel. Místo asi 80 km po nejkratší trase (tj. silnici B7) je to 125 – hlavně kvůli zajížďkám a následným vracečkám. Ale po cestě vymetu 37(!) nových čtverečků do tilehuntingu. Nemyslím na to, že bych uspěl v MTBIKER soutěži, které se můžeš zúčastnit i ty až do konce listopadu, ale lovení čtverečků mě prostě baví.

Původní plány mě vedly až za Vídeň k Wiener Neustadt, ale pak jsem si spočítal, že by to znamenalo příjezd někdy kolem půlnoci, a nechal jsem pro jednou vyhrát rozum nad svým velkým cyklistickým srdcem. Hned na začátku cesty mě totiž čekala jedna společenská povinnost, kvůli které jsem nemohl vyjet před 9. hodinou ranní.

Majk a káva z Tour de France

Do Mikulova přijela elektrická škodovka s kávovarem a v ní kamarád Michal Kamermeier AKA Majk na cestách. Ten letos ujel tisíce kilometrů přes půlku Chile až na jih do Ohňové země. A aby toho náhodou neměl málo, tak v červenci jezdil a servíroval espressa a cappuccina fanouškům na Tour de France. Takový začátek etapy si přece nemůžu nechat ujít!

Prohodíme pár slov, já děkuju za skvělé doppio, balím do zadní kapsičky nabízenou sušenku Lotus a vydávám se na jih. Směr Vídeň.


Až do Poysdorfu jedu tak nějak po paměti. Všechny čtverečky mezi Mikulovem a Poysdorfem mám nalovený, takže tady to beru nejkratší trasou. Pak to teprve začne být nové a zajímavé. Instaluju do ucha sluchátko s navigací a nechávám se vést.

Nejhorší není ani tak samotný kopec, ale spojení Vídeň+neděle po obědě+hezké počasí.

U Eibesthalu vede jeden úsek polem větrných elektráren. Je jich mezi Poysdorfem a Vídní několik. Teď v nedělní svatováclavské dopoledne potkávám dobře přes stovku poutníků. Všichni jdou proti mně, takže to vypadá jako nějaký organizovaný výlet, snad pouť nebo něco takového. Asi se taky přišli rozloučit s létem, jako já.


Pak vymetu jeden čtvereček před Mistelbachem, jeden za Mistelbachem, a pokračuju dál na jih/jihozápad. Tady začnou ty pravé čtverečkové žně, protože do této oblasti jsem se ještě nepodíval.

Po cestě využívám pohostinnosti jabloňových a hrušňových alejí. Leckde jsou koruny stromů vysoko kvůli projíždějícím náklaďákům, ale najdou se i silničky s jabkama v dosažitelné výšce, tak si dávám Apple diet.

Největší kopce dne jsou ve Vídni

Už jsem prakticky ve Vídni, jmenuje se to tu Langenzersdorf a mám tu lehkou zajížďku pro jeden čtvereček. Ale ten mi teda dal! Kopec na Magdalenenhof má kilák a půl, průměrnej sklon 8,2 % a maximum tu bylo dokonce 20,8 %. Tak tohle byl hodně tvrdě vybarvenej čtvereček! Nahoře sundávám návleky na kolena, je 13:30 a odpolední sluníčko ještě má nějakou sílu. Fotím si panorama Vídně od severu a pouštím se zase zpět dole kopcom.


Ale největší stoupání dne mám pořád ještě před sebou. Když už jsem si zkrátil původní trasu, řekl jsem si, že ve Vídni vyjedu na Kahlenberg – ten kopec s vysílačem na severozápadě rakouské metropole. Parametry stoupání? Délka 2,73 km, průměrný sklon 8,1 % a maximum 17,9 %. Nahoru mi to trvá čtvrthodinku a půlminutku k tomu.

Nejhorší nakonec není ani tak samotný kopec, ale spojení Vídeň+neděle po obědě+hezké počasí. A navíc raný podzim a nějaká slavnost plná vína a – světe div se – i burčáku. Po silničce korzují davy Vídeňáků i turistů z celého světa. A nechce se mi to ani věřit, ale celé řadě z nich vůbec nedochází, že když jim v ústrety supí cyklista evidentně z posledních sil, tak na něj jen tupě zírají a neuhnou a neuhnou.

Já jsem na kole hodně tolerantní a ohleduplný tvor a vyznávám právo slabšího účastníka silničního provozu na život, ale tohleto bylo na mě moc. Příště sem pojedu o půlnoci, protože ten kopec je krásnej a stoupání na něj i výhled z něj jsou nerozlučně dechberoucí. Navíc v noci je Vídeň stejně krásná jako ve dne.

I nahoře na vyhlídce u kostela svatého Josefa jsou samozřejmě davy, tak se protlačím škvírou mezi lidma k zábradlí, udělám rychlejch pár fotek Vídně shora (v reálu je to mnohem hezčí než na fotce), schřoupu Lotusku a svištím dál.

Do Tullnu. Po stopách Emila

Z Kahlenbergu jedu směrem na sever, dlážděnými serpentýnami k Dunaji. Vymotám se z ulic a cyklostezek města a po jižní větvi Donauradweg si to už za chvilku kalím na západ, směr Tulln an der Donau. Je to asi 25 kilometrů kolem řeky. Furt rovně, sem tam nějaké esíčko, když je potřeba něco objet, ale jinak parádní tréninková trasa, když chceš trénovat výdrž na rovince. Však tu taky potkám jednu nebo dvě časovkářské kozy.

Já jsem taky většinu času zalehnutej v HHH (Honzově hibernační hrazdě), protože je to za a) pohodlnější a za b) trochu fouká protivítr. Na chvilku zastavím, abych se podíval, co mě ještě čeká, vyfotím si (letos naposled holý) koleno a projíždějící výletní megaloď a jedu dál. Přemýšlím, jak asi los Emil, kterého viděli u Tullnu, přeplaval Dunaj. To bych chtěl vidět.


V Tullnu okouknu krásnej velikej skatepark/pumptrack (otevírali jsme teď v Mikulově obojí, ale s tímhle se to teda dá jen těžko měřit). Doporučuju všem, kdo máte děcka, je to veliký a vypadá to parádně. No a pak už na most přes Dunaj. Do města se ani nepodívám, ale nevadí mi to, projížděl jsem ho na své lednové cestě pro kremžskou do Kremže. Rychlý foto na mostě a jedem. Je 15:45 a domů to mám nějakých 90 kilometrů.

Pear či nepear?

Pouštím se na trasu, kterou jsem ještě nejel, a to je vždycky důvod ke kochání. Nové názvy vesnic, nová krajina, nové kopce. Tady to s kopcama není nic dramatického, pár si jich vyšlapu, ale to nejhorší jsem absolvoval ve Vídni a před ní.

Objevila se přede mnou další hrušeň, takže zastavuju k doplnění sacharidů, vitamínů a vlákniny. Říkám si to anglicky: “A pear appears.” Protože jsou hrušky vysoko, trošku stromkem zatřesu, aby mi nějaké spadly. Říkám si hrdě Shakespeare, což by přeloženo do indiánské řeči znamenalo "ten, který třese hruškou". Ale dost srandiček s jazykem, je potřeba udělat ještě spoustu vážné práce nohama.


Projedu přes zvlněný Hollabrunský les a čeká mě klesání na placku. Z posledního vršku před sebou vidím nejen Laa an der Thaya, ale za ním už i Česko. A na obzoru chladicí věže dukovanské jaderné elektrárny. Pomalu se blíží večer a podzimní soumrak krásně maluje oblohu s rozfoukanými mraky dooranžova. No, pomalu… večer se vlastně přiblížil dost rychle. Přece jen už máme po podzimní rovnodennosti. Je čas vytáhnout světlo.


Před Laa vypnu navigaci, teď už si poradím. Takže v Laa zabloudím jen jednou. Nakonec jsem na cestě na Wildendürnbach (absolutně nevyslovitelné jméno pro vesnici) a tady už se cítím jako doma, i když to do Mikulova mám ještě skoro 25 kilometrů.

Byl to hezkej vejlet. Škoda, že to léto bylo letos takový nějaký krátký (aspoň mně to tak přišlo). Nezbývá než se navlíct do dlouhýho dresu, bundy a zateplenejch bibsů a vymýšlet další. Však ty máš stejně v zimě víc času na čtení, žejo?


Link na Stravu máš tady.