Od RED-S k vítězství ve Světovém poháru Xterra: Příběh Anety Grabmüller Soldati

Pravidelně se prosazuje ve Světovém poháru Xterra i v zimním triatlonu. Aneta Grabmüller Soldati patří mezi nejúspěšnější české triatlonistky. Současně dokazuje, že i vrcholový sport lze skloubit s rodinou a vědeckou kariérou.

Už více než deset let žije v Norsku, kde kromě tréninku také pracuje a úspěšně dokončila doktorát. Aktivně se podílí na projektech zaměřených na podporu žen ve sportu. Otevřeně hovoří o tématech, jako je tlak na váhu či poruchy příjmu potravy, s nimiž má i osobní zkušenost.

Aneto, pojďme začít aktuálně – jak moc jsi spokojená se svými výsledky na posledním mistrovství světa, kde jsi vybojovala 6. místo v short tracku a 4. místo v hlavním závodě.
Řekla bych, že musím být spokojená. Realistickým cílem byla top pětka, pódium byl spíš sen. Jenže pak jsem onemocněla a nebyla jsem si ani jistá, že budu do závodu schopná nastoupit, takže 4. místo na mistrovství světa beru všemi deseti. Ale vzhledem k průběhu závodu mě to onemocnění mrzí o to víc, medaile nebyla daleko.


Závod se jel za chladného počasí, teplota byla okolo 9 °C a bláto všude kolem – jak ti tyto podmínky vyhovovaly?
Tím, že žiji v Norsku, tak jsem na tyhle podmínky docela zvyklá. U nás pršelo poslední tři týdny, takže ta zima mi nevadila vůbec. Jen to bahno je v Dolomitech úplně jiné. Hodně se lepí a zůstává na kole, ale to je něco, na co člověk asi nemůže natrénovat. Je to pro všechny stejné a je to spíš o tom, jak se s tím vypořádáte v hlavě.

Dlouhodobě žiješ v Norsku – je něco, co bys tam ráda měla po vzoru Česka a naopak?
To je dobrá otázka. Česko se má od Norska co učit, obzvlášť pokud mluvíme o sportu. Libí se mi jejich tréninková a vlastně i životní filozofie a jak vedou ke sportu děti – i proto tu zůstáváme. Norové by se od nás zas mohli učit brát kritiku, to jim moc nejde.

Můžeš čtenářům, kteří tě třeba ještě neznají, povědět, proč vlastně žiješ v Norsku, když jsi původem z Česka?
Poprvé jsem sem přijela před 10 lety na jeden semestr v rámci Erasmu. Z triatlonu jsem měla tenkrát procestovanou celou jižní Evropu a chtěla jsem poznat něco jiného, tak jsem si vybrala Norsko, o kterém jsem vůbec nic nevěděla. Ale ta země a lidé mě tak uchvátili, že jsem se sem vrátila na celé magisterské studium, a pak znovu doktorandské a už jsme tu zůstali.


Vím, že máš malou dcerku – jak náročné je skloubit sportovní a rodinný život?
Je to velmi náročné a kdybych neměla podporu rodiny, tak by to nešlo. Prarodiče s námi lítají na závody a soustředění, celé léto trávíme u nich, aby nám s dcerou pomohli a manžel mě v tom všem podporuje. Navíc vnímám, že dceru ten náš životní styl baví. Na závodech už jí všichni znají, organizátoři mi často vycházejí vstříc, samotní závodníci občas pomůžou. Díky tomu se to dá zvládnout. Já jsem vyrostla ve stejném stylu a mám na to ty nejlepší vzpomínky, tak jsem ráda, že se nám to daří kombinovat a mám tu možnost zprostředkovávat stejné zážitky i dceři.

Trénink a sportovní přístup

Jak vypadá tvůj typický tréninkový den?
S malým dítětem asi nic jako typický den neexistuje! Obvykle chodím na první trénink ráno ještě před tím, něž vstane. Ale pokud máme špatnou noc, tak vždy upřednostňuji spánek a trénink doháním přes den. Vždy se snažím absolvovat alespoň jeden trénink se skupinou – ať už triatlonovou nebo běžeckou. Ty tréninky jsou pak mnohem kvalitnější. Většinu dní mám na programu dva tréninky – většinou to dá dohromady okolo tří hodin.


Triatlon jsou tři sporty dohromady – jakou disciplínu trénuješ nejraději? Prozradíš i svůj oblíbený tréninkový motiv?
Nejradši asi běhám se svou atletickou skupinou. Mám ráda soboty, kdy běháme na dráze a typický motiv je 2x6 minut na prahu a pak 16x400 závodní tempo s krátkou pauzou. Ale hodně ráda mám i komunitní cyklistické tréninky, které se konají každé úterý a čtvrtek v 5:40 ráno. Jede se 40km okruh a druhá půlka se závodí. To je hodně efektivní trénink. Zpátky doma jsem včas na snídani s dcerou a v nohách mám kvalitních 70 km.

5:40 ráno, to je celkem brutální čas. Jak se ti daří vstát, v kolik hodin vstáváš a jak tělo funguje takhle brzy ráno?
Na tenhle trénink vstávám v 4:45, v 5 vyjíždím z domova. Já jsem hrozně soutěživá, takže tenhle trénink mě hrozně baví. Snažím se uviset chlapy co nejdéle a posbírat u toho pár QOM na Stravě. Ale nedělám to celý rok, jen když je venku přes léto světlo. Plavecky ani na kole mi ty ranní hodiny nedělají problém, ale běžecké intervaly musím nechávat na normální denní dobu.

Máš trenéra nebo se trénuješ sama?
Plán si tvořím sama, ale spoustu tréninků absolvuji ve skupinách. Všechny plavecké tréninky odplavu v klubu. Stejně tak většinu těžkých běžeckých a cyklistických tréninků se snažím odtrénovat se skupinou. Sama chodím lehké tréninky anebo když jde o něco specifického k závodům XTERRA.


Máš nějakého nejoblíbenějšího sportovce?
Ráda sleduji Evie Richards na horských kolech, je úžasně svá. Obdivuji Jasmin Paris, jedinou ženu, která dokončila Barkley. Je to máma s šumavskými kořeny jako já. A v triatlonu fandím všem norským triatlonistům. Triatlon je tu ještě menší než v Česku, se všemi se známe. Vím, co stojí za jejich výkony a nejde jim nefandit.
(Pozn. Barkley Marathons – legendární ultramaraton v USA (Tennessee), jeden z nejtěžších na světě. Trasa má asi 160 km (někdy i víc, protože není přesně značená), převýšení kolem 18 000 m a běží se v náročném terénu. Limit je 60 hodin a většinou ho dokončí jen jednotky lidí, někdy nikdo.)

Jak se podle tebe změnila úroveň závodů a konkurence od tvých začátků?
Ta úroveň jde každým rokem nahoru. Dřív člověk mohl mít jednu slabší disciplínu, většinou plavání, a stále mohl vyhrávat. Teď už je to jako ve všech ostatních triatlonových disciplínách, člověk musí být silný ve všech třech, přičemž pro XTERRU musí být na kole extra třída. Stačí se podívat na Sandru Mairhofer, která letos přesedlala na kola a byla druhá v celkovém pořadí světového poháru v maratonu – to je úroveň závodnic XTERRA na kole.

Závody a formáty

Jak se ti líbí systém bodování XTerry? (Každý závod přispívá k celkovému součtu – není „joker“ závod.)
Dlouhodobě s tím otevřeně nesouhlasím. Máme velmi nabitý kalendář, který začíná v březnu a končí v záři. Závody jsou na třech různých kontinentech. Je to nejen finančně, ale i fyzicky neskutečně vyčerpávající. Nutí to lidi závodit se zraněním nebo onemocněním, a to podle mě není správné. Každým rokem přibývá závodníků, kteří si uvědomují, že to není udržitelné a vypouštějí závody. Doufám, že si to uvědomí i organizátoři a buď upraví kalendář nebo pravidla.


Jak si užíváš short track?
Short track mám hrozně ráda – není tam prostor pro žádnou taktiku, strategii – prostě jedeš naplno od začátku do konce. Je to i divácky mnohem zajímavější, ta atmosféra je při těchto závodech neskutečná.


Zkrátila bys hlavní závod? Třeba po vzoru cross country, kde se kromě short tracku jede i hlavní závod, ale pro elitní závodníky trvá zhruba 1,5 hodiny.
Vůbec by mi to nevadilo! Naše závody jsou často delší než 3 hodiny, na což já osobně prostě nemám. S rodinnou a prací nemám čas absolvovat tak dlouhé tréninky, které na to potřebuju. Často mi tak ke konci závodu dochází, vypadá to pak, že jsem špatná běžkyně, ale ono je to spíš o vytrvalosti jako takové. Ale i když pominu svůj osobní zájem, tak si myslím, že kratší závod by byl mnohem kontaktnější a tudíž divácky mnohem zajímavější. Nemusel by přitom být každý závod kratší, ale nějaká variabilita by určitě prospěla.

Co bys udělala pro přilákání více elitních závodníků/závodnic?
Myslím, že ty závody by musely být snazší. Pro spoustu lidí, kteří nemají zkušenost s MTB, je spousta těch závodů technicky náročná, až nebezpečná. Např. takový závod v Molvenu, jako jsme zažili letos, musí spoustu lidí odradit. Ale je to samozřejmě otázka kompromisu – o kolik snaží to může být, aby to stále bylo zajímavé a nestal se z toho olympijský triatlon, kde se celé kolo jede v balíku a je to běžecký závod?


Jsi jednou z hlavních tváří Xterra. Jak si tuhle roli užíváš?
Jsem ráda, že je u nás XTERRA tak populární a v Prachaticích si tak můžu vždy jednou ročně připadat tak trochu jako celebrita. I v Molvenu bylo okolo trati slyšet spoustu českých fanoušků, což je hrozně milé a moc jim za podporu děkuju. Media tým XTERRY odvádí skvělou práci, tvoří spoustu skvělého obsahu, ale ten sport je stále velmi malý a třeba v Norsku ho téměř nikdo nezná.

Osobní život a pohoda

Jak se ti daří skloubit sportovní život s osobním?
Můj sportovní život je i můj osobní život. Já i manžel pracujeme ve sportu, cestujeme po závodech, sport je naší prací i koníčkem. A když zrovna nesportujeme, tak se na sport díváme v televizi.

Prozradíš, čím se právě živíš? Vím, že máš více projektů.
Vloni jsem dokončila doktorát, a tak jsem měla víc času se věnovat své neziskovce Projekt Naplno a být chvíli profesionálních sportovcem. Brzy mi ale došlo, že mě to tolik nenaplňuje a spoléhat na příjem z prize money je hodně stresující, a tak když můj triatlonový klub sháněl novou sportovní ředitelku a trenérku, tak jsem do toho šla.


Jak těžké je živit se triatlonem, pokud to vůbec jde?
Kdybychom nežili v jedné z nejdražších zemí Evropy, tak by to s mou úrovní i šlo. Pokud člověk má nějaké sponzory nebo pomoc s cestovními náklady, tak ty prize money nejsou tak špatné. Ale to člověk nesmí onemocnět nebo se zranit… Živit se sportem je strašně těžké. Nikdy nemáš jistotu, vždy je tam tlak na výkon, a to hodně ubírá na radosti z toho sportu. A u mě jde radost ruku v ruce s výkonností. Jenže když u toho pracuješ, tak nemáš dostatek času, trénuješ v době, kdy chceš být s rodinou, vždy na tom ostrouhá regenerace… Je to trochu začarovaný kruh. Já nelituji toho, že jsem to letos zkusila, ale nepřineslo mi to takové uspokojení, jaké jsem čekala. Jsem ráda, že momentálně můžu na částečný úvazek pracovat a kombinovat to se sportem.

Máš nějakou vysněnou spolupráci, sponzora?
Pořád se mě někdo ptá, kdy si konečně vyzkouším nějakou půlku. Já už to mám v plánu nějakou dobu, ale nemám časovkářské kolo, tak kdyby mě chtěl někdo zasponzorovat, nebudu se bránit!

Co ti prostředí Norska dává a čím tě inspiruje?
Norský přístup ke sportu je naprosto unikátní. Trénuje tu opravdu téměř každý. A záměrně teď neříkám sportuje, ale trénuje. Spousta hobíků tu má takovou úroveň, že by mohli naskočit do závodů a vymést se spoustou profesionálů. Buďme rádi, že ne všichni mají závodní ambice, to bychom v triatlonu neměli jen celonorské pódium, ale třeba i top desítku! Norové jsou dříči. Trénují hodně, tvrdě a efektivně, ale zároveň je pro ně strašně důležité sociální prostředí, týmová spolupráce a nálada. Uvědomují si sílu kolektivu, a to se mi libí.


Když zrovna netrénuješ, nezávodíš a nestaráš se o dceru, jak relaxuješ a dobíjíš baterky?
Hodně ráda vařím (a jím). Ale moje guilty pleasure je sledování všemožných seriálů na Netflixu.

Budoucnost

Příští rok se má jet MS v Novém Mexiku – jak hodnotíš tuto destinaci?
Za mě je to trochu zvláštní rozhodnutí, je to úplně nový závod, nová destinace. Navíc ve vysoké nadmořské výšce a relativně pozdě v sezóně. Ale jsem ráda, že se destinace mistrovství světa mění. Každému sedí něco jiného, což bylo vidět i v Molvenu – třikrát tam vyhráli ti samí závodníci. Povaha trati a podmínky u nás hrají obrovskou roli, tak je fajn, že se to mění a šanci třeba bude mít zas někdo jiný.

Jak jsi spokojená s letošní sezónou?
Papírově jsem s výsledky spokojená, vyhrála jsem svůj první svěťák - navíc doma v Prachaticích, byla jsem třikrát druhá, jednou třetí a celkově druhá ve světáku. Ale vnitřně vím, že jsem měla na víc a moje závody byly hodně poznamenané nemocemi a zraněními. Asi v žádném závodě jsem nepodala 100% výkon, což je frustrující.

Vím že ti sezona kvůli zranění nevyšla dle představ. Máš už teď nějaké plány na tu příští sezonu?
Upřímně nemám. Letošní sezona byla hodně náročná a já si nejsem jistá, že chci znovu objet celý světový pohár. Čím jsem starší, tím méně se mi chce cestovat, obzvlášť daleko mimo Evropu, kam nemůžu vzít dceru. Možná vynechám některé jarní závody a spíš se zaměřím na závody mistrovství světa, které jsou až na podzim.

Lákají tě i silniční triatlony, dnes populární půlironmanské a ironmanské distance?
Na Ironmana nemám ani hlavu ani čas, ale půlku bych si vyzkoušet chtěla. Letos jsem měla jednu vybranou na konci sezony, ale zase z toho sešlo kvůli tomu kolu.


Máš vysněný závod, na kterém bys chtěla startovat?
Paradoxně jednou bych si chtěla dát Norsemana. To bude jediný dlouhý triatlon, který kdy absolvuju.

Kdyby ses podívala pět let dopředu – bude Aneta pořád závodit? (Např. Barbara Riveros byla letos ve 39 letech třetí na MS v Molvenu.)
Já vyhrožuju každou chvíli, že už končím, ale pravda je taková, že budu asi po rodičích a neskončím nikdy.

Inspirace a rady

Co bys poradila mladým holkám, které sní o kariéře v triatlonu?
Vyberete si nějakej snažší a levnější sport, kterým se uživíte