Jičínská 50: závod i pro 'velké' chlapy

Více než dvě stovky závodníků se o předposlední květnové sobotě postavily na start tradiční Jičínské 50. Další stovky se vydaly na poloviční trasu, gravelovou variantu anebo si to rozdaly v dětských kategoriích.

Šlo o dvacátý ročník zdejšího závodu. Já jsem na něj vyrazil poprvé v životě a byl to parádní zážitek. Třeba proto, že v Jičíně myslí pořadatelé nejen na šlachovité šampiony, kteří si to rozdávají na čele závodu, ale i na poněkud hřmotnější typy účastníků, kteří se s elitou už jenom kvůli fyzikálním zákonům nemohou měřit a bojují s tratí i sami se sebou poněkud déle v kategorii nad 100 kg.


A do této kategorie (bohužel) po zimní pauze vynucené rekonvalescencí po nehodě, zase patřím. Před startem nás jedenáct účastníků dokonce převážili pod nafukovací startovní bránou, aby to někdo nešidil .

A pak už jsme mohli vyrazit na trať. Po úvodním průjezdu téměř celým městem vede trasa loukami k obci Železnice, kde je zábavným prvkem výjezd k radnici po schodech a průjezd přímo městským úřadem.


Následují první ostřejší stoupání k zřícenině hradu Bradlec. Kilometrový stoupák s 11,5 procenty v průměru je ale teprve ochutnávka. Po obkroužení další zříceniny Kumberk a první lehké občerstvovačce se totiž trasa vrací znovu pod Bradlec, kde se od silnice po žluté turistické trase šplhá kolmo vzhůru a garmin ukazuje chvílemi i 25 %.

Za odměnu následují trailíky v lese a jeden oddechový přejezd po asfaltce. I když v protivětru a mírném stoupání se o oddychu dá pochybovat. Přichází zlatý hřeb dne - poslední stoupání od Ploužnice na vrch Tábor.


První dva kilometry ještě většinou asfaltka a šotolina s "příjemnými" osmi procenty. Následuje necelý kilometr po křížové cestě mezi kapličkami, kde nezbývá než zatnout zuby do patnáctiprocentního stoupání a modlit se, aby zadní kolo nepodklouzlo na kamenité cestě vzhůru.

Na Táboře pak závodníky čekaly dvě pozitivní věci - bohatě zásobená občerstvovačka. A také vědomí, že zbylých cca 20 kilometrů do cíle už je prakticky stále z kopce. Nejprve technické sjezdy lesem k železniční trati u Doubravice. Pro řadu závodníků včetně mě tu byl zapeklitý především úsek s hlubokým mazlavým blátem. Několik si nás tu ustlalo.


Ale i s ulomenou přední brzdou a otočenými řídítky jsem mohl pokračovat, takže směle do cíle kolem třetí občerstvovačky a přes nekonečné rozdrncané louky zpátky pod jičínskou věž.

A výsledek - čas 2:37h. První! Já vyhrál! Stojím na bedně! No to se může stát fakt jen v Jičíně! Díky za to, že myslíte na nás "velké" chlapy.


Skutečnými vítězi závodu pak byli Filip Rydval (D2mont Merida, čas 1:51h) a mezi ženami Eliška Drbohlavová (Lawi, čas 2:16h).

Každopádně Jičínská 50 se stala mým oblíbeným závodem. A třeba bude inspirací pro zavedení "váhových kategorií" i jinde, i když doufám, že sám budu zase co nejdřív pod požadovaným hmotnostním limitem...