Cyklobláznivé FAQ

„Ahoj, jmenuju se Honza a jsem cykloblázen.“ A dnes se vám pokusím odpovědět na otázky, které slýchám, když přijde řeč na mé cesty, nebo je čítám v komentářích pod svými články.

Hned na úvod musím říct, že jsem teď trošku v rozpacích. Nepovažuju se za celebritu, abych tady vykládal svoje rozumy v „něčem jako rozhovoru“. Spousta čtenářů článků na MTBIKERu bicykluje a o cyklistiku se zajímá mnohem déle než já. Já jsem začal dost pozdě a možná i to je důvod, proč teď na starý kolena (doslova) trávím tolik času na kole. No a to by vlastně mohla být dobrá první otázka tohohle improvizovaného interview…

Jak a kdy jsi s kolem začal?
Hmm, dobrá otázka, díky! Ze svých nejranějších dětských vzpomínek a zažloutlých fotoalb si pamatuju zelenou tříkolku s červeným plastovým sedlem. O pár let později mi Ježíšek přinesl vytoužené BMX (v zelené metalíze, tvl). No a pak už přišlo trekový kolo, na kterým jsem jezdil do školy.

Po Brně jsem na kole jezdil od svých 16, 17 let. A toho treka jsem někdy v roce 2010 nebo 2011 vyměnil za městský kolo, retro model z oceli. Stylový jako kráva, těžký zrovna tak.


No dobře, ale nás by spíš zajímal start té opravdové cyklistiky…
Tak ten přišel 1. srpna 2021. Pamatuju si tenhle den do dneška naprosto přesně. (Jednak proto, že to ještě není tak dávno, a jednak proto, že se to datum dobře pamatuje.) Tehdy jsem si z Ostravy přivezl přes cyklobazar koupenýho gravela. Ano, tehdy mě ještě nenapadlo, že jednou dojedu z Ostravy do Brna na kole.

Moje motivace byla jednoduchá – zbavit se nepříliš velkého, ale přece jen pupku. Dlouhodobým experimentováním jsem zjistil, že každodenní dojíždění do práce stylem půl hodiny tam a půlhodiny zpět nic nevyřeší. No a tak jsem v srpnu 21 začal novou životní etapu.

Na delší vzdálenost musíš mít v pohodě tři věci – hlavu, nohy a p*del.

Začal jsem si vymýšlet různý cesty. Prvotní pro mě byl cíl – někam dojet, něco vidět, někde se dobře najíst… Výlety jsem si stavěl jako celodenní, a protože mě to chytlo, postupně jsem si zvyšoval „dávky“. Stovka za den, pak sto padesát, pak jsem se teda parádně rozsekal ve sjezdu a musel si dát pauzu, ale hned po dvou týdnech jsem zase byl zpátky na té stovce.

Na Silvestra 2021 jsem se vydal k trojmezí Česko-Rakousko-Slovensko – chtěl jsem dát svou první dvoustovku, ale nakonec jsem to zabalil v Hustopečích a do Brna dojel vlakem.


Hned na začátku roku 2022 jsem začal jezdit s brněnským cyklistickým klubem ASPHALT Cycling Lab – to mě hodně posunulo jak prakticky (lepší nohy), tak teoreticky (jak se starat o kolo atd.). Ale nejradši jsem pořád jezdil sám. Do konce roku 22 jsem měl na kontě šest dvousetkilometrovejch výletů (z toho dva zimní a dva ve dvou dnech po sobě).


Co tě k tomu vedlo?
Prostě jsem si říkal, že když mám celej den pro sebe, tak je škoda nevyužít ho kompletně na šlapání do pedálů. Velkou inspirací pro mě byli lidi, jejichž výkony jsem sledoval na Stravě a dalších sociálních sítích. Přesnější by bylo napsat, že to byly hlavně dvě cyklistky – Katka Rusá AKA Kat Secteur a Lívia Štofilová AKA Livush, jejichž výkony pro mě byly inspirací.

Nakonec ti ale jednodenní výlety nestačily a pustil ses do ještě větších šíleností. Rekord máš zatím 850 km za 2,5 dne bez spaní. To jde zvládnout jak?
Je to podle mě hlavně v hlavě. S oblibou říkám, že na delší vzdálenost musíš mít v pohodě tři věci – hlavu, nohy a p*del.

Po cestě z Mikulova do Zadaru, kterou jsem absolvoval najednou letos na konci června, jsem se dopoval Colou a RedBullem. Nevím, kolik RedBullů jsem po cestě vypil, tankoval jsem to skoro při každé občerstvovací zastávce. A i když jsem celou cestu pořádně nespal, tak z čísel je jasný, že jsem po cestě dost odpočíval. Můj čas byl 60 hodin, ale z toho jen 38 hodin strávených samotnou jízdou.

To znamená, že jsem proodpočíval skoro celej den! Ostatně podrobnosti jsem popsal ve dvou článcích tady na MTBIKERu (první díl a druhý díl). Co v těch článcích není (protože jsem na to zapomněl a vybavil si to až při projíždění historie chatu s jednou kamarádkou), je to, že mě druhou noc chytlo koleno tak, že jsem to málem vzdal. Ale po dvouhodinovým odpočinku a improvizované masáži si koleno dalo říct.


Co při dlouhých výletech jíš a piješ?
Jak jsem už uvedl výše, mezi mé první cíle patřily i gastropodniky v bližším a postupně čím dál vzdálenějším okolí Brna. Mezi ty nejoblíbenější patří Průjezd*32 ve Veverských Knínicích, Panelka Luleč, jezdil jsem za kamarády do jihomoravských vinařství a podobně. Ale s tím, jak se moje cesty začaly prodlužovat, postupně šlapání převážilo nad gastronomií. Když teď jedu něco dlouhýho, spoléhám se na to, co „ulovím“ po cestě.

Nevozím s sebou žádné velké zásoby, tady ve střední Evropě vždycky najdeš otevřenej supermarket, benzinku nebo aspoň pekárnu. Karty berou skoro všude, takže ani nemusíš řešit cash. Nejvíc jsem zatím litoval, že nemám hotovost, na nádraží v maďarském Körmendu. Tam bylo potřeba vhodit pětisetforintovou minci do automatu, který pouštěl na WC.

Takže abych se vrátil k otázce, piju a jím to, na co mám zrovna chuť, když zastavím někde, kde se dá nakoupit. Rozhodně banány, gumové medvídky nebo jiné věci ze želatiny, čokoládu a pak „normální jídlo“ – sendviče, bagety… Nebo při delších zastávkách si kupuju pečivo a něco do něj a udělám si svačinku sám.
O pití už jsem se zmiňoval. Kromě vody jezdím hlavně na Colu a při vícedenních jízdách na RedBull.


Co alkohol na kole?
Kontroverzní téma. Budu upřímnej. Dřív jsem si jedno dvě pivka během delších cest dal. Pak jsem to redukoval na pivo až po dojezdu. A teď od konce srpna na sobě zkouším experiment – nepiju vůbec.

Jak dlouho mi to vydrží, nejsem schopen říct. Pivo mi chutná, víno taky. A právě proto jsem se rozhodl vystoupit z komfortní zóny a zkusit se toho zříct. Zatím se mi v tom hodně líbí.

Bez čeho nevyjedeš?
To je důležitá otázka. Pokusím se v odpovědi být stručný a věcný.

• Balíček první pomoci obsahuje lepení na kolo (klasické i samolepicí záplaty), náhradní duši, pumpičku, základní nářadí v multitoolu (sada imbusů a nýtovačka řetězu).
• Zadní blikačku vozím zapnutou ve dne v noci. Řidič jedoucí tvým směrem o tobě vždycky musí vědět, a to co nejvíc předem.
• Bidony. I když jsem z dlouhých cest zvyklej pít spíš nárazově (větší množství naráz a pak dlouho nic), tak není nic horšího, než když si chceš po cestě zazpívat písničku, která ti zrovna hraje ve sluchátku, a nemůžeš odlepit jazyk přischlej k patru.
• Bezdrátová sluchátka, která mi na delších a neznámých trasách špitají, kde mám zahnout, a na těch kratších nebo známých mi pouští podcasty, audioknihy nebo muziku. Kolo a muzika je pro mě terapie. Sluchátko vozím jen v jednom uchu, abych druhým mohl poslouchat, co se děje kolem mě. Na delších trasách to má tu výhodu, že když sluchátko začne řvát, že je skoro vybitý, vyměním pravý za levý a jedu dál.
• Telefon nadupanej aplikacema. Strava zaznamenává, kudy a jak rychle jedu. Mapy.com se starají o to, abych jel, kudy jsem si to naplánoval. Podcasty a aplikace Českého rozhlasu mě zásobují mluveným slovem, Spotify muzikou. Meteoradar sleduju, když mě zajímá, jestli náhodou nezmoknu. Když mě něco po cestě zaujme, vyfotím si to. No a samozřejmě telefon plní i funkci… telefonu, že. Když je někdy komplikací tolik, že nejsou slučitelné s dojezdem tak, jak jsem si ho naplánoval.
• Čepička pod helmou. Vozím je rád, za těch pár let se mi sešlo docela dost i raritních kousků (za největší vzácnost, kterou jsem kvůli tomu měl na hlavě jen párkrát, je oranžová čepička s nápisem Fofr Food ze seriálu Dobré ráno, Brno – ta se fakt nedá koupit). Na zimu mám samozřejmě zateplenou merino variantu s klapkami na uši.
• Světlo, když jedu brzo ráno, pozdě večer nebo přes noc. Konkrétně model Gaciron Raptor 3000. Slušnej poměr cena/výkon, super výdrž (na mé nejdelší cestě vydrželo celou dobu na jedno nabití), bezdrátovej ovládací knoflík fungující přes Bluetooth a hlavně funkce dálkovýho světla, kterým můžu vyzývat protijedoucí auta, aby si řidič ztlumil dálkový světla.
• Rukavice vozím jen v zimě, v létě je nepoužívám, jsem zvyklej jezdit bez nich.

To nejdůležitější jsi nezmínil. Na jakém kole jezdíš?
Co se kola týče, jsem cyklokonzerva. Mám ocelové kolo americké značky Ritchey Logic. Jmenuje se Nigiri, protože to je jejich obchodní jméno té zelené barvy rámu. A je to ta Nigiri. Na delší cesty (150 km a víc) na ni od letošního léta montuju hrazdu, abych měl k dispozici více poloh, ve kterých můžu jet. Sada Campagnolo Chorus, mechanická, vzadu kazeta 11-29, vepředu si to nepamatuju, sorry. Diskový brzdy.

Karbonové bicykly z profipelotonu se mi samozřejmě líbí, ale pro moje dlouhý cestování by nebyly asi úplně vhodné. Pružnější ocelovej rám pěkně žehlí nerovnosti na silnicích. A taky jsou ty Colnago, Cérvelo, Pinarello a další krásky dost mimo můj rozpočet, žejo.


A to nejdůležitější na závěr. Holíš si nohy?
Jo, holím. Mám „plešatý“ nohy, chlupy mi nerostou prakticky po celé vnější straně lýtek. Takže v sezóně krátkých bibsů důsledně holím do půli stehen. Je v tom touha po estetice, úcta k jednomu z kánonů silniční cyklistiky. A taky na oholenejch nohách mnohem líp drží ponožky v požadované výšce.


Máš něco, co bys chtěl vzkázat čtenářům?
Vlastně jo. Chtěl bych vám poděkovat za to, že mě čtete. Za komentáře, ve kterých mi dáváte zpětnou vazbu. Vždyť já už si ty dlouhý vejlety vymýšlím a plánuju hodně kvůli vám! Takže díky. A kdybyste se chtěli zeptat na cokoli, co tady v tomhle „rozhovoru“ nepadlo, tak to napište do komentářů.

Link na Stravu tentokrát vede na můj profil.